Kritické ohlasy k premiéře

Smíšený kolektiv hereček a herců různého věkového složení brousil si své ostruhy na klasické předloze, byť zvláštního charakteru 
(šlo o skicy k později sepsaným komediím - mimochodem: Gogolova skica je mnohem zajímavější a vtipnější než pozdější Ženitba!). Na prťavém jevišťátku 5 x 4 m (!) se dočkali diváci četných překvapení, většinou spíše radostných: přes rozdrobenost textové předlohy do jednotlivých výstupů, spojených se změnou prostředí (u Saltykova) podařilo se udržet vnímavost publika ve zcela kompaktním stavu, díky hudebním mezihrám ruských lidových písní. Ojedinělý je sám začátek Výhodné svatby, začínající 25iminutovým monologem jednoho z hlavních hrdinů ! V blikotavém světle dvou svíček, za pomoci bramborové kaše a dřevěné lžíce dovedl poměrně mladý herec Petr Škopek alias Lev z Ústí udržet publikum ve stavu naprosté pozornosti, budíce občas i smích truchlivým osudem své postavy. Za haldou spisů skrytý Pavel Urík mu občas kladl důmyslné otázky, posunující děj převážně správným směrem. Tito komici předvedli konečně jednou divákovi i svůj tragický talent. Lev Škopek sice občas zahřímal s až nevhodnou zvučností, zaplašiv svoji původní chandru s opileckou prudkostí, celkem ale působil věrohodně i na ty, kdo jej neznají. Komický tón svého opilství zúročil později zcela neuvěřitelným způsobem v duetu s jedním z dlouholetých opor Orfea, Milošem Rotterem ve výstupu kaskadérského charakteru, balancujícím na hranici oboustranného životního rizika. A i když šlo o Saltykova-Ščedrina, byly jsme svědky naprosto hmatatelnéo pověstného smíchu skrze slzy N.V.Gogola.

Dvojici cizoložných smilníků pak znamenitě ztvárnili Jiří Sládeček, syn továrníka a Lena Tomšů, postgraduovaná geriatrička, využívajíce letitých zkušeností, nasbíraných během jejich sice nepříliš zatím dlouhého života, leč obklopeného nespočetným množstvím špatných příkladů svých přátel. Sama Tomšů, figurálně připomínající operní heroiny - představitelky Libuší, dovedla svým i jen zjevem vzbudit dojmy téměř hmatatelného charakteru. Nebohá oběť carského samoděržaví, jehož zlatým hřebem byly chtivé ruce Vašinkova gradonačalnika, vypila i před zraky užaslých a většinou nedýchajících diváků svůj kalich hořkosti až do dna. Ve vypíchnuté episodě se zaskvěli i Štěpán Smolík, marně se snažící zapírat herecké kořeny svého rodu, tentokráte ve věrohodné studii lezdořitníka a Jan Lukeš coby truhlář, vyrábějící vrzající postele.

Gogol pak představoval ohňostroj originálích studií velice komického charakteru, které na jiných prknech nemůžete zažít! Co herec či herečka, to klenot osobitých kvalit. Mezi výtečnými pány pak jako dvě slunečnice zazářily skvělé představitelky vdavekchtivé dcerky, již představovala Lucie Vašinková, principálova dcera, absolventka Vyšší odborné školy herecké, která nemůže najít angažmá, neboť její otec nehraje ani na Národním, ani na Vinohradech. Vybroušená technika, kterou nadřela na výše zmíněné škole konečně nese i své ovoce alespoň v tomto sympatickém Krytu. Nezanedbatelná je i umělecká fantazie představitelky, nezabředající do komunální šmíry, tak zabydlené na pražských jevištích. A jak půvabně si natečkovala ruské pihy! Její paní matka, Irena Hýsková, kdysi proslavená členka Hanáckého divadla, kdy bylo ještě Hanáckým divadlem, pomáhajícím nám přežít chmuru socialismu, tentokráte excelentně září v roli ušaté dohazovačky, že až jí člověk uvěří, že dohazuje, protože dohazuje jako o život.

Celkově lze říci, že oba tituly skýtají divákovi skvělou a neotřelou zábavnou podívanou, po níž je mu smutno.

vr-haf