Poslední divadelní recenze Ireny Gerové

Onehdy jsem se vcelku bezcílně přehraboval ve svém direktor-šuplíku. Ze změti různých papírů, uschovávaných nevím proč, se najednou vynořily dva popsané listy, na jejichž existenci jsem už zapomněl. Předala mi je k případné věcné korekci naše kamarádka Irena Gerová. Její rodiče dostali v restituci dům, sousedící s naším divadelním klubem a od té doby, co v onom domě měla i svůj jakýsi ateliér - pracovnu, nás často přepadávala svými nadálými i nenadálými návštěvami, vždy vitální, veselá, kolikrát i do noci poseděla a vedla své dlouhé monology, ba někdy i dialogy, při nichž ti mladí z našeho spolku jen valili oči. Chodila se dívat i na zkoušky a chtěla i něco napsat. A tak mi po premiéře naší „Veverky" přinesla jednou i tuto recenzi. Mezitím si dvakrát zlomila ruku a snad i nohu přetrpěla operaci očí, pak měla i své nemalé rodinné starosti, prostě recenze nedošla svého uplatnění.

A pak přišlo její parte.

A u nás po ní zůstalo prázdno.

Takže tato recenze je takovou připomínkou kamarádky, která chybí.

 

Andělé u Anděla

aneb

Máme doma veverku

Divadelní koláž z textů, dřevěných soch a expresionistických obrazů Jana Kadubce, slovních hříček, poezie a komických situací „kontrolora kolotočů“ Karla Hoffa  „Máme doma veverku, má červenou prdelku“, měla premiéru v Krytovém divadle Orfeus v pátek 25. března. Autorem a režisérem inscenace je principál  divadla Radim Vašinka: 

"Hra se poněkud vymyká našim zvyklostem, možná, že bych ani neřekl, že jde o koláž nebo montáž, ale o všehochuť literárního díla a výtvarného umění. Jan Kadubec je samouk z dědiny Supíkovice na pomezí Moravy a Polska. Je to takový celoživotní provokatér  a poznali jsme se náhodou. Člen našeho spolku si všiml cestou přes tuto vesničku barevných objektů vytesaných z kmenů stromů. Doporučil mi autora k pozornosti. Když jsme pak kočovali po Moravě, zastavili jsme u něj a viděli. Jan Kadubec byl  a je takovým zapadlým vlastencem. Učil v jednotřícce, kde musel mít nejméně patnáct žáků, a protože z pohraniční vsi odcházeli mladí lidé, tak mohl každým rokem přijít kvůli nedostatku žáků o místo. Byl „sám sobě vším“, ředitelem, učitelem i školníkem. A jak se ukazuje malířem, sochařem i spisovatelem. Upozornil nás na svého kolegu  Karla Hoffa (také on je povoláním učitel), který píše poezii, prózu i různá prohlášení a tak vznikl nápad spojit jejich tvorbu do jednoho celku.“

Ten celek je tvořen ze střídajících se, ale kompaktních 29 scén, jejichž názvy jsou například i Chlastárna, Burčák či Smeťáci, skupinky lidí ve svérázných kostýmech a se svérázným manifestem či  prohlášením.  

Smeťáci – to nejsou jen lidé, ale i  Kadubcovy objekty vytvořené z předmětů odhozených na smetiště. Věcem nepotřebným  a imaginárním je věnována pozornost nejen bardem českých malých scén Radimem Vašinkou a jeho ženou Irenou Hýskovou, která si herecký křest odehrála v prostějovském Ha - divadle, ale i sedmi tvářemi tzv. nové generace. Radim Vašinka vystupuje v inscenaci jako ten, který zůstává v pozadí se svými osvětovými vysvětlivkami, glosami či prostým hlášením a je tedy i v křesle pod jevišťátkem klasickým principálem. Připomíná dobu vzniku surrealistických skupin, manifestů, jejichž odkaz vede  k současnosti. I  báseň ze slov vytažených z klobouku si divák může vyzkoušet a uplatnit  při tom svou fantazii. Hra v pravém slova smyslu je principem inscenace. Vtipným, moudrým a dokonce i poučným kolotočem, který po jízdě  nabízí těm, kteří se nechali vézt, zamyšlení, mimo jiné i nad tím kdo na takové jedné vísce  škodil víc – fízl či nefízl. A klade mnohé jiné otázky  – ovšem divákům, kteří jsou ochotni přemýšlet a smát se.  

Poeticko – filosofická scéna vycházející z Kadubcovy „Socilogie andělů“ o očích Andělů je natolik magická, že by divák rád uvěřil, že se ocitne po smrti v nádherném světě, kde mají stromy oči a andělé je rozsvěcují do velikého údivu. Andělé  a lidé – námět je  úvahou o lidech, z nichž všechno andělské se vytratilo, vytrácí a bude vytrácet. 

Na reportoáru (Orfeus hraje každou středu a pátek) je mnoho zajímavých titulů: "Nejúspěšnější jsou Játra. Tedy celý název zní „Vrať mi moje játra“. Premiéra byla v prosinci 2003 a od té doby  máme na každé představení vyprodáno. Což je obdivuhodné, protože hrajeme v odlehlé části Prahy ve sklepním prostoru (dříve to byl kryt civilní obrany, proto jsme Orfeus - Krytové divadlo), a přesto si nás diváci najdou. A také na předposlední inscenaci, kterou jsme připravili „Výhodná svatba - Ženiši“ (Saltykov – Ščedrin a Gogol) chodí dost lidí. Ve středu, v sálku se stolním vybavením (kde je 40 míst, divadelní „sál“ má o pět míst více) jsou doma beatnici,Vladimír Holan,Oldřich Mikulášek a.j. Na večer Jana Skácela „Na prázdné dlani kamínek“ chodívá, což je zajímavé, diváků nejvíc." Tolik principál. 

Orfeus, v létě kočující, žije z grantů hl. m. Prahy a podpory Městské části Praha 5, které jakž takž pokryjí provoz, i případné honoráře herců (i těch ryze profesionálních - kromě principála a jeho ženy tady hrají i 3 absolventky Vyšší odborné školy herecké) jsou závislé na grantech. Orfeus má dlouhou historii a ti, kteří si ho pamatují ještě z prostor v podloubí na Malostranském náměstí, zjistí, že v poetice Radima Vašinky se nic nezměnilo. Zůstává tedy přes všechna příkoří nejrůznějších zřizovatelů  věrný své poetice a získává tím nejen „pamětníky“ starého Orfea, ale i mladší  (a na štacích kočování i ty nejmladší) diváky.  

Andělé totiž v Praze neznamenají jen nákupní centra, zastávky tramvají, metra, hotel zn. Angel´s, ale dvě bílé, křídly třepetající dívky, jimž podává divadelní Pánbu kusy pomalovaných kmenů stromů - andělů. Pravda je, že Kadubcovy andělské kůry  (jež nazývá sociálním rozvrstvením andělů) centrum Nový Smíchov na zastávce Anděl nezahrnuje.

Irena Gerová



Od té doby se leccos změnilo. Už nekočujeme. Kastelána Kravčenka na Hukvaldech zlikvidovala místní mafie, Marii Šindelkovou na Křivoklátě totalitně zlikvidoval ještě ministr Dostál, Kratochvíli opanovala šou Continua, táborů ubylo nebo jsou příliš mrňavé a na komedianty se přijde podívat na náves jen pár děcek bez peněz. Změn doznala i Veverka a mezitím jsme odpremiérovali i dva další tituly...

A odešla Irena. Chtěl bych věřit, že se ocitla po smrti v nádherném světě, kde mají stromy oči a andělé je rozsvěcují do velikého údivu...

Ale tady nám schází.

Radim Vašinka