Z korespondence našeho principála s překladatelem Letní zahrádky, panem Ladislavem Cetkovským

 

 

Vážený a milý pane C.,
žasli jsme v němém údivu nad čtyřmi výtisky klužské Tribuny, na jejíž celé titulní stránce se skvěla fotografie z našeho představení. Ještě větší údiv se nás zmocnil, když jsme zjistili, že celé číslo těchto novin je proloženo našimi fotografiemi. Toť u nás nevídané. K naprosté spokojenosti nám chybí už jen překlad Ţuculeskova úvodníku, abychom věděli, co dosud nevíme. Najdete-li si volnou chvílku, budeme Vám zavázáni, rozdělíte-li se s námi o českou verzi pojednání.

 

Vážený pane principále,
Tak jsem přeložil ten Ţuculeskův úvodník z Tribuny:

  

 

Radu Ţuculesku

Po čtyřiceti letech...

 

Poprvé jsem byl v Praze v roce 1968! Byl jsem student prvního ročníku klužské konzervatoře. Hrál jsem na housle, na kytaru a trochu na klavír. Přijel jsem do města na Vltavě několik měsíců poté, co do země vtrhla sovětská armáda, aniž by se jí někdo – nebo „něco“ – postavil na odpor. V Praze byla omítka budov ozobána kulkami vypálenými bůhvíproč. Jedinou obětí byl jakýsi mladík. Jeho tělo bylo neseno celým městem, za naprostého ticha, několika stovkami dlouhovlasých hippíků v květovaných oděvech. Ti mu postavili pomník a zase se vrátili pod mosty, pod nimiž přebývali, hráli, zpívali, kouřili trávu a milovali se. Tenkrát o nich nikdo nemluvil ve zlém, dokonce ani ženy v domácnosti ne. Hrál jsem s nimi na kytaru, pil, kouřil, aniž bych příliš chápal něco z toho, co se vlastně stalo. On to vlastně nikdo nijak nekomentoval, nevysvětloval. Nikdo nezvyšoval hlas, nikdo se nehádal, nikdo nikomu nehrozil, i když po ulicích chodili uniformovaní vojáci a jako obrovští čmeláci nám nad hlavou vrčela vojenská letadla. V noci jsem pak vyrážel do ulic spolu s jinými mladými lidmi, kteří si nesli kbelíky s bílou barvou a malířské štětky. Psali jsme po zdech, co největšími písmeny „Dubček“. A na druhý den neznámí mlčenliví a trpěliví lidé pečlivě smazali každičké písmeno, aby se následující noc mohlo vše opakovat... a ráno opět ti neznámí mlčenliví trpělivci.... jako perpetuum mobile. Restaurace byly plné, ani jediné volné místo v nich nebylo, ale když do nich člověk vcházel, mohl si pomyslet, že tam není ani noha... všichni mlčeli s pohledem upřeným na pěnu ve sklenici piva. Byla to vskutku kafkovská atmosféra, jež ve mně vyvolávala paralyzující úžas.

Přijel jsem na mezinárodní festival pantomimy a divadla. Hráli jsme na improvizovaných pódiích přímo v ulicích, na březích Vltavy, na terasách... Japonci si všechno fotili a filmovali – to vše k údivu nás všech, kdož jsme dosud nikdy předtím podobné přístroje neviděli. Stejně tak jako jsme dosud neviděli živé Japonce. Publikum bylo na všech představeních početné a často jsem měl pocit, jako kdyby se ti diváci na nás dívali skrze jakousi clonu z mlhy. Byl to pro mne první kontakt s evropským hlavním městem v němž žily, a během uplynulých století tvořily, významné osobnosti z celého světa. Domů jsem se však vrátil bezradný, jen s mlhavou představou o zlaté Praze a o událostech jež ji v tom roce postihly.

A hle, po čtyřiceti letech jsem se do Prahy vrátil. Stopy po kulkách zmizely, zmizeli i dlouhovlasí hippíci, kteří tehdy zpívali o lásce... Jistý blázen do rumunštiny (jménem Ladislav Cetkovský) si mě našel na internetu a jen tak z legrace přeložil soubor mých divadelních her. Poté se jednomu režisérovi moje texty zalíbily a rozhodl se jednu z her zinscenovat. Počátkem roku se konala její světová premiéra , a tak se rumunský kulturní institut v Praze rozhodl mě pozvat ke shlédnutí inscenace mé hry Letní zahrádka a uspořádal mi přitom i autorský večer, neboť Ladislav Cetkovský přeložil z vlastní iniciativy i můj román Vyprávění staré mamy, který v roce 2006 vydalo nakladatelství Cartea Românască. České vydání se připravuje... Četl jsem úryvky z románu a ředitel institutu, Mircea Duţă je bezvadně česky „replikoval“. Byl jsem velice potěšen, když jsem slyšel na adresu překladu ocenění z úst těch nejuznávanějších osob, jež si nás přišly poslechnout. Potěšen v prvé řadě proto, že překladatel byl až dosud pro pražské filologické odborníky neznámou osobou.

V „podzemí“, v němž žije divadlo Orfeus, jsem cítil závan atmosféry let kdy jsem hrál na mostech spolu s hippíky... Byl jsem mimořádně rozrušen z toho, zda poznám své postavy, z toho, že je uvidím naplněné životem, z toho, jak budou vypadat „naživo”... Svým rytmem, důvtipem, a zásluhou talentovaných herců, kteří se po malé scéně pohybovali znamenitě, vyvolávala hra nadšení diváků. Ve chvílích, kdy vybuchli ve smích či spontánně tleskal, snažil jsem se připomenout si text, abych pochopil nač reagují...

Čtyřicet let po mém prvním příjezdu do Prahy, nebyly už ve fasádách díry a na Karlově mostě stály na místech kde hrávali na kytaru mírumilovní hippíci stánky s tretkami. Všude samí veselí a hluční lidé. Jen ta Vltava teče pořád stejným směrem a Japonci si dál všechno fotí se stejnou zběsilostí. Už jsem nebyl studentem prvního ročníku, hloupý a naivní, který toho o životě moc nevěděl. Byla jsem „čestným hostem” a reprezentoval Rumunsko. Lpěla na mě nálepka vážnosti.... To vše až do okamžiku, kdy jsem zůstal sám. Tehdy jsem se rozhodl zajít na Hrad, navštívit historická místa a místnosti, s nichž jsou uloženy umělecké předměty, zastavil se ve Švejkově hospodě a poté se zeptat na hospodu Hrabalovu. Tu Švejkovu jsem našel rychle, a ... stejně rychle ji opustil. Je to turistická restaurace, kde točené pivo stojí ... jako tři! Vypil jsem ho, marně přitom očima hledal obraz císaře pána.... a ve spěchu odešel. Zavolal jsem režisérovi, přesvědčen, že zná oblíbenou Hrabalovu hospodu. Když Radim uslyšel mou otázku, začal se smát. Pak mi řekl: Člověče, on měl oblíbené snad úplně všechny, zejména malé hospůdky, kam chodí obyčejní a ukecaní lidé... Podívej, hned kousek od našeho divadla máš jednu, kde se dá v klidu vypít pivo a možná budeš sedět na stejné židli, na níž seděl kdysi Hrabal. Učinil jsem tak, a vskutku, po chvilce se mi zdálo, že do místností vešla dívka s vlasy až na paty, která zrovna sesedla s kola.. šla rovnou ke mně s úsměvem na rtech, jakoby se mi chystala povědět, že právě zaslechla, že spisovatel Radu Ţuculescu se hraje úspěšně v Praze a že se už nemohla dočkat, až mě pozná osobně... Natáhl jsem ruku, abys se jí opatrně dotknul... když v tom mi číšník přinesl pivo.

 

 

Pane Cetkovský!

Váš překlad překlad mi pořádně zamotal palici, asi tak, jak jsem ji zamotal Raduovi, když se vyptával na ty hospody, protože tam zpatlal jedno s druhým, že vypadám jak blbec. To jsou ty jazykové bariéry dorozumívání přes tlumočníky! U Hrabala jsem mu vysvětlil, že k Tygrovi se jít nedá, že je to turistická atrakce na objednávky, a totéž jsem řekl o Bojišti. Tam jej nakonec zavedli jeho krajané po skončené besedě v Institutu rumunské kultury. Haška se pochopitelně týká i ta hospoda pod Černým vrchem, kde se mu odehrál nakonec ten hrůzný sen, kterak si chtěl v Haškově a Longenově hospodě osáhnout náhodou tam na bicyklu na pivo přijedší Hrabalovu maminku paní Vášáryovou, a namísto ní dostalo se mu půllitru.

Jak teď z toho!?! Inu – otisknu to asi s tímto svým komentářem, který Vám posílám. Zajímavá je Raduova vzpomínka na 68.rok pominulého století.

 

Srdečně – Radim!

 

A slovo to stalo se i skutkem, jak jste si mohli výše přečíst.

vr-haf