PREMIÉRA: pátek 25. března 2005

DERNIÉRA: 2009

HRAJÍ: Irena Hýsková, Veronika Chruščová, Daniela Opočenská, Lucie Vašinková, Jan Lukeš, Štěpán Smolík, Petr Škopek-Hřmotný, Pavel Urík a Radim Vašinka

SVĚTLA A ZVUK: Petr Škopek-hřmotný

REŽIE, SCÉNÁŘ, SCÉNA: Radim Vašinka


Něžná a hravá provokace, sestávající z pěti vernisáží za přítomnosti Kontrolora kolotočů, muže bledé prdele a modrých vlasů, tvůrčích skupin Chlastárna a burčák, fanfár z Libuše bez přítomnosti pana prezidenta, textů N. V. jako podkladu surrealistických textům tvořených na místě všemi dostavivšími se účastníky; veřejně bude vyhlášen i Manifest Smeťáků a volného sdružení Nasrat na práci aj., vše v provedení abecedně seřazených herců v 1. pádě a podle pohlaví: 

Hra se poněkud vymyká našim zvyklostem, možná, že bych ani neřekl, že jde o koláž nebo montáž, ale o všehochuť literárního díla a výtvarného umění. Jan Kadubec je samouk z dědiny Supíkovice na pomezí Moravy a Polska. Je to takový celoživotní provokatér a poznali jsme se náhodou. Člen našeho spolku si všiml cestou přes tuto vesničku barevných objektů vytesaných z kmenů stromů. Doporučil mi autora k pozornosti. Když jsme pak kočovali po Moravě, zastavili jsme u něj a viděli. Jan Kadubec byl a je takovým zapadlým vlastencem. Učil v jednotřícce, kde musel mít nejméně patnáct žáků, a protože z pohraniční vsi odcházeli mladí lidé, tak mohl každým rokem přijít kvůli nedostatku žáků o místo. Byl „sám sobě vším“, ředitelem, učitelem i školníkem. A jak se ukazuje malířem, sochařem i spisovatelem. Upozornil nás na svého kolegu Karla Hoffa (také on je povoláním učitel), který píše poezii, prózu i různá prohlášení a tak vznikl nápad spojit jejich tvorbu do jednoho celku. 

Ten celek je tvořen ze střídajících se, ale kompaktních 29 scén, jejichž názvy jsou například i Chlastárna, Burčák či Smeťáci, skupinky lidí ve svérázných kostýmech a se svérázným manifestem či prohlášením. 

Smeťáci – to nejsou jen lidé, ale i Kadubcovy objekty vytvořené z předmětů odhozených na smetiště. Věcem nepotřebným a imaginárním je věnována pozornost nejen bardem českých malých scén Radimem Vašinkou a jeho ženou Irenou Hýskovou, která si herecký křest odehrála v prostějovském Ha-divadle, ale i sedmi tvářemi tzv. nové generace. Radim Vašinka vystupuje v inscenaci jako ten, který zůstává v pozadí se svými osvětovými vysvětlivkami, glosami či prostým hlášením a je tedy i v křesle pod jevišťátkem klasickým principálem. Připomíná dobu vzniku surrealistických skupin, manifestů, jejichž odkaz vede k současnosti. I báseň ze slov vytažených z klobouku si divák může vyzkoušet a uplatnit při tom svou fantazii. Hra v pravém slova smyslu je principem inscenace. Vtipným, moudrým a dokonce i poučným kolotočem, který po jízdě nabízí těm, kteří se nechali vézt, zamyšlení, mimo jiné i nad tím kdo na takové jedné vísce škodil víc – fízl či nefízl. A klade mnohé jiné otázky – ovšem divákům, kteří jsou ochotni přemýšlet a smát se. 

Poeticko – filosofická scéna vycházející z Kadubcovy „Socilogie andělů“ o očích Andělů je natolik magická, že by divák rád uvěřil, že se ocitne po smrti v nádherném světě, kde mají stromy oči a andělé je rozsvěcují do velikého údivu. Andělé a lidé – námět je úvahou o lidech, z nichž všechno andělské se vytratilo, vytrácí a bude vytrácet.