(Pastevecká) bukolická (?) hra (?), jejíž premiéra se konala v r. 1974 v Orfeovi, tehdy na Hřebenkách, kdy ji její autor musel uvést pod pseudonymem Ondřej Děd, znovuuváděná při použití původních (sic!) dekorací týmž divadelním spolkem, byť jinde, než jak tomu bylo, v rolích bratří pastevců opět po oněch 36 letech, Ondřej a Jan Vaculíkové, jejich vyhnaneckou idylu (?) naruší (osvěží?) Lucie Vašinková (tehdy ještě nenarozená)

V první polovině večera si úvodem vyslechnete i několik povídek Ondřeje Vaculíka v interpretaci Radima Vašinky

 

PREMIÉRA: pátek 9. dubna 2010, 19:00 hod.

HRAJÍ: Ondřej a Jan Vaculíkové, Lucie Vašinková

SVĚTLA A ZVUK: Petr Škopek (Pavel Urík)

VÝTVARNÁ SPOLUPRÁCE: Aniela Chudzik

REŽIE: Radim Vašinka, který vystoupí i jako předkapela s vybranými povídkami ze současné tvorby Ondřeje Vaculíka




Hra demonstruje sourozeneckou dvojici, žijící mimo realitu současné společnosti, která si z pudu sebeobrany vytvoří svůj vlastní hypotetický svět, ve kterém si žije. (Nebo je to jen hra?) Chod jejich soužití naruší (?) náhodný vpád okolojdoucí mladé dívky.

Ovčín je svým žánrem jemně absurdní komedie, báseň, pocitová záležitost, mnohovýznamová, každý ji může cítit po svém. Proto je velice obtížný její prozaický výklad. Asi produchovnělejší, než aby šel vyjádřit slovy. Snažíme se, abychom interpretací nenarušili její obecnost vnucováním nějakého prvoplánového reálného významu.




Ve své mnohoznačnosti hra tehdy dávala odpovědi na mnohé otázky a nové otázky i kladla. A patrně i nadále klade. I když ne každému. Dokladem toho je, že takto cítí hru režisér, nezávisle na autorovi, a trochu jinak autor, nezávisle na režisérovi. A v tomhle mírně zmateném výkladu se pak má se svým bratrem orientovat jako herec! A to už vůbec nemluvím o tom, je tu i divák.




Řiditelství divadla ovšem důrazně upozorňuje, že představení není prezentováno jako vzpomínkový večer na to, jak se to před lety hrálo, to je na tom jen taková drobná pikanterie, a není proto určeno pouze starým pamětníkům, jak by se mohlo zdát, ale hlavně těm, co nic nepamatují, aby konečně mohlo dojít k setkání této mladistvě absurdní hříčky se současným divákem. Nevstupujeme s ní do stejné řeky, ve které dnes teče jiná voda, spíše stejnou plácačkou tu a tam plácáme nové mouchy.

Ochránce zvířat pak ubezpečujeme, že chov ovcí, o němž je v kuse řeč, je záležitostí výsostně ekologicko-animálně-humánní, neb jde o chov fiktivní, nepůsobící tedy ani tak, ani tak. Beranem Josefem, vůdcem stáda, kterým mohl být za bolševika míněn báťuška Stalin, není míněn žádný z našich současných politiků, už proto, že žádný není Josef a navíc by autor nikdy sám sobě nedovolil kvůli někomu přejmenovávat osoby, o nichž je ve hře řeč. Např. pes Bobík. Neb umění je věčné a sláva politika pomíjející.

Proto obujte si galoše či gumáky a přijďte se vlastnoručně brodit myšlénkami, zaplavujícími veškero podzemí domu č. 76 na Plzeňské ulici, když se v něm odehrává tato slovutná komedie. My sice nejsme s vámi, ale zato vy můžete být s námi. Nazdar.


vr-haf


pozvánka na premiéru