Olympský bard v krytovém podsvětí

   Zpěv Orfeův byl vzácným balzámem pro duši, jak vypráví prastará řecká báje. A vzácným balzámem pro duši jsou i představení jeho jmenovce – krytového divadla Orfeus, které se nalézá v kasematovém sklepení jednoho letitého činžovního domu na Plzeňské třídě. A nejen balzámem na duši, ale i výživnou krmí pro intelekt.

   Skutečný znalec poezie a humoru, jakož i běžný divák s podvědomým citem pro uměleckou krásu jazyka či groteskna, ocitá se návštěvou tohoto takřka utajeného divadla v příslovečném háji múz. Zdejší přátelská atmosféra sestávající vedle sálu i z útulné kavárničky, kde mimochodem podávají výsostně chutnou zelňačku, je branou do světa arciděl známých i zapomenutých básníků, dramatiků a literátů. Principála Radima Vašinku a jeho nepočetnou, o to však odvážnější hereckou družinu, lze bez nadsázky nazvat strážci chrámu poezie. Těžko jinde naleznete místo, kde z toho samého jeviště hřímají, poťouchle mrkají, útočí, provokují, smějí se, důvtipně plivou i jemně hladí takové formáty světové a české dramatiky a poezie, jakými byli či jsou Jacques Prévert, René d’Obaldia, Ivan Wernisch, Vladimír Holan, H. P. Cami, Roland Topor, M. J. Saltykov-Ščedrin, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Li-Po, Robinson Jeffers, N. V. Gogol, W. Shakespeare, Roland Dubillard a jiní. Nemůže se státi, že by návštěvník odešel zpět do košířské noci duchovně neobohacen a v srdci nezahříván bezpočtem motivů čarokrásného všehomíra, jak jej vnímají a zprostředkovávají nadaní tvůrci.


Špumprnágle v tůni slz

   Že repertoár družiny Orfeovy je opravdu výjimečný (jedná se o jedno z hrstky útočišť nepodbízivého a nezištného ducha lidské kultury), dokládá mj. jevištní inscenace skečů pozoruhodného francouzského autora Rolanda Dubillarda nesoucí název Kolik kuliček je v pytlíku aneb Jsou pojistky proto, aby lítaly aneb Chtěli zůstat tuzí na elektrické pohovce aneb Tak kolik bylo těch kapek: 10, 12, nebo 11? aneb Chtějí nám plyn parfémovat? Představení dříve v Orfeovi hrané pod názvem Diablogy a jiné vynálezy pro dva hlasy nabízí českému diváku úchvatnou groteskní pouť Dubillardovou fantazií. Fantazií nesmírně hravou, s tísnivým podtónem laskavého a moudrého osiřelce. Rodilý Pařížan Roland Dubillard (1923), onen filozof „rozverného nebytí“, se mihl rozhlasem, poezií i prózou, filmem i divadlem a všude nechal veselou a trvalou šmouhu. Za jeho ranou divadelní hru Naivní vlaštovky se postavil sám Eugéne Ionesco, vycítiv z Dubillardovy poetiky bez zdánlivé zápletky a tradiční dramatické výstavby onen motiv „zrušení literatury ve prospěch divadelnosti“, čímž autor pracoval přesně v duchu tzv. nového divadla. Roland Dubillard se záhy stal jedním z nejpozoruhodnějších autorů světové dramatiky, dle slov Geneviéve Serreau, zaujímá zvláštní a neobvyklé místo v období po avantgardě, které je těžko pojmenovatelné. Za sbírku povídek Olga, má kráva získal roku 1974 Cenu černého humoru. Jeho brilantní skeče Diablogy vzniklé na základě rozhlasového seriálu v sobě ukrývají ďábelsky svůdnou hru se slovy, všední frázovitá řeč nafoukne absurditu té dané situace do obřích rozměrů a divák se ošívá, nadneseně řečeno vnímá tisícitunové těleso ladně unášené babím létem, čemuž se musí smát i plakat zároveň. Dojemně groteskní vzpruhou jsou všechny ony mikrosituace v kavárnách, obývacích pokojích, u promítacího přístroje či jinde, kde se setkávají jen dva lidé a řeč. Roland Dubillard francouzskou kritikou nazvaný coby „Buster Keaton jeviště“ je výsostným žonglérem se slovy, hříčkotepec par excellence, noblesní zjev orající šimravým pluhem v mozkových brázdách. Teprve v jeho přítomnosti je diváku názorně ukázáno, jak famózně, očistně, a hlavně nezákeřně lze pracovat s blábolem, o čemž vládcové tohoto světa nemají, a bohužel již zřejmě nikdy více nebudou mít ani potuchy.


Když hlas pěvcův moc škrtí

   Principál divadla Orfeus Radim Vašinka je mj. bravurním recitátorem, tudíž zde vedle divadelní produkce zaujímají rovněž významné místo i literární večery, kdy krytovými prostorami pluje paní Poezie. Bohužel jí pšenka v uřvané době hesel a tlachů (proboha zase?!) příliš nekvete, o to více je nasnadě každý její háj chránit a opečovávat. A tím se dostáváme k meritu věci. Divadlu Orfeus (resp. občanskému sdružení, které košířské sklepní divadélko zastřešuje) nebyl tohoto roku po patnáctileté kulturní a umělecké činnosti (v pravém smyslu toho slova) udělen grant MČ Praha 5. O příčinách ctitelům komorních divadélek s vytříbeným repertoárem nezbývá než spekulovat, ­jisté je však to, že divadelní oltář zasvěcený bájnému řeckému pěvci byl odsunut (či spíše posunut) na samou hranici své existence. Divadlo Orfeus se proto obrátilo na své příznivce s výzvou o jakýkoli finanční příspěvek, jenž by mohl pomoci, aby sklepní hlas pod rušnou Plzeňskou třídou nadobro neutichl. Číslo účtu u České spořitelny v Rytířské ulici je 000000–1925243359/0800. Principál Radim Vašinka k výzvě dodává: „Jsme si vědomi skutečnosti, že naše návštěvnická obec není tvořena tou nejmovitější populací, ale spíše normálními lidmi. A je naší nadějí, že právě tito lidé nám pomohou. Odměnou jim budiž nehynoucí péče našeho personálu o jejich duševní blaho, herecké osazenstvo pak je odhodláno podati výkon na samé hranici svých uměleckých možností, stejně jako naše pověstná zelňačka. Což vše učiníme rádi, neb jste, vážení diváci, obecenstvem milým a příjemným, chovajícím úctu jednoho k druhému, navzájem se zdravíte, používáte kapesníky, zežvýkanou žvýkací gumu odtrháváme z koberců jen výjimečně. Těšíme se i z toho, že nevedete (až na principála, který občas po představení vyleze ze svého kamrlíku!) zbytečné rozhovory o nevkusném a trochu i zločineckém chování všech našich politických stran bez rozdílu věku a pohlaví, že je vám i nám naše podpovrchové divadlo oázou dobré pohody, pomocnou berlou, o níž se můžete opřít i ve svých všedních dnech.“ Aktuální informace o životaběhu Orfea naleznete na internetových stránkách: www.orfeus.cz.