PREMIÉRA: 10. ledna 2007

PŘELOŽIL: Miloš Rotter, s částečným přispěním Radima Vašinky při převodu veršů

HRAJÍ: Pan Vavřinec, otec dítěte - Petr Škopek

Paní a pan Fleuryovi, manželé - Petra Černohorská, Jiří Sládeček

v ostatních rolích mnohonásobně vystupují osobně: Moe Binar, Irena Hýsková, Veronika Chruščová, Jan Lukeš, Pavel Urík, Lucie Vašinková

ASISTENCE REŽIE: Irena Hýsková

REŽIE A SCÉNA: Radim Vašinka


Představení zarážející stylové čistoty, na jehož realizaci se podílejí všichni (skoro) členové našeho spolku! Formou telezáznamu se účastní i sám autor (1938–1997). Představení hýřící humorem, pravda, poněkud načernalým, ale odrážejícím dobu s přesností téměř neuvěřitelnou, vzhledem k tomu, že komedie je sepsána před třiceti léty; herectví interpretů se odehrává ve strhujícím tempu a musí se dotknout každého z nás, jak duševně, tak i fyzicky; znamenitá je pak i následující fiktivní tisková konference v prostoru našeho salonu, působící až neskutečně skutečným dojmem!

Roland Topor


Co k Toporově hře říci dnes

(Slovo režiséra)

   Musíme konstatovat se smutkem, že dnes je hra aktuálnější než tehdy - demonstruje surovost a bezcitnost světa:

Sytý, sám se sebou spokojený měšťák si přibije na dveře svého domu, malé dítě. Živé. Což ovšem neprojde bez pozornosti veřejnosti: někomu vadí, že dítě křičí, jiný nabízí lepidlo na připevnění děcka místo hřebíků, které už rezavějí, kolemjdoucí americká turistka komentuje drsnou realitu slovy „každý národ má své zvyky, které je třeba respektovat“ apod.

Pravda je, že Toporův černý humor je spíš černý než humor, ale inscenace nemá člověka rozesmát, ale vyrušit z klidu, nerad píši, že vést k zamyšlení i nad sebou samým, protože to vypadá jako fráze, ale tou frází se stává stále omílaná pravda, která nemůže za to, že stále platí.

Bez hořkého půvabu není ani tisková konference-beseda, která se na téma Dítěte pana Vavřince koná po skončení představení. Je nějaký rozdíl mezi situací, obrážející poměry ve francouzských sdělovacích prostředcích v roce 1975 ve Francii a dnes u nás?

O Toporovi, při příležitosti otisknutí jeho kreseb v časopisu Plamen v roce 1975(?), soudí šifra O. M., že „s neúnavnou vynalézavostí vymýšlí stále nové a nové způsoby smrti, utrpení, zhanobení člověka nebo znevážení lidskosti. Jeho znepokojující kresby nám vyrážejí dech - a přitom v nich necítíme ani kapku zlosti či krutosti. Toporovy figurky totiž nejsou reální lidé. Oblast „posledních věcí člověka“ je pro něj jen vděčným zdrojem absurdních nápadů. Pro Topora je člověk, lidstvo, prostě hračkou - a i dítě odtrhne ve hře panence nohu nebo hlavu.

Přitom je tento potomek ve Francii aklimatizovaných Poláků v podstatě duše poetická. Jeho svět je surrealistikou jarmareční boudou, v níž se komično neoddělitelně prolíná s děsem. Otřesného účinku nedosahuje moderními reálie, ale jen a jen tím, co dříme v podvědomí člověka.. Jeho „hrdinové“ jsou posedlí běsem ničení - a současně jsou jeho oběťmi. /.../ Jestliže v nich Topor kreslí „individium, které se pokouší přežít a spoluúčinkovat v bláznivém, ale precizními zákonitostmi řízeném světě“, směje se tím i nad vlastní hrůzou.“

Konfrontujte si tato slova se svými pocity po shlédnutí představení a sami rozhodněte, jsou-li přesná.

A ještě jednu poznámku: tehdy (kdysi dávno...) jsme hru uváděli jako sled blekautů, oddělovaných úryvky šlágrů. Dnes se snažíme spojit onen sled v mozaikovitý celek. Přijde mi to o něco divadelnější...



NÁVOD, JAK REŽIJNĚ ZTVÁRNIT „DÍTĚ PANA VAVŘINCE“

Není nutné dítě pana Vavřince skutečně přibíjet na dveře. Stačí, když ho posadíme na malý praktikábl, který, pokud nebude příliš široký, zůstane pro diváka neviditelný. Trochu červené barvy a falešné hřebíky doplní iluzi. Pokud se vyskytnou nějaké problémy se získáním novorozeněte, pěti nebo šestileté děcko výborně vyhoví. Seženete-li pouze dítě školou povinné, výsledek nebude o nic horší. Tento kus snese velmi dobře i starce v roli dítěte, bude to jen o to legračnější.

Role samotného pana Vavřince budiž svěřena herci tělnatějšímu, leč mrštnému. Je třeba, aby uměl skákat (už si nevzpomínám, musí-li ve hře skákat, ale v životě to nikdy není na škodu)... Byl bych rovněž velice rád, kdyby herec, představující pana Vavřince, dovedl imitovat hru na kornet. Bylo by to dosti elegantní, kdybych měl interpreta takových kvalit. Ale je to jen takové zbožné přání. Hře neublíží ani velký a neohebný herec, pokud to bude opravdu velký herec. Duchapřítomnost, ta je nejdůležitější. Především moje. Poněvadž vím, v jaké mizérii se divadlo nachází, nebudu nijak překvapen, bude-li mi oznámeno, že všechny vedlejší role budou hrány dvěma nebo dokonce jediným hercem. Nemusí to být nutně katastrofa. V kabaretech například vystupují umělci, kteří snadno zahrají stovku rolí během deseti minut. Jedinou nevýhodou je, že takoví herci přijdou draho. Budete patrně nuceni vzít někoho méně dobrého. To bude jen poloviční neštěstí. Já si vůbec nepotrpím na virtuózní kousky. Mám docela rád, když se hraje falešně. Říká se tomu tuším distanciace. Jsem tedy pro distanciaci. Přijde to lacino a textu to dodá hloubky. Co se týče komentářů antického chóru, mohou být namluveny jediným recitátorem na kazetový magnetofón.

Dekorace představuje dveře. Důmyslné zařízení dovolí dveře otevírat a zavírat. Bude-li výroba dveří příliš složitá, lze je případně nahradit promítáním diapozitivů.

A to je, myslím, zhruba všechno. Ano - zapomněl jsem: hudba. Ale s tou je to jednoduché. Žádnou hudbu. Nemám rád hudbu. Nesnáším hudbu. Rámus: jsem pro. Písničky: výborně. Ale žádnou hudbu.

Pokud bude přihlédnuto k mým požadavkům na výběr představitele pana Vavřince, lze ho požádat, aby imitoval hru na kornet, kdyby se hra příliš vlekla. Divákům to zkrátí dlouhou chvíli...

Roland Topor