Jedním z mála podpůrců našeho divadelního spolku je továrník mgr. Radomír Chudáček. (Naši návštěvníci mohou obdivovat dar, jímž přispěl k výzdobě stěn našeho bunkru - modlitební kobereček pro nevěřící, pověšený vedle vchodu do strojovny.)
    Tentokráte zaplatil jako sponzor tučný honorář mimořádnému kulturnímu zpravodaji amerického listu New York Times, Joanu Mackerlovi, který pak na objednávku navštívil naše představení Dubillardových dramatických scének, aby nám takto sdělil své postřehy světem protřelého divadelního znalce.
    Jeho rozbor, sepsaný roztomilou češtinou (jako mnoho krajanů, je i on českého původu!) ponecháváme v původním znění, byť místy sváděl k přeložení.
 
Joe Mackerle

Kolik kuliček je v pytliku
aneb
Jsou pojistky proto, aby lítali
aneb
Chtěli zůstat tuzí na elektrické pohovce
aneb
Tak kolik bylo těch kapek: 10, 12, nebo 11?
aneb
Chtějí nám plyn parfúmovat?

    Na přání pana továrníka mgr. Radomíra Chudáčka vyhověl jsem jeho objednávce a v souladě s nahlídáním přátel z amerického ambasáda navštěvil jsem pře stavění divadelního spolčení Orfojs, sádlící ve vydlabaném prostoru dómu č. 76 v Plzeňské ulici, 3 m pot under groundem, který měl být povodně stanicí od smíchovského metru směr Pilsen-Urquel.

    Byl jsem zcela okozlen jak interiérem, tak i exteriérem tohoto divadla: hýřivě nasvícená vrata, obložená skvěle vyvedenou firmou a obrazovým zpravodajstvím mne zazvoněním uvedla až přímo do perfektně zabydleného klubu, kde se mi dostalo osobního uvítání nejen v mém jazyce, ale i v jazycích EU. Ochutnav místní specialitu, zelenou plévku, kterou Češi jedí lžící, byl jsem uveden do hravého sálu. Pro mentální porušení překládacího zařízení vybavili mne personáli překladatelkou, která mne procházela dějem spektáklu, sestávajícího z mnoha zřejmě veselých příhod, které se přiházaly v světe vymezeném dvanácti tyčemi s elektrickou vinnou révou, umělým stolkem o čtyřech nochách a dvou židlí, které se dají i navršit za klapnutím do sebe. V prvním případě - jemenovalo se to
 
    V restaurantu aneb Chtěli ale nedostali
    seděly herci, představované herečkami v restaurantu bez ob sluhy. Přitom se komicky vylekaly samy od sebe když se uviděli naprosti v zrcadle, které nebylo dodáno. Jídelník nabízel velice povedené Chody, jako např. břicho kucháče, nebo prdy na dívané, nebo houslata se štětkou a j., ale nebylo komu nadat ob jednávku. Takže nakonec ty velice pohledné žabci museli odejít, protože po nich chtěl četník zaplatit. Tomu se všichni velice smáli a muselo se přidat. To přidaná byli jiní hercy v divadle
 
    Capátko,
    kde se nemohli dopočítat kolik kuliček je pytliku, což skoro bolelo, ale ani kapků se nemohli spočítat ve spojení s děravou trubičkou, která kapala. Přitom se jedna naúčila množení kasáren, vojáků a domů. Všechno ve spojení s těmi kuličkama. Porozumění se moc nekonalo, tak jako je těžké, aby dnes člověk rozuměl člověku, protože jeden druhému jsou lidé často ukradení ve smyslu Kafka. Což byla taky příšerná legrace a všichni se smáli a potleskávali až do úplného omrzení. Takže jsme se přesunuli do dalšího humoru, zvaného
    Christmas-stromec.
    Je to příběha o tom, jak se o Christmas jeden stromec od Děda Klaus (což je v Tschechomoravia prezident, tak rozvinul, že nebyl přehledný a při jeho výzdobování se jeden člověk ztratí druhému, i když hodně křičí s baterkou. Ale nakonec toho jednoho ten strom vyplivne a my ho uvidíme, jak je z toho nešťastný, protože člověk bez člověka se dnes trochu bojí, aby ho někdo namajznul. Nakonac se ale uletí pojistky, takže zaplane tma a ten jeden řekne, že se vánoce nepovedly, čemuž se zase všichni smějí, až musí vstát na 3 min. A protože je to baví, přihází se
    Biograf,
    ve kterém jsou zase jiní herci, samí staří, ale dost srandovní a jeden si přinese svůj život na 8 mmm filmu a chce ho přehrávat druhému clown. Je přetrhaný, ale on si ho oslepil, aby se motal dál. Na tom životu jsou zase veselé příhody a Tante Eliška má tak velký klobouk, že není vidět. A všichni mají radost, že se na tom fimovém pásku po letech z mládí poznávají a radují se tak dlouho, až zase vybuchnou pojistky a nastane tma a není ohňostroj, který měl být. Ty pojistky jsou asi závadné směrem v divadle, protože mení možné, aby buchaly jen vděky textu. Ale v tom je právě zase ta legrace, jak všichni čekáme nakonec na ohňostroj a ony to zkazí pojistky. A zase byly ovace, ala smutné. Herci plakali a smrkali postaru do textilu.

    A pak přišel kominík vymetat komín, ale nemohl se strefit. A jmenovalo se to

 

    Kominícké dělo.
    Zase mladí herci v nedorozumění a jeden houkal v komíně, aby všechny popletl a aby bylo zase nedorozumění člověka s člověkem, což je hůř než mezi zvířaty, protože ti nemluví. Nakonec to ten kominík nějak majitelce vymetl a spočítal s přirážkou. Ale zlomil si tužku, takže to dobře dopadlo. A zase - všichni se smáli, oni Čechomoráci jsou hodně na smích. Asi to bude jejich ochrana proti pivu, které je u nich pořád víc a víc nanoře a nepůsobí tedy tak težko myslně jako za bolševika, kdy se říkalo na slepičí skok.

    A na konec dali
 
   Georgesova sebevražda,
    což je o plynu, jestli má týct nebo netýct (trocnu to připíná Hamleta s jeho otázkama), aby se dva kamarádi měli o čem pobavit, když se jim třetí otráví. Je to jen kratinké vystoupení, protože místo plynu se dva chtějí popusovat přes elektřinu, a jak je zvykem, tak ale když mají splynout po elektřina na otomaně, tak zase do toho vlítnou ty pojistky, na rozdíl od USA 220 V. Sice tma není, ale mluví se o ní, že byla. A zase ten ublikátní sukces, vynucující se přidání ve hře, co se jmenuje

    Vítěství,
     ale je to o cigaretách, tak jajko před tím o plynu, jestli kouřit nebo nekouřit. Vyhraje to, že nekouřit, ale ztratí se pamět, takže je to takový Pyrrha-Victory, protože pro potrat paměti zapomenou herci, že nemaji kouřit a kouří jich devět naráz ve dvou. Což je naprostý kanec a všichni z toho jásají a ovacují, až se herci musí aspoň tak 9—1Ox poukázat.

    Co k tomu dodávka. Snad o sám herci a režie.

    Režie zná své hercy a dovede využít jejich nedostatků jako předností a předností jako nedostatků, což je jeden velká rafinerie. Jak mne vylákala moje průvodčí přes jazyk. Pan režisér, jemuž se v této zemi říká rýže (aby se vděčilo vietkongským stěhovákům), je pán už v letech a modrý. Většinou ví co dělá, jenže jeho herci to nevědí a tak vzniká ztěžka definovatelný mozaik něčeho nejen nevídaného, ale ani ne pojmenovatelného oboustrannou lstí. Při mojí návštěvě vše vyšlo jak mělo i s bublíkem. Ale jsou prý případy, že rýže někdy neoprávněně reaktivní bublíkum vyhodí a spektákl se dohrává bez nich, když zlobí herci, tak i bez herců.

    Domácí prostředí, vyznačující se kromě zelené polévky i skříněmi a lampiónovým svícením, je naprosto okozlující a má i nouzové výhody, jeden pro případ zkroucení baráku k sousedům, ale tam je to zatopené, druhý kdyby došlo k země třesení, tak kvůli vpuštění vzduchu.

    Chodba byl dost zasraný, ale to bude asi rasového průvodu.
    Doporučuji všem svým krajanům, protože na rozdíl od Napoli tady se nemusíte bát o život. 
    A vzhledem k tomu, že většina návštěvníků v Českomoravsku jsou Českomoraváci, velice jsem se divil, že v podívadle byly 4 židi bez jejich zadku.
 
    Moc se těším na svoji další návštěvu jiného jistě nepředstavitelného představení.
Joan Mackerle, theatre-criticque

vr-haf