Ondřej Vaculík: Ovčín
(recenze premiéry)


Že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky je dosti ochozené úsloví, takřka fráze. Nad níž často složitě medituje i náš principál. V našem případě je tomu obráceně: touto řekou není Ovčín, ale páni herci, kteří na rozdíl od textu se s léty změnili.

Původní premiéra byla v r. 1974. Tehdy se zdál její smysl být dosti jednoznačný: útěk před realitou života do odloučenosti od světa založeného na lži a násilí, do samoty, v níž platí ta pravidla hry, která si její účastníci, dva bratři, sami stanoví. Tu naruší jen náhodná návštěva, jež se jim proti jejich vůli vnutí, vnášejíc do tohoto soužití svou dívčí nekomplikovaností a prostotou znepokojující prvky, ale protože v jejich izolovaném světě najde zalíbení, sama rozšíří jejich smutně idylické společenství.

Že ohrada z kůlů, která vymezuje prostor existence jakéhosi fiktivního stáda ovcí, může představovat i obranu proti vlkům, o tom mnozí z nás věděli svoje. Popularitě se těšily i samostatně působící věty, vytržené z kontextu, což tehdy představovalo jeden z mála způsobů, kterým se dal veřejně projevit odpor proti režimu, aniž se dala příležitost mocenskému zásahu projevit svoji všemohoucnost. Namátkou pár příkladů:

„A přesto doufám, že moje invalidita není náhodná, ale je výsledkem něčích skvělých organizačních schopností…“

„… Ke každému je přistrčeno korýtko různě chutného obsahu, a ať se v něm rýpe jak chce, vždy ho musí dobrat do dna. …“

„…Však musím cvičit, abych byl silný, až to přijde. …“

A teď nechme týž text, vstoupit do řeky dvou bratrů (shodou okolností i bratrů skutečných), kteří se během 35i let proměnili, i když spíše vizuálně, než mentálně. Ale v tom je právě ten rozdíl oproti vyznění před léty: ze hry se nedá už vyčíst nějaká mladistvá vzpoura. Ta se s léty představitelů proměnila v tvrdošíjnou zatrpklost, skepsi, svojí existencí nechtěně přiznávající kapitulaci. Zvláště pak v souvislosti s faktem změny společenského režimu, který přece jen rozvíjí aktivitu občana a nemá posilovat domněnku, že vyhrát lze jedině, když člověk uteče. (Anebo to svědčí o kvalitě, jakou v současné době tato společnost má?)

Pohyb do této stabilizované situace vnáší dívčina stejně mladá, jako ta před léty, která po vyslechnutí dialogů obou bratrů se rozhoduje zůstat a u níž se dá stále ještě předpokládat samozřejmá životní aktivita, která by snad časem i mohla přinést základní změnu v jejich životních postojích. Ale přesně v tom momentu se ozve zvonec a příběhu je konec. Jak by mohlo být dál, prostě zůstane ve hvězdách.

Herecky je inscenace navzdory odlišnému stylu herectví interpretů, vzácně vyrovnaná. Začněme u dvojice bratrů. Zemitý Matěj v podání Jana Vaculíka je pevnějších obrysů než intelektuálně rozkolísanější a pohybově neobratnější Oldřich (Ondřej Vaculík). Je jednolitější, výrazově koncentrovanější, jistá potměšilost, zakotvená v textu, dává mu i možnost vytváření složitější postavy. Rozdílnost v interpretačním stylu herců kupodivu nevadí, protože jejich zaujetí postavou je u obou vpravdě maximální, a tím se ona formální rozdílnost sjednocuje v emocionálně harmonický celek, dávající na ni jako na nepodstatnou zapomenout. U Ondřeje Vaculíka je ona rozdílnost dána vrozenou mluvní osobitostí, která pak může na jevišti působit dojem jisté interpretační naivity. Ovšem jeho schopnost jít zarputile „po myšlence“ zaujme diváka do té míry, že ani intonační excesy na něj nepůsobí dojmem neumělosti. Že režisér respektoval tuto hercovu osobitost a přitom ji udržel v patřičné míře, si zaslouží uznání.

Zajímavým faktem je změna stylu herectví v dialozích s Káčou, kdy oba pánové najednou obživnou a do jejich replik se takřka proti jejich vůli vloudí téměř něha.

Nejsložitější roli zde má Lucie Vašinková v roli Káči. Přichází z jiného, normálního světa, nic netušíc o umělé realitě světa obou bratrů, vládnoucích kromě pro ni podivného počínání i stylizovaným textem svých dialogů a monologů, jejichž intonaci nesmí podlehnout, jinak by přišla o svoji osobitost. A přitom nesmí mluvit jako vyškolená herečka, protože by celá hra dostala jiný smysl. Nakonec přetrpěla martyrium zkoušek se ctí a pochopila vše, i stylové střihy ve hře, v čemž jí právě ono školení bránilo. Je ovšem pravda, že k největšímu hereckému mistrovství patří i umět normálně mluvit, přejít přes scénu a vystříhat se přitom všedního civilismu.

Vytvořit prostou scénu, funkční, nepopisnou a přitom vytvářející atmosféru oné izolace od společnosti, nebylo zrovna jednoduché. Jutový horizont, proložený několika prkny, která ohraničovala i oba vstupy, to dokázal. Nová, vpravdě tvůrčí síla, která posílila kolektiv Krytového divadla, Aniela Chudzik, i když by jistě ráda dostala složitější scénografické zadání, má cit pro žánr a styl a umí sjednotit i výtvarné prvky inscenace, mnohdy u tohoto spolku až příliš rozevláté.

Jednu poznámku si nakonec nemohu odpustit: jest jen litovat, že mimopražské bydliště Jana Vaculíka je mimo Prahu – jak nádherně by se vyjímal v roli Bivoje v naší připravované komedii „Čechy krásné, Čechy mé (duše má by se ráda pnula, ale nepne se).“

A na úplný závěr nemohu neocitovat názor režiséra představení na zdárně odpremiérovanou hru, názor, kterým je možno omluvit tento pokus o recenzi:


„Ovčín je svým žánrem báseň, pocitová záležitost, mnohovýznamová, každý ji může cítit po svém. Proto je velice obtížný její prozaický výklad. Asi produchovnělejší, než aby šel vyjádřit slovy. Snažíme se, abychom interpretací nenarušili její obecnost vnucováním nějakého prvoplánového reálného významu.“


Dodatek k recenzi


Trestuhodně jsme pozapomněli na celou první polovinu představení, v níž účinkovala komorní jazzová kapela Dobřichovice Toxedo Orchestra kapelníka Františka Běhounka s jímavou interpretací pop-swingové muziky, těm starším připomínající jejich mládí a při níž i ti mladší podupávali do taktu. Zvláštního uznání pak si zasloužil pěvec sólista, pohroužený do kouzla interpretace tak oddaně, že menší intonační nedostatky mohly vadit jen bezcitným hnidopichům, a pokud nebyla tu a tam slyšet některá slova, šlo o slova všeobecně natolik známá, že to nemuselo být na škodu. Principál se pak občas vklínil mezi muziku přednesem některé prózy Ondřeje Vaculíka, většinou z výdělečných důvodů (neb zčásti se živí i spisovatelstvím) čas od času zveřejňované na ondulovaných vlnách ČR 3 – Vltavy. Podařilo se mu vytěžit z nich pod nostalgickou notou skrytý humor, s potěšením kvitovaný posluchači i samotným autorem.

O dobré pohodě svědčí i fotografie Boba Pacholíka, předního českého fotografa moravského, máme-li být přesní, tedy prostějovského původu, který se svými přáteli zavítal na toto představení. Jeho snímky z Ovčína jsme si dovolili zveřejnit v naší fotogalerii.

Dobřichovická kapela, bude-li jí to časově vyhovovat, bude vyhrávat ve všech inscenacích i v nastávající sezoně, takže budete mít příležitost na vlastní smysly okusit pohodu těchto ovčínových večerů. S obsluhou nahoře s.


vr













Dopisy bez hranic
Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi
Divadelní noviny, ročník 2010 - č. 12


. . .
Když jsem vstupoval do tohoto dopisování s Vámi, pravil jsem, jak málo toho bude o divadle. A vidíte, minulý měsíc jsme viděli divadla tři: o jakých se ale moc vysoko nepíše. Nejprve to bylo Krytové divadlo Orfeus, které dávalo senzační hříčku Ondřeje Vaculíka „Ovčín“, v níž vedle autora hrál jeho bratr Jan, a s nimi Lucie Vašinková. Byla to historická vzpomínka: náš Ondráš hru napsal v roce 1972, jako absolvent zednické průmyslovky. Nevím už, jak se kluci k Vašinkovi dostali, ale hráli tam. Státní bezpečnost tehdy Vašinku oslovila, zda ví, že tam má dva Vaculíky. Řekl, že to ví, a jestli je nějaká námitka, chce to písemně. Námitka nepřišla, ale vypověděli ho ze sálu. To se opakovalo po celou normalizaci. Obnovenou premiéru s herci o pětadvacet let staršími odůvodňuje principál Vašinka takto: Hra demonstrovala sourozeneckou dvojici, žijící mimo realitu, která si v pudu sebeobrany vytvoří vlastní svět. Soužití naruší vpád okolojdoucí dívky… Viděl jsem to teď, a byla to pohyblivá báseň, poetická starožitnost vzniklá z důvodů už neexistujících. Představení se bude hrát ještě po prázdninách, obstarejte si vstupenky včas.