PREMIÉRA: 22. ledna 2002

HRAJÍ: Lena Tomšů, Pavel Urík, Radim Vašinka Irena Hýsková, Lucie Vašinková, 
Štěpán Smolík

REŽIE: Radim Vašinka

 


Dvě jednoaktové hry francouzského dramatika, básníka a spisovatele, známého u nás ze 70. let minulého století, uváděné v překladu Evy Štrebingerové

 

Obě hry nám představují Obaldiu jako humoristu širokého rejstříku. Rozpětí jemného, poetického humoru Katovy oběti a zžíravého černého humoru Dusíku zahrnuje i celou škálu mezipoloh nejrůznějších odstínů. Nechceme současného diváka sice strašit konstatováním, že veškeren tento humor má i svoje vážnější podtexty, ba dokonce že je možno o lecčems si zapřemýšlet, ale – žel – tento fakt je tak zřejmý, že jej nelze přehlédnout. Ale věřte, že to nebolí. Zvláště když herectví našich herců není duchamorně psychologické, ale má spíše blízko ke starému dobrému komediantství.

 

Po jedné ukázce z obou hříček:


KATOVA OBĚŤ

 

MIMÓZA (jako ve snu): Byla jsem v kostele, připravena k svatebnímu obřadu. Svíce zářily jako zaživa upalovaní andělé. Po mém boku stál Kašpar, muž, jehož mi věčnost zvolila za manžela. Páchl masem a do knoflíkové dírky si zastrčil karafiát. A náhle mnou projel záblesk svědomí: Cože? Dát to nejpříkladnější z vlastní osoby tomu Kašparovi Noci hniloby, této břitvě, této fixní ideji? Ty se svým snem, že se staneš Janou z Arku nebo Mao Ce-Tungem? … Sledujete mne na mé myšlenkové pouti, kate?

KAT: Nemůžu slečno, moje místo je tady.

 


DUSÍK

JULIÁN: Jednou jsme byli s Brožem nakomandovaný na strusku! Jo - musím říct, že jak se nepřítel obrátil, strkali jsme do bažin strusku. Strusku z Mongolska, kterou jsme vyfoukli Bulharům a která přicházela rovnou z Kanamského panálu. Brož jede takhle v noci s obrněným kolečkem, naplněným až po vrch struskou. Teď… Ale ne, já jsem vůl, já jsem vůl. To nebyl Brož, to byl Pahejl. Brož byl, jak jsme bojovali s Poloci. Ty nemůžu ani cejtit. Poloci mají všechny nectnosti Poluců a navíc k tomu ještě lišej Poláců. A taky… to… ženský si na nich neváží. Brož, vlastně Pahejl…
MATKA: Dostals ty ovinovačky, co jsem ti poslala vloni?
JULIÁN: Nepřerušuj mě pořád, jak se mám pak integrovat? Co jsem to říkal?
JUSTÝNA: Kolečko.
JULIÁN: A jo, kolečko. Samo sebou: poslední model. V dnešní armádě máme materiál od Boha. (Vybuchne.) A měli bysme ho mnohem víc, kdyby se všichni ti posraní civilové, ohození jak do filmu, neflákali celou dobu po kavárnách, místo aby vyráběli dusík!