Divadelní inscenace ze života a poetického, myslitelského, dějepravného, jakož i dramatického díla Kozmy Petroviče Prutkova
PREMIÉRA: 30. ledna 2009
PŘELOŽILI: Bohumil Franěk a Petr Pospíchal
HRAJÍ: Moe Binar, Veronika Chruščová, Lucie Vašinková, Kamil Kessler, Jan Lukeš, Štěpán Smolík, Petr Škopek, Pavel Urík
V ROLI K. PRUTKOVA: Radim Vašinka
VÝTVARNÁ SPOLUPRÁCE: Aniela Chudzik 
SCÉNÁŘ, REŽIE, SCÉNA: Radim Vašinka 
Inscenaci byl udělen grant Hlavního města Prahy

Divadelní představení, navazující na tradici našich inscenací typu Vrať mi moje játra, sestává ze dvou her Kozmy Prutkova, komediálně rozhojněných o Dědovy zápisky a zdramatizovanou poezii tohoto ruského předchůdce našeho Cimrmana. Inscenace, čerpající nejen z dokumentární citace autorova pohřbu, ale i z jeho záhrobního života, ztvárňuje naprosto vyčerpávajícím způsobem odporný nehynoucí typ vysoce postaveného stokilového samolibého byrokrata, jež je obludným permanentním evrgrýnem i naší současnosti. 

Hráno s chutí a elegancí, na hranici lidských sil interpretů. Bohaté přehršle již předem kladných referencí, včetně Spojených Států a Číny. Pochvalně by se zajisté vyjádřil i Dalaj Láma.

 

KOZMA PRUTKOV

Kozma Prutkov je fiktivní autor, jenž za svůj původ v roce 1860 vděčí bratrům Žemčužnikovovým, Alexeji Tolstému a několika málo jiným. Na vylíčení průběhu jeho života podílí se dokonce – a to ví málokdo, snad jenom náš principál! – i F. M. Dostojevský. Výše jmenovaní vymysleli si nejen autora, ale i jeho životopis, včetně portrétu, který byl dokonce prodáván jeho ctitelům a zájemcům.

Kozma Petrovič Prutkov se narodil 11. dubna 1803 a zemřel 13. ledna 1863. Mezitím žil životem samolibého, sebevědomého, tupého, ale zároveň i dobrosrdečného a bezelstného literáta a komisního vysokého byrokrata a hodnostáře své epochy, jako ředitel Cejchovního úřadu a držitel řádu sv. Stanislava I. stupně, který veškeru svoji služební „prázdeň“ pilně zasvěcuje tvorbě.

Jako básník, bajkař, dramatik, filosof, jakož i autor neuvěřitelného „Projektu o zavedení rovnosti na Rusi“, po desetiletí tam permanantně budovaného, si vymýšlí půvabné zhovadilosti, jimž dává punc naprosté věrohodnosti.

Po více než stu letech si pak obdobně vymysleli Cimrmani Cimrmana…

Největší skandál spojený s braty Žemčužnikovovými se odehrál v roce 1851, kdy pod šifrou, tedy ne ještě jako Prutkov, zadali ředitelství Imperátorských divadel v Petrohradě veselohru „Fantazie“. Ta se opravdu hrála a skončila skandálem. Báťuška car vší Rusi, větře nějakou neplechu, opustil o přestávce představení, v jehož samotném závěru hry pak herec, hrající hlavní roli, předstoupil před publikum s prohlášením, že v takovém nesmyslu nebude hrát, což ovšem bylo součástí jeho role! Skandál! Humor bratrů Žemčužnikovových byl vpravdě originální…

 

PRUTKOV A ORFEUS

Orfeus si s Prutkovem ve svém životě rovněž užil svého - inscenovali jsme jej (v naprosto odlišném tvaru, než jak hodláme v nastávající sezoně) v 80. letech. Když v říjnu 1982 zemřel Brežněv, nechal nás Zdenek Potužil zahrát Prutkova ve svém Rubínu. Pohostinské vystoupení v našem bývalém divadle (vnitro a sovětská ambasáda nás tam zlikvidovali už v 71.!) jsme oslavili vskutku pumprdentálně. Bylo to někdy kolem Brežněvova pohřbu a v divadlech se nehrálo. My jsme hráli. Hrál jsem Prutkovovo umírání, udělal jsem si jako vždy ono typické brežněvovské obočí, klesl v agónii na židli, kolegové mne na ní vyzvedli pěkně na ramena a odnášeli a já do toho vykřikoval různé Prutkovovy podnětné myšlenky, jak: „Každý kapitán nemusí být od policie!“ nebo „Každý generál nemusí být nejvyšší!“ apod. K tomu zněl obřadní popův zpěv z pravoslavného pohřbu, který jsme měli zaznamenaný na nějaké staré gramofonové desce. Bylo to velkolepé. Dobré bylo i to, co následovalo několik minut poté.

Před představením říkám spolku: „Prosím vás, zcela jistě tady budou fízlové. Nedělejte žádná extempore, stačí, že hrajeme to, co hrajeme. Janku,“ obrátil jsem se na jednoho z bratří Vaculíků, kteří s námi hráli divadlo, „prosím tě, dej si pozor - jak tam říkáš to: „…bylo to, tuším, 21. března“, tak tam tu pauzu mezi jednadvacítkou a březnem nedělej, aby si lidi dnes odpustili asociaci připomenutí 21. srpna!“ „Jasné, pane řídící.“

A pak nadešlo ono místo. Janek, pamětliv mého varování, se soustředil, zapřemýšlel, a vylezlo z něj: „ …bylo to, tuším (pauza), 21. srpna… (pauza) ne - října!“ A dílo bylo zdárně dokonáno.

V témže roce jsme pak měli dostat jakousi cenu za nejlepší pražskou amatérskou inscenaci. Nedostali jsme nic: „Spolek, který znevážil úmrtí s. Brežněva…,“ atd., atd…. Jak jsme se později z dobře zasvěcených kuloárů dozvěděli.