Původní nezkrácená verze recenze Jiřího Brixiho, Lidové noviny

 

DIVADLO ORFEUS

pokračuje ve své nové premiéře v dramaturgické linii, která bezesporu stojí za pozornost divácké i odborné veřejnosti. K neoddernierovatelnému Camimu si dramaturg a režisér Radim Vašinka v loňské sezóně přibral d‘Obladiovy aktovky Katova obět' a Dusík. V první letošní premiéře doplnil tyto tituly další d‘Obaldiovou aktovku Nebožtík a hříčkou Jacquese Préverta Roura k rouře pasuje.

Aktovky spojuje téma jakési sexuální a citové nezávaznosti a nevázanosti.

Hrdinky první aktovky se kdesi scházejí, aby vzpomínaly na jakéhosi více či méně reálného nebožtíka, manžela první z nich a milence druhé. V jejich vzpomínkách jsou slova jako paralýza či znásilnění ve spojení se slovy babička či holčička kontinuální součástí slovníku těch dvou ani mladých ani starých, ani ošklivých ani hezkých žen, řešících v absurdních dialozích své i obecně společenské frustrace. Vzorně svorná rodina (podtitul Prévértovy hříčky) se vyznačuje milostnými spíše touhami než vztahy incestnými a homosexuálními. I její hrdinové jsou sociálně frustrovaní, ale protože jde o komedii, platí tu, že “konec dobrý, všechno dobré". Pokud je to ovšem konec.

Vašinka se vrací k Prévertovi po dobrých třiceti letech. Není to návrat samoúčelný - lehkou formou řešené problémy jsou dnes pravděpodobně aktuálnější než tehdy. Možná podobně jako ve Francii v roce 1934, kdy autor tuto hříčku napsal. Hereckým tahounem představení je Irena Hýsková, hrající v prvním případě manželku a ve druhém matku té vzorně svorné rodiny. Sexuálně stále aktivní penzionovaný podplukovník Radima Vašinky je ve svých rozpacích až roztomilý, nejschematičtější postava hry kněz-instalatér-syn vychází v podání Jana Lukeše svěže a objevně. Pavel Urík v roli homosexuálního zuáva Claudineta dokazuje, že není malých rolí...

Škoda, že Vašinkův Orfeus už nesídlí na Malostranském náměstí. Cestou na košířský konec Smíchova dnes musí člověk u Anděla zdolat nástrahy dvou multikin, KFC a McDonalda dohromady. Básníci jeviště jsou na ně často krátcí... Hle, jak výmluvná výpověď o stavu naší civilizace!

jbx



Recenze Ivana Tomka na Neviditelném psu (10.2.)

KULTURA: Orfeus v podsklepí aneb zábava nemusí znamenat pitvoření
Ivan Tomek

Pokud se někdo chce pobavit trochu jiným způsobem, než nabízí většina televizního humoru (s úklonou výjimkám, naposledy nominačnímu večeru Českého lva), nabízím tip - Krytové divadlo Orfeus.

V protiatomovém krytu z let padesátých, s těsnícími dveřmi Vás uvítají členky divadla, vysvětlí Vám,kde se poskytuje první pomoc v podobě občerstvení i druhá pomoc v podobě WC, kde je klub a kde divadelní sál. Už jen prostory samy stojí za vidění, s citáty, graffitii, fotkami a objekty všude kolem (hádejte, kde najdete diplom Radima Vašinky z recitační soutěže), zjistíte, jak nahradit cigaretu makaronem, můžete si dá zelňačku nebo utopence (můj syn jich snědl takřka nepočítaně) nebo dobré víno, nealko apod. K dispozici je čtení, hry i fotografie z představení minulých, časopis Krytového divadla (podrobnosti na www.orfeus.cz).

Včera se hrály dvě francouzské aktovky, já šel, jak později vysvětlím, především na Préverta. Je to klasická fraška a současně parodie na všechno možné. Po základním vysvětlení principála se rozvíjí záplava vtipu, erotiky, divadlo, které je současně duchaplné i primitivní, s nadhledem vulgární (tedy nikoli doslovná ve stylu řady TV programů). To vše umocňuje Radim Vašinka a jeho ensemble. Herecké výkony jsou různé, od pana Vašinky, který je nedoceněným velikánem, po krásné dívky vhodně obnažované (ach, plášť Jacqueliny a záhada toho, co je pod ním) po role pánské, některé lepší, jiné o něco horší, ale o to nejde. Hraje se s publikem, s jeho reakcemi i proti nim, a aktualitkami i bez nich, ale s chutí a nadšením. Lidové divadlo nemusí dělat z lidí blbce (ač je to osvědčený recept, většinou, jak ukazují peoplemetery, také úspěšný). Nečekejte elitářství, nesrozumitelnost, ale dočkáte se radostí.

Měl jsem včera trochu obavu, protože vím, že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky, přesto jsme vyrazili s rodinou a kamarády na představení francouzských komedií. Dvakrát do stejné řeky, proto, že představení Roura k rouře pasuje hraje divadlo Radima Vašinky od roku 1968 - byť nespojitě. Tehdy jsem je viděl v bývalém Orfeu na Malostranském náměstí jenom třikrát (přítel Oskar dvanáctkrát), dodnes vzpomínám na nádherné velké masky v těch sklepních prostorách, které po vyhození Orfea zprasil tuším MV SSM skleněnými obklady a vytvořil klub Rubín. Po nedobrovolném putování přes Švédskou je dnes Radim Vašinka na Plzeňské, obklopen nonstop hernami a bary. Je to příznačné i přízračné prostředí pro jedno z vzácných divadel, které je tu s námi skoro půl století.

Klaním se hlavnímu městu Praze, že grantem podpořilo toto uskupení, které by ekonomickou šanci proti nonstop hernám nemělo a žebračky, které Vás po představení budou prosit o peníze (vstupné se neplatí) by se mohly stát realitou.

Klaním se panu Vašinkovi za to, co vše mi objevil (Préverta jsem ve svých 16 znal, ale vnímal jinak) za Camiho, pevně doufám, že se mi podaři amatérskou nahrávku barona Ritze vyčistit a zdigitalizovat, ale především za Oldřicha Wenzela, jehož fotografie visí v divadelním sále, za básníka nad jiné, na kterého bych bez principálových Kopretin asi v sedmdesátých a osmdesátých letech měl jen malou šanci narazit.

Nicméně pravím: Nevstoupili jsme včera do stejné řeky, řeka byla jiná, část koryta byla tatáž, až stará, voda byla nová, ale skoro stejná, my konec konců také nejsme stejní. Nicméně v této řece teče živá voda.