DVĚ RECENZE


MOE BINAR:
Tuto recenzi třeba číst do amplionu na náměstí uprostřed davu za doprovodu bubnu

Divadlo Orfeus zahájilo nový rok 2007 netradiční černou komedií Rolanda Topora Dítě pana Vavřince, jejíž premiéru jsme viděli ve středu 10. ledna. Nové představení svým neobyčejně zvrhlým a cynickým humorem zatřese divákem a vzbudí v něm ty nejrozpornější pocity a emoce. A na ty nejsme v Orfeu zvyklí.

Děj hry se zakládá na jediné velmi prosté a hned na počátku odbité události: odpudivý pan Vavřinec přitluče dítě na vnější stranu dveří vlastního domu. Následující série bryskních a energických výstupů různorodých postav pak vytvářejí jakési panoptikum figur soudobého života: tupý policista, turistky z USA, drzé, přechytralé – hyperaktivní děti, prostitutka, zženštilý muž, běžkyně, prsaté manekýny, televizní komentátor, prohnaný obchodník …

Do společnosti přibude ještě mladý manželský pár, který se k panu Vavřinci stěhuje s vidinou příjemně strávené dovolené.

Postavy se domovníka vyptávají na jeho pozoruhodné jednání, komentují ho, vysmívají se mu, odsuzují ho, někteří ho dokonce obdivují … Reakce jsou různé, ale nikoho nenapadne sejmout dítě z dveří, možná ani diváka ne.

Nová inscenace Dítě pana Vavřince představuje neotřelý druh humoru. Jde o pozoruhodnou směsici cynického sarkasmu a půvabné naivity. Divák, na kterého právě dolehla bezbřehá bezcitnost a lhostejnost pana Vavřince, místy ani neví, má-li hrůzou skřípat zuby, zakrývat si oči, nebo pukat smíchy, uvědomí-li si přemrštěnost a nadsázku celého představení.

Co se týče hereckých výkonů, oceňme výstup Petra Škopka, kterému se podařilo přiléhavě ztvárnit odpudivou a oplzlou postavu pana Vavřince. Manželský pár, v podání Petry Černohorské a Jiřího Sládečka, vnáší do bezcitného melodramatu odlehčení, líbeznost a hlavně iluzi, že když trochu přivřeme oči, můžeme prožít idylu i v domě chladnokrevného vraha.

Bez vitálního tria mladých hereček, chlapeckého dueta a Ireny Hýskové by představení, pro svou krutost, snad nebylo snesitelné. Komické výstupy herců, doprovázené popovou hudbou, jsou dynamické, krátké, překvapují pestrostí kostýmů a výstižně parodují dnešní společnost.

Dítě pana Vavřince je především hrou, v níž se prolíná, tak jako v dílech dadaistů či surrealistů, děs a komika, vážnost a groteska. Kdo neměl čas, nebo žaludek na to, uvědomit si, že jde právě o tento typ humoru, velmi ocení Televizní tiskovou konferenci, která následuje po představení.

Dítě pana Vavřince svým žánrem a tématem rozšiřuje repertoár divadla Orfeus posledních let. A to určitou problematizací dosavadní především humoristické orfeovské poetiky: staví diváka před otázku, je-li hra o panu Vavřinci jednoznačným moralistním kusem o zkažené soudobé společnosti, nebo vyhrocenou absurdní komedií, která chce v prvé řadě diváka bavit, zatímco se jemně otře o morálku, aniž by naznačila, jaké zastává stanovisko.

Orfeova laškovná naivita a křehkost je v této hře proto vystřídána vážným tónem. Nenechte si ujít tohle šťavnaté představení!

 


VR-HAF:
I bylo slovo učiněno skutkem aneb 
Zžíravý Topor došel svého zhmotnění coby další premiéra Krytového divadla Orfeus

K obnovené premiéře (ta první, protizákonná, se konala v r. 1976 v Orfeově vyhnanství na Hřebenkách) došlo ve středu 10.ledna 2007, se zpožděním 15 minut (akademická čtvrthodinka).

A jakoby herci se snažili dohnat toto zpoždění překotně nasazeným tempem: padali nejen oni, ale i dekorace, z nichž dveře, hrající hlavní úlohu, dokonce dvakrát. Vznešené publikum, zaplnivší hlediště v naddimenzovaném počtu, dělalo, že nic nevidí.

Ale vidět bylo mnohé: samo představení, osvěžené mladou hereckou krví, bylo už textově téměř mrazivě šokující: hlavní hrdina, pan Vavřinec, pak nekonformnost textu násobil perfektním předváděním debila přesně toho typu, co má dnes u nás zelenou, v rámci osobitě chápané svobody diluviálního charakteru. Nevšímavost okolí, jež respektuje svobodu jeho podnikání, pak naléhavost tématu stupňnuje téměř k nesnesení.

Pan Škopek, vypolštářovaný do hmotnosti 130 kg velice dovedně předváděl až nebezpečně zlý pohled otrlého zabijáka, hotovícího se k vraždě nevinné panny předmin. stol. Jeho pohybové kreace zcela zastínily kreace našich muzikálových "herců" včetně vyzáblého Korna, s odporností rovnou nahotě pana Lábuse v Revizorovi. A to už je co říci. Tento původně zvukař Krytového divadla, vyučený výhybkář ČD (dříve ČSD), se pomalu ale jistě prodírá houštinou talentu k nejvyšším metám praktikáblů. Je radost pohledět, jak hnusnou podívanou skýtá jeho titulní postava!

S chutí hrají i pí Petra Černohorská (vrátivší se zpět do podzemí) se p. Jiřím Sládečkem. Škoda jen, že viditelné počátky střevního onemocnění posledně jmenovaného mu bránily v uvolněnějším projevu. Ale i tak sexuální scény této dvojice patřily mezi nejpozoruhodnější momenty premiéry.

Ve hbitě střídaných epizodách jsme pak mohli obdivovat excentrickou pohybovou exhibici sl. Lucie Vašinkové, jíž s oceněníhodnou snahou šlapal na paty nový přírůstek hereckého souboru, další z absolventek Vyšší odborné školy herecké, sl. Izabela Balonová. Její scéna těžkotonážního sexuálního záchvatu se Škopkem byla pak zlatým hřebem 2.poloviny inscenace. Osvědčená již absolventka Veronika Chruščová byla tentokráte chuti poněkud mdlé,ale milé vlivem harmonického uspořádání svého života, vrcholícího právě závěrečnými zkouškami na pedagogické fakultě. Nicméně její umělecké rezervy jsou pevných obrysů. Obětavost herečky Ireny Hýskové byla v zárodku poněkud utlumena zraněním kolenního kloubu, ale i přes tento hendykep je možno hovořit o kvalitách, které stabilizovaly úroveň představení na vyšší příčce hodnotového žebříčku.

Pozornost si zaslouží i rafinované užití útržků písní, směsi česko-francouzské, jež ve střihu s textem dávaly hře další významový rozměr, byť místy mírně lascivní.

Ale nejvyššího ocenění si zaslouží zvučení a osvětlování produkce jedním jediným člověkem – a tím je pan Urík. Mít nervy jako on, byl bych Paganinim jako Gott! Světla a hudba se střídají v neuvěřitelném tempu – a přesto bylo překlepů, že by je člověk spočítal na prstech jedné ruky. V době jeho přítomnosti na scéně byl střídán kolegou Lukešem, farářem a reportérem inscenace. Mimochodem - neseme dosti těžce, že mezi naše diváky nepatří příznivci Novy, jak jsme mohli usoudit při Lukešově předpovědi počasí, věrně v její komické podobě obšlohnuté z dotyčné, však bez nejmenší odezvy!

Úhrnem lze říci, že principál pochopil onen záhadný druh obecenstva, který zásadně navštěvuje pouze premiéry.

A ve styku s diváky této černé komedie si uvědomil i své chyby, jichž se dopustil ve snaze stvořit z desítek Toporových blekautů celistvou inscenaci. Podařilo se sice vytvořit souvislou mozaiku výstupů a dojmů, ale nahuštenou jako presbuřt do poněkud neurotizujícího seskupení.

I vyvodil důsledky:

Hodinu před reprízou přečetl hercům třístránkové připomínky, o jejichž splnění ánsámbl laskavě požádal. Kupodivu se tak i stalo. A vznikla naprosto nová inscenace, odlehčená, herec škopek nepouštěl hrůzu očima, ale hrál na trombón, volnějšími nástupy začala inscenace i volněji dýchat, světla a zvuk se ustálily a – tak jak měly – dotvářely atmosféru, uvážlivěji prováděné sexuální scény získaly nejen na zajímavosti, ale i na komičnosti, představení v celkovém dojmu nepůsobilo na diváka s tak brutální agresivitou, jak tomu bylo o premiéře.

Beze změn se odehrála televizní tisková konference s nekonformním panem Toporem, jehož zastoupil v době jeho nepřítomnosti ( mezitím umřel) sám principál. Působila tak věrohodně, že jsme byli podezíráni z autorství. Největší úspěch měla redaktorka Práva, Izabela Balonová, ale i ostatní kolegové od novin a rozhlasu pomohli svojí interpretací a tlučením hřebíku na hlavičku k dokonalému vyznění této originální komedie.

K dobré tradici Krytového divadla patří v poslední době i programy, vybavené patřičnými informacemi o autorovi, slovem režiséra, případně i překladatele a pod., též mnoha obrázky.

A mně nezbývá, než doufat ve vyplnění tužeb tohoto spolku, jež jsou shrnuty do sloganu: Tak jako o Velikonocích odlétají zvony do Říma, tak by vždy ve středu a v pátek mělo zamířit do Krytového divadla pár desítek Pražanů. Přičemž Pražan není pivo, i když zatím to tak vypadá.

vr - haf