Máme doma veverku, má červenou prdelku...

Tak znějí dva ranné verše Karla Hoffa. Snad! Protože v originále jsou místo prdelky tři tečky, takže nevíme prokazatelně, zda tam autor tu prdelku mínil. Není vyloučeno, že ony tečky tam jsou z cudnosti, protože prdelka není vyjmenována ve výčtu slušných slov, jež nám mají být příkladem. Ovšem principál Krytového divadla, který zvolil toto dojverší za titul nedávno odpremiérované inscenace, inklinuje k heavy češtině, vycházeje patrně z faktu, že jeho divadlo se nalézá pod úrovní chodníku, v podzemí, cizím slovem undergroundu a - sám jsa častým interpretem undergroundové poezie, jež je samý hnůj - považuje tuto inklinaci za nutnou image.

Tím jsem, doufám, sdostatek omluvil svoji recenzentskou povinnost nazývat inscenaci Krytového divadla Orfeus, jež měla v tom jejich sklepě (nezaměňovat s tzv.divadlem Sklep, které ve sklepě není!) premiéru 25.3., názvem, který měla:

Máme doma veverku, má červenou prdelku...

(byť mně samému prdelka nejde zrovna od srdce). Inscenace ostatně nemá s prdelkou nic společného: jde o vroucí seznámení se se světem dvou neposedných učitelských existencí všestranného talentu a zakřiknutého osudu, neb nežijí - a ani nechtějí žít - v Praze:

 

Jan Kadubec žije ve svém předčasném a po finanční stránce zcela zanedbatelném učitelském důchodu v Supíkovicích, vesničce na polském pomezí. Na zahradě má krásné pajduláky, vytesané z kmenů ovocného stromoví, zaměnivšího svoji dočasnou ovocnou existenci za věčný život uměleckých objektů, hýřících veselými barvami všelikého původu. Ve stodole, uskladněny na patře, odpočívají desítky obrazů, malovaných na vše, co přišlo pod ruku a v nouzi o materiál jsou často zdvojeny po rubu.

Část z nich, převezena do Prahy, se po dvou letech konenečně dočkala svého zveřejnění jako součást inscenace Veverky s červenou prdelkou. Fakt je, že červená barva patří mezi oblíbené barvy pana Kadubce.

 

Karel Hoff dosud učitelem je. Žije ve Strážnici. Kreslí i jakési rozverné vtipy stejně rozvernou kresbou, ale hlavním polem, na němž výrazně orá, je umění slovesné: píše básně, popularizuje filosofii (přítel Kadubec mu vydal zcela nekonvenční Stručné dějiny řecké potažmo antické filosofie), má své připomínky k systematice našeho školství (marně hledá nakladatele!), sepisuje provokativní manifesty (Nasrat na práci! - věnoval své ženě při jejím nástupu do důchodu)... Momentálně pracuje na obsáhlém pojednání s prozatímním názvem "Dějiny chlastu".

 

Tolik tedy o autorech, jejichž dílo je základem principálova scénáře Veverky s prdelkou. Vše dopněno tu vtipnými, tu vážnějšími citacemi z korespondence. Poutavá je i část, v níž diváci mohou spoluvytvářet surrealistické texty dle metody Tristana Tzary, čímž se jim objasní i mnohdy nejasná tvorba některých básníků, at živých či mrtvých. Publikum, okouzleno nonsensem výtvorů, se usmívá tam, kde by jim dříve v tváři kypěl hněv.

Mezitím poskakují mezi stolky roztomilí andílci, na něž se snad nemohou mračit ani sebebigótnější diváci (s výjimkou jedné paní, které se nelíbili nejen andílci, ale ani pánbíček). Své udělá i Chopin, utkávající se s nelítostným Varésem. Zmatek je dovršen všelijakými nástupy a výstupy herců, kteří přicházejí odevšad (jeden srad dokonce i z kanálu - prý!) a mizejí kamkoliv. I sám principál, ve svém věku už i na první pohled dosti nepohledný, si nedá pokoj a účinkuje (ve vlastní režii!), někdy živě, někdy huhlaje přes schovaný mikrofon či pořvávaje do policejního megafonu, který mu darovali pražští anarchisti. Vrcholem ovšem bylo, když - pohodlně uveleben v ušáku pod lampou - při delším monologu se unavil do té míry, že při něm usnul a asistentka režie jej musela vzbudit výstřelem z poplašné pistole, což odnesl jeden z diváků, protože slepý náboj zabloudil.

Maličkým prostorem, připomínajícím film "Nejmenší kino na světě", se míhají i šípy ručně ovládaných světlometů. Nemluvě o černém divadle.

Pomineme-li režii, je těžké hodnotit herecké výkony. Mnozi z herců byli totiž zcela k nepoznání: jeden z nich, ještě před dvaceti lety zápolící mekotavým hlasem s interpretací jediné repliky, tvořící jeho celou roli, zvládne dnes suverénně i několik odstavců textu, se zaváháním jen při interpretaci těžších slov, jako jsou např.židle, guma, pometlo, druhý se úspěšně zhostil přednesu velice těžké básně o čtyřech (!) verších, kromě jiného, jen by se měl vyvarovat příliš častého omdlévání po replice, kterou se mu podaří dovést do tečky -představení se tak stává poněkud zdlouhavým, dvě mladičké herečky, absolventky herecké školy, se téměř podařilo odnaučit čemu se na škole naučily, takže časem mohou být i perspektivním přínosem, inteligentního výkonu jsme se dočkali i od herečky, původem novinářky, dokonce se slušně projevuje i paní z buffetu, těžko ovládající dar přírodního temperamentu, obtížným úkolem je pověřen i osvětlovač - zvukař - herec, kdysi téměř nepoužitelný, neboť zmítaný mohutným orgánem tak extenzívního charakteru, že když promluvil, otevíraly se dveře v sále, což rušilo nejen spoluherce, ale i diváky - tentokráte byl jeho projev tak inteligentní, že musel sám na sebe použít zesilovač, aby tak učinil patrnými jemné nuance svého přednesu, a výčet hereckých kvalit můžeme ukončit upozorněním na rozšířený výrazový rejstřík mistra vypíchnutých epizod, bravurně ovládajícího malý reflektor s nosem.

Nerad nejmenuji všechny tyto herečky a mistry slovního projevu, ale činím tak na jejich vlastní přání, neb na každé zkoušce jim jejich drsný učitel-principál klade na srdce, že hlavní, co má herec mít, je stud.

 

Závěrem ještě jedna poznámka:

   Vzhledem ke značné prostorové omezenosti diváků, připouštějící jen kolem třiceti návštěvníků, se proslýchá, že obdobným způsobem hodlá správa klubu řešit menší návštěvnost literárních pořadů (kolem 35%) - budou scénicky ztvárněny tak, že umožní přítomnost maximálně tří diváků, čímž se dá předpokládat stoprocentní návštěvnost na večerech Vladimíra Holana, Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, Li-Pa, beatniků, Čana, Jana Mošťka, barokních textů, Josefa Sedláka, Miroslava Huptycha a jiných nekonzumních autorů.

 

vr - haf-haf

 

P.S.: Na premiéře přítomný Jan Kadubec se k představení raději nevyjádřil,ale vzhledem k tomu, že s účinkujícími poseděl v přátelské shodě až do poloviny noci a nenapadl principála, dá se předpokládat, že byl spokojen. A prodej jeho knihy stoupnul o 4 kusy. (Vydal se sám.) Pan Hoff omluven dálkou a t.č.nepodařeným zdravotním stavem.