Kritické ohlasy

 

    Zatím, co na staré inscenace, letité, se nám kolikrát sejde až nadměrné množství divadelních kritik, pravda - většinou podepsaných šiframi vr - haf či haf - vr, poslední premiéra Krytového divadla Orfeus neupoutala nižádnou pozornost, byť šlo o premiéru českomoravskou, dříve československou. Ze všech kulturních rubrik našich deníků se ozvala pouze šifra vr - haf, která se nakonec ani nemusela ozývat, protože se ozve vždycky. I když její nositel nepatří mezi redaktory, ba dokonce ani spolupracovníky výše uvedených rubrik. Tedy mezi těch pět-šest připuštěných psát, či letitě okupujících místa kritikům vyhrazená.
    Nezbývá tedy, než opět propůjčit řádky našeho internetu, jak my, laici, říkáme, našemu tradičnímu vr - haf.
 

Dubillard v Krytu: Diablogy a jiné vynálezy pro dva hlasy

 

    Dramaturgie krytového Orfea, ať dělá co dělá, pořád se motá v bludném kruhu převážně francouzských autorů. Občas se osvěžujíc odbočením do carského Ruska či - velmi ojediněle - mezi autory domácího původu. Divákovi může být útěchou, že zvolené kusy nebývají morbidní, neobírají se složitým duševním životem fěťáků (buď z rozháraných rodin nebo naopak z rodin prominentů), alkoholiků, pederastů, homosexuálů a všemožných kanálů, což nechává na starost jiným spolkům či českým filmům. Určitým rizikem této dramaturgie je ovšem jednak to, že je zdravá a jednak že přináší s sebou na scénu humor. A humor je dnes něco, co lidé přestávají znát. Neb je masově nahrazován všemi našimi televizemi (pokud nepočítáme popůlnoční programy ČT 2) hulvátskou a přisprostlou srandou bez vtipu. O čemž si právě náš lid ve velké většině myslí, že je to humor, nezaregistrovav pro inteligentní jemnost humor skutečný.
    Ale vraťme se od obecných úvah na půdu sklepního (nikoliv ovšem sklepového -probůh!) krytu a jeho Dubillarda.
    Humor tohoto autora je dosti svérázný: místy absurdní, někdy se skrytým podtextem černého, vždy inteligentní, hravý, nečekaný, elegantní. Inscenace sestává ze sedmi dalo by se říci skečů, oddělených svěžími písničkami 60.let, francouzské provenience. Texty jsou rozděleny mezi dvě dvojice interpretů, mladší a starší, maličko odlišného stylu: ta mladší, představovaná Lucií Vašinkovou a Veronikou Chruščovou, divadelně nezakotvenými absolventkami Vyšší odborné školy herecké, kde se cvičily hlavně v čínském divadle a Martincově divadle pohybovém, je rezolutnější, nezatížená životními zkušenostmi, druhá, starší, tvořená Irenou Hýskovou a principálem Radimem Vašinkou, je ve svém vyznění unavenější životem a trochu skeptičtější. Všemi dialogy obou dvojic, jakkoli jsou humorné, prosakuje pocit jakési osamělosti, ne ovšem nikterak drastické, jen v dáli maličko posmutnělé. Která není poznat na první pohled a kterou si divák a posluchač (jde původně o texty rozhlasových dialogů!) uvědomí až později. A možná i neuvědomí. Každý podle sebe.
    Individuální herecké výkony jsou vyrovnané, byť každý z interpretů je jiný a po svém. Mladší dvojice se jeví jako technicky vytříbenější, zatímco Hýsková (v druhé dvojici) buduje charakteristiku své figury na výslovnostně stylizovaném projevu, jehož rovnocennou složkou jsou výrazné prvky mimiky téměř pantomimického charakteru. Řekl bych, že možná i klaunského, ale v době, kdy každý šašek o sobě prohlašuje, že je klaun, otálím s použitím tohoto devalvovaného slova. Její partner, principál Vašinka, těžce se ploužící po scéně, prezentuje se povětšinou rozmrzelým projevem jak vokálním, tak i vizuálním, jehož základem je normální lidské chování v roli, v níž by se hraná přirozenost jevila jako nepatřičně falešná. I když má v jednom ze skečů i věrohodně zvládnuté pasáže dětinské radosti ze života. Hýsková je fantastická při pojídání popcornu při promítání filmu, byť kvůli tomu např.nemůže chodit do kina, neb obklopena idioty, žeroucími tuto nechutnou potravu, vyvolala několik rvaček didaktického charakteru.

Postřehy halabala:
    Lucie Vašinková je neodolatelným kominíkem ve fraku a s cylindrem, jako obkresleným z novoročních gratulací z 1.republiky.
    Veronika Chruščová okouzluje točivým vírem svých dlouhých blond vlasů v záchvatu padoucnicovitého charakteru.
    Vynikající momenty lze zaznamenat u Ireny Hýskové ve chvílích, kdy virtuózně předvádí svoji vychytralou mentálně zaostalou zvídavost.
    Okouzlující je i principál, který při své chabé paměti (v pokročilém věku už si sotva pamatuje co má dělat s nohama, když jde !) má rozestrkané taháky kde jen to je možné, čemuž podřizuje i aranžmá, byť v sedě, jež tím získává na originalitě.
    Neuvěřitelná je i scénografie, která pomocí dvou omyvatelných židlí a stolku stejného charakteru s použitím třeba i jen jediné rekvizity dovede zásadně zvládnout změnu prostředí, v němž se odehrává děj.
    Mladší dvojice to má o to těžší, že si leccos z toho, co předvádí, nedovede ještě představit, zatímco staří harcovníci čerpají z bohatých životních zkušeností svého, civilního soužití.
    Atd.,. atd,

    Možno dlouze vyprávět, ale lépe je uvidět. Kostýmy barvité, světla perfektní, režie jak to jen jde.
    Nelze než důrazně doporučit: osvěženi můžete po přátelském posezení po představení odejít vstříc životu s úsměvnou tváří.
 

vr - haf
 

P.S.: Pokud se čtenáři tohoto pojednání kritického charakteru zdá, že chvála výkonů interpretů neúměrně převažuje nad výhradami, dlužno poznamenat, že recenzent je posuzovatel charakterní a dostalo-li se mu od každého z herců pěti set korun coby přátelské pozornosti, považoval za věc cti spíše nešetřiti pochvalou než hanět tyto dobromyslné snaživce. „Tam svět se hne, kam se prachy naprou“ (Jan Neruda: Zpěvy polistopadové).

vr - haf