Dvě skvostné burleskní frašky ruských klasiků, vyvedené ruralistickými herci místního spolku, mají společného jmenovatele v tom, že se jedná o skicy k pozdějším divadelním hrám: Gogolově Ženitbě a Stínům Saltykova-Ščedrina. A obě jsou u nás neznámé.
 

PREMIÉRA: 30. dubna 2004

HRAJÍ: Irena Hýsková, Jan Lukeš, Miloš Rotter, Jiří A. Sládeček, Štěpán Smolík, Petr Škopek, Lena Tomšů, Pavel Uríka, Lucie Vašinková a Radim Vašinka

PŘEKLAD: Zdeněk Hedbávný

REŽIE: Radim Vašinka



Gogolovi Ženiši
, mající s jeho slavnou „Ženitbou“ společnou jen tématiku, jsou vynikající komedií. Hrdinkou je okresní krasavice, o jejíž přízeň se ucházejí okolní statkáři různého věku, vzrůstu i postavení, tupostí jen zářící. Gogolův pověstný smích skrze slzy se ukazuje být do té míry tak skvělý, že ony slzy vám dojdou až dlouho po představení.

Poznámka režiséra:
Nikolaj Vasiljevič Gogol z řady svých dramatických záměrů dokončil pouze mravoličnou grotesku „Ženitba“ a satirickou komedii „Revizor“. Takže když mi někdy v polovině 70. let minulého století přinesl divadelní dramaturg Zdeněk Hedbávný Gogolovy „Ženichy“, myslel jsem si, že jde o nějakou mystifikaci. Nešlo. To je možno poznat už jen podle vynikajících dialogů. Jde o skicu, která později dala podnět k „Ženitbě“. Zahráli jsme si to tehdy na Hřebenkách jen párkrát.

Když se k tomu textu (a to se týká i toho našeho Saltykova-Ščedrina!) vracím po letech znovu, znovu se obdivuji jeho šťavnaté barvivost, živosti postav, jejich charakteristice, monologům, dialogům, skvělému humoru, vlastnostem tak kontrastujícím s většinou současných vykonstruovaných dramatických textů. S jakým nadhledem dovede Gogol inteligentně napsat své záporné postavy, jak nepatologicky umí ztvárnit jejich patologičnost.

 

Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin – autor satirických novel, románů a dramat v nichž vylíčil despotické provinční mravy a byrokratickou svévoli ruské společnosti 19. století. A stejně jako u Gogola – mezi hrami chybí titul, který uvádíme.

Výhodná svatba je skicou, předcházející jeho „Stíny“. Její skicovitost je mnohem průkaznější než u Gogolova textu. Projevuje se v disproporční délce jednotlivých „jednání“ – náčrtů dějství, která je nesmírně působivá, takřka provokativně (začíná se téměř dvacetiminutovým monologem-jednáním, a končí jednovětým jednáním posledním!).

Komedie, v které jsou patrny autorovi zkušenosti se životem v provinčním městečku, pak je zaplavena i množstvím jmen postav, se kterými se nesetkáme, ale o kterých se, někdy i obsáhleji, mluví. Jejich party by jistě byly v konečné verzi napsány a daly by vzniknout dalším jednáním nebo alespoň výstupům, ale to právě dává tomuto textu příchuť jakéhosi filmového scénáře, méně zatíženého realitou děje, která by inscenaci držela příliš při zemi.

Zkratkovitost výstupů dodává jim téměř fyzické hutnosti. Krutá realita života je podpořena do značné míry černým humorem, dodávající komedii jedinečný charakter. Všechny postavy jsou nesmírně živé, věrohodné, komediální, dávající i interpretům možnost dokázat své schopnosti v míře mnohdy nečekané.

 

Obě hříčky, do vynikající češtiny přeložené Zdeňkem Hedbávným, mají - ať to vypadá sebeabsurdněji - svou komediantskou podstatou mnoho společného s poetikou našich představení Camiho a Prévertovy Roury. A hrajeme je se stejnou chutí.