Část odtajněné principálovy korespondence

 

Teprve po několika reprízách Zahrádky odhodlal se principál zveřejnit část své korespondence s překladatelem Zahrádky, panem Cetkovským, která předcházela premiéru, v dobré víře, že si zaslouží publicitu.

 

Milý pane Cetkovský, 

 

jsem zdrcen! Celá ta záležitost dostává svojí přílišnou oficiálností pro mne velice nepříjemný charakter. Tyhle obavy jsem začal mít už krátce před premiérou, natož teď. Mé tušení mne neklamalo: pan Ţuculescu přes všechna má varování si o tom našem divadle udělal nepatřičný obraz: nejsme a ani nechceme, ba ani nemůžeme nebýt než neoficiální divadlo proletářského charakteru. Pokud se o nás v poslední době psalo, bylo to proto, že jsme se některým novinám hodili k jejich vyřizování si účtů s orgány, které nás diskriminovaly, a ne kvůli tomu jaké děláme divadlo. Jsme mimo jakékoli umělecké proudy a struktury, divadlo si děláme podle svého, spíše s návratem do minulosti divadelničení, než ve snaze o nějakou formálně ohromující modernu, a když, tak realizovanou tak skrytě, že pro naprostou nevyzývavou organičnost našich postupů si to odborník není schopen ani uvědomit. Naše „postmoderna” je naprosto nenápadná – v tomto představení např.ve svícení a zvukařině. 

Divadelní kritikou jsme přezíráni. A tak jsem si píšeme jakési „kritické” vyjádření na naše stránky sami. 

Plakáty žádné nejsou. Nemáme na to peníze. 

Pozvánky a programy jsme si udělali sami, díky podloudnické činnosti spřátelených návštěvníků na množících strojích v jejich zaměstnání. Co je, dostane pan Ţ, od nás v Praze, v požadovaném množství. A záznam. Amatérský. Patrně nedokonalý, protože všichni hrajeme a nemá to jinak kdo natočit. A kamera (statická!) není schopna zabírat celou scénu. 

Pokud jde o ubytování – zabezpečíme nějaký ten nepříliš drahý (iluze: v Praze!) hotel či penzion, což bude vlastně onen autorský honorář, kterého se pan Ţuculescu vzdal. 

Kdybych byl na začátku tušil, že se jedná o světovou premíéru, patrně bych velice zvažoval uvedení této hry. Ale už bylo pozdě, dostali jsme grant. Jediný za celou sezonu. 

 

 

K otázkám Radu Ţuculesca pro klužské noviny:

  

Ten na začátku mého psaní podtrhovaný text je možno považovat za odpověď na 1. otázku. K čemuž ještě dodávám: 

Prehistorie divadla Orfeus je velice obsáhlá. Spolek začínal kdysi inscenacemi poezie, které patřily ke špičkovým představením tohoto žánru v celé, tehdy ještě Československé, republice. Později přešel na divadelní produkci, když získal prostory ve sklepních prostorách na Malostranském náměstí (Praha). Zde byly v čs.premiérách uvedeny hry Tadeusze Rózewicze (Kartotéka), Bertolta Brechta (Baal), René d´Obaldii, P.H.Camiho aj. V roce 1971 byl Orfeus na zákrok sovětské ambasády zrušen: nelíbila se hra Šárky Smazalové – Čaj. A nelíbilo se i publikum, které na naše představení chodilo. Toulali jsme se Prahou, měnili působiště a vždycky, když jsme se někde zabydleli, byli jsme znovu likvidováni. Pozornost nám věnovala StB, nejen kvůli repertoáru, ale i kvůli tomu, kdo na nás chodil a že v našich řadách pracovala i řada potomků různých osobností českého disentu.

 Po převratu jsme neměli kde hrát, tak jsme existovali 4 roky jako Bytové divadlo v bytě principála a jeho ženy. Náhodou jsme se posléze dostali k prostorům bývalého krytu civilní obrany, který jsme polidštili a hrajeme v něm už 15. sezonu. (A teď by následovalo to, co jsem podtrhal už nahoře.) Uvádíme hry, které pro svoji atypičnost nemohou být uváděny na kamenném divadle. Letní zahrádka je první z her, které byla napsána pro velké divadlo a kterou jsme se snažili přizpůsobit poměrům naší miniscény o rozměrech 5 x 3 m (!).

 

Přecházím k otázce č. 2:

Výběr repertoáru je zcela v rukou principála. Hrajeme to, co se mu zalíbí nebo to, to kdysi v dřevních dobách Orfeus uváděl. Pochopitelně že ne v nějaké pietní podobě.

 

Otázka č. 4:

Letní zahrádku si netroufnu charakterizovat. Je mi sympatická nadhledem nad životem. Smutným pochopením osudů všech zúčastněných postav, kladných i záporných dohromady. Nacházím v ní stále nové a nové významy. Nebo jí je přidávám. Ten nejnovější: smutná samota lidských bytostí, v podstatě zoufalých. Týká se i postavy demonstranta!

 

Otázka č. 5:

Přežije-li divadlo svou dobu? Pro určitý druh menšiny lidstva snad bude mít svůj význam vždycky. Pokud přežije všeobecnou tendenci zábavnosti za každou cenu. A zálibu stále většího množství populace v přebujelé sexualitě a škaredosti vůbec. A jistě budou i takoví, pro které bude nezbytnou součástí jejich citového života. Pokud bude existovat. Ten citový život. Pokud nevyhyne.

 

Srdečně zdravím – už aby to bylo za námi…

Radim Vašinka

 

P.S.: Otázky se nezachovaly, principál plně neovládá taje počítačového záznamu. Vyplynou z odpovědí. Jen u odpovědi na 3. otázku nebylo jasné oč šlo, tak jsme odpověď vynechali.

 

vr - haf