MILOŠ ROTTER

Jak jsem se setkal s Rolandem Toporem

V roce 1978 mi bylo po deseti letech marného snažení konečně umožněno získat stipendium francouzské vlády a mohl jsem odjet na stáž na univerzitu v Orsay nedaleko Paříže. Bylo to krátce poté, co jsme v divadle Orfeus uvedli hru Dítě pana Vavřince od Rolanda Topora. Knížku vydalo pařížské nakladatelství Balland a v její tiráži byla uvedena i adresa v ulici Saint André des Arts. Tato známá ulice, živá zejména ve večerních hodinách, plná malých restaurací, knihkupectví a antikvariátů a jednoho kina, které dává staré filmy, vede od fontány Saint Michel ke křižovatce Buci, tam, kde se v Rohanově pasáži nachází slavné Café Procope. Vypravil jsem se jedné soboty do Paříže a poměrně snadno našel velká tmavozelená vrata, vedle nichž byla mosazná tabulka s nápisem BALLAND. Zazvonil jsem a po několika minutách se vrata otevřela a objevil se v nich muž středního věku, který se představil jako André Balland. Přiznám se, že jsem se na něj díval zaraženě a připravené věty ze mě nelezly. V té době se u nás nakladatelství jmenovala SNKLHU, SNDK, Naše Vojsko nebo Mladá Fronta a představa, že by mně v takovém nakladatelství přišel otevřít například pan Mladá Fronta, mně pobavila. Pan Balland mě zavedl do zasklené budovy ve dvoře, která mohla být dříve nějakou dílnou. Všude byly narovnány stohy knih, na psacím stole, na policích i na podlaze. Usedl jsem na jednu ze dvou židlí a spustil o tom, že naše amatérské a tudíž nemajetné divadlo Orfeus nastudovalo hru Rolanda Topora, kterou jeho nakladatelství vydalo a že jej chceme požádat o svolení tuto hru provozovat. Pravil, že ho to těší a nemá nic proti tomu, abychom ten kus hráli. Zeptáme se také Rolanda, co tomu říká a hned vytočil Toporovo číslo. Do telefonu pravil: Nazdar Rolande, je tu u mě jeden šaramantní mladý muž (obojí přeháněl) a chtěl by ti něco říct, a hned mi strčil do ruky sluchátko. Vykoktal jsem do telefonu znovu svou žádost. Topor mě nechal domluvit a řekl: To se dá hrát ? To jsem si nikdy nemyslel. Omluvil jsem se, že nemám žádné fotografie z představení, ale mohu aspoň vylíčit, jak to hrajeme. Povídal: Tak se stavte, třeba pozítří v deset hodin, André vám dá adresu.

V určený den a hodinu jsem se skutečně dostavil. Jméno ulice si už nepamatuji, vzpomínám si jen, že to bylo v nějaké nóbl čtvrti. Našel jsem dům i byt a zazvonil u dveří. Přišel mi otevřít usměvavý, mírně obtloustlý muž v županu, evidentně rozespalý a rozpačitě se na mě díval. Připomněl jsem mu, že mě pozval na kus řeči, když jsem mu telefonoval od Ballanda. Podrbal se na hlavě a neurčitým gestem ukázal za sebe do bytu se staromládeneckým nepořádkem a povídal: Víte, my jsme včera dlouho do noci oslavovali a já se teď necítím ve formě. Pokoušel jsem se chápavě usmívat a on se na mně rozpačitě koukal. Po chvíli povídá: Vždyť jsem si vlastně všechno řekli, že ? Nezbývalo mi než souhlasit a s úsměvem jsme se rozloučili.

(Miloš Rotter – dlouholetý člen souboru)