Triumf ctnosti aneb Organismus se vyčerpal

Po celkově docela vydařeném pokusu inscenovat celovečerní činohru, psanou pro velkou scénu (Ţuculescuova Letní zahrádka), přichází Orfeus s premiérou představení v žánru, ve kterém je nejvíce doma. Tím je dramatická koláž. Tentokráte zahrnující kromě veršů a próz i dvě kratší hry. Vše z pera Kozmy Prutkova, inspirátora autorů cimrmanovských taškařic, po léta provozovaných divadlem Járy da Cimrmana.

Na rozdíl od něj není humornost těchto textů tak prvoplánově inzerovaná a rozhodně není ani tak líbivá. Naopak: humor Kozmy Prutkova (fiktivního autora, jehož si na Rusi vytvořili v polovině předminulého století ku své potěše bratři Žemčužnikovové a hrabě A.K.Tolstoj) je těžkopádný, nevystavující se na odiv, je evidentně tak blbý, že až posléze, když jsme již byli absolvovali několik jeho ukázek, nás zaujme a začneme se obdivovat jeho blbosti a posléze se jí i bavit. Je to ovšem trochu hra vabank: kdo si tohle neuvědomí, jen zírá a ničemu nerozumí. Ale od toho jsou mu vodiči ti, kteří už pochopili a tak postupně mu všichni přicházejí na chuť. Je to o to složitější, že verše, stejně jako aforismy, jimiž je scénář protkán, vytvářejí navíc a hlavně charakter hlavní postavy toho večera – Kozmy Petroviče Prutkova: nabubřelého, zkostnatělého, do sebe zahleděného byrokrata, trpícího utkvělou představou, že nejen snědl veškeru moudrost světa a je tedy i filosofem, ale je i skvělým básníkem a dramatikem, jehož dílo přispívá k vývoji myšlení veškerého lidstva. Naštěstí není obdařen výkonnou mocí, kterou zajistě by byl obdařen, být Čechem a dožít se dneška.

Hned na začátku hry se Kozma Prutkov (Radim Vašinka) představí publiku in natura. Divák je pak seznámen s uzlovými body Prutkovova uměleckého života, dokumentovanými ukázkami představení před samotným Jeho Veličenstvem, carem veškeré Rusi, báťuškou Mikulášem. Portrét Kozmy Prutkova je pak dotvářen jeho poezií aforismy a úvahami. První polovinu ukončí hra-dramatické pořekadlo Krajkoví.

Druhá polovina začíná (!) úmrtím Kozmy Prutkova, monumentálně ztvárněným pohřebním obřadem a pokračuje probírkou jeho pozůstalostí, včetně literární tvorby rodu Prutkovů (Dědovy zápisky) a posléze vrcholí hrou jeho bratrů Antona a Agapyje – Triumf ctnosti.

Texty všeho druhu interpretují herečky a herci Krytového Orfea s obrovskou lehkostí a přesvědčivostí. Herecký kolektiv dosáhl naprosto vyrovnané výkonnosti, i když – pravda – v přednesu veršů daly by se najít drobné vady na kráse, dané určitou výrazovou toporností, patrně těžko odstranitelnou, protože danou nahluchlostí vůči žánru přednesu veršů. Dramatizující scénky, ztvárňující drobné prózy jsou pak zcela bez závad. Zvláštní kapitolou je trojice dívek-moderátorek (pozor! v našem případě výsostně inteligentních!), osvěžující nemožnými autorovými aforismy mezery mezi verši a scénkami. Prutkovovy aforismy jsou velice rafinované, protože tvoří směs banálních pravd, považovaných za svrchované objevy bádavého ducha na straně jedné (Paměť je list nepopsaného papíru: někdy ho člověk popíše dobře, někdy špatně.), někdy je sdělení banální pravdy roztomilé nečekaností přirovnání (Slábnoucí paměť podobá se hasnoucí lampičce)a někdy jde zničehonic o vtipný, bystrý satirický šleh (Nespravedlivé bohatství je jako lebeda; bují na každém kompostu) a někdy jejich zdánlivá banalita, domyslíme-li ji, se stává skutečnou myšlenkou (Brání ti někdo vynajít nevlhnoucí střelný prach), o které můžete hodiny přemýšlet. Takže posluchače pak tato směsice nutí být pořád ve střehu. Čemuž napomáhá ono dívčí trio svižným, ale emocionálně neutrálním projevem, protkaným složitě prováděným osvěžujícím aranžmá.

Obě divadelní hříčky, Krajkoví a Triumf ctnosti, dávají pak vyniknout nejen obludně zveličenému banálnímu motivu (Krajkoví), rozvedenému téměř k nesnesitelnosti (ovšem na rozdíl od současných televizních seriálů rozvedenému na vysoké řemeslné a literární úrovni!), ale i zdánlivě absurdním primitivním machinacím, rozepsaným do skvělé komediálnosti, které kupodivu vzhledem k naší současné realitě jsou mnohem méně absurdní, než jak se nám jevily za bolševika. To vše, násobeno chutí všech interpretů bez rozdílu, dává pak dohromady skvělou a výsostně zábavnou podívanou.

Premiéra, jako vždy, proběhla bez zájmu pražského tisku. Světlou výjimku představuje několikaminutový šot ČT, zařazený do cyklu „Divadlo žije”.

Diváci chodí, jsou spokojeni, někdy i nadšeni, skandovaný potlesk není výjimkou. Stále ovšem čekáme na návštěvu Dalaj-lámy.

vr - haf