Vašinka, Vanča, Mácha? To je paličaté divadlo
Lidové noviny, 1. 6. 2011
(Původní článek i s fotogalerií zde.)


Vašinka, Vanča, Mácha – jak se to rýmuje? Budete se divit, ale docela dobře. Společným jmenovatelem je totiž Krytové divadlo Orfeus, sklepní ostrůvek kultury na jinak nekulturní Plzeňské třídě.

Orfeus je jedno z mála našich divadel s nezaměnitelným interpretačním stylem. Drží se totiž paličatě tradice sousedského divadelního pobývání (divadlo jako pobyt, řečeno s kolegou Etlíkem: divadlo jako sdílení, nikoli sdělení).

Divadlo, v němž jsou nejen účinkující, ale i diváci neanonymně představeni hned při vstupu, divadlo, jež neútulný protiatomový kryt obydlelo opravdovou kulturou (kulturou v širokém slova smyslu, od obrazů přes hudbu až po domáckou bramboračku, vařenou účinkujícími) – na takovouto divadelní vzpouru proti neosobní dokonalosti budete už podvědomě přikládat hned od počátku úplně jiný divadelně sudičský metr než na různé dokonale seřízené a promazané mašiny na úspěch, ať už se dějí na scénách kamenných, či sklepních.

Spíše než o prezentaci divadelního tvaru jde tu o renesanci dávného sousedského divadelního "hraní si" pro radost. Nepletu-li se, Vašinka kdysi nazval svůj inzitní styl "selským realismem", já bych si jen – vzhledem k snové nevypočitatelnosti jevištního dění – občas dovolil připojit k tomu realismu kdykoli odpojitelnou předponu "sur".


Na cestě za Máchou

Je vlastně docela logické, že na cestě za Máchou tentokrát potkal Vašinka (jako autor, režisér i interpret) současného básníka – ale taky poutníka a chodce po hradech českých – Jaroslava Vanču. Spojení těchto dvou autorů skvěle funguje, a to v romantice i v ironii, stejně tak sem dobře zapadá i motiv mytologie krajiny i dávných naivních pověstí, jakož i tu hovadný, tu dojemný motiv vlastenecký (ale od věci tu kupodivu není ani autentické, ironieprosté Husovo/Vašinkovo spílání našemu konzumerismu).

Kruciální je tu však motiv cesty (respektive putování, jež je vždy tak či onak putováním k sobě). Vašinkovo, řečeno spřízněnými slovy Josefa Čapka, kulhavé divadelní poutnictví neselhává už proto, že všechno dopředu přiznává.

K první dubnové repríze (jež prý bývá nejhorší) mám jen dvě výhrady: nekonečné přestavbové mezery mezi jednotlivými obrazy, jež – i při zachování inzitnosti – dokonale zabíjely už tak pomalé tempo a brzdily její vnímání.

Druhá výhrada se týká postavy Vašinkovy společnice na cestách Dobromily, jež se měla podle programu ve finále proměnit v bestii, ale namísto toho se ve finále včetně klaničky zcela vytratila ze scény. Ale i takovéto šumy svým způsobem patří k dané poetice.


Vladimír Just, teatrolog




Recenze Vladimíra Justa v pořadu Českého rozhlasu 6 - Kritický klub Jana Rejžka:


Get the Flash Player to see this player.



Recenzi představení z Divadelních novin (č. 10, 17. 5. 2011) si můžete přečíst ZDE.




Po delší době dostalo se nám i písemné odezvy od diváků. Rádi zveřejňujeme.


Milý pane principále,

včera jsem se královsky bavila a blahopřeji k tomu gejzíru nápadů. Bylo to sice opravdu velmi dlouhé, ale ani na chvíli jsem se nenudila. Skvostná byla Irena Hýsková ve sv. Ludmile, vůbec ta scénka s těmi "chlapci" (Boleslav a Václav – pozn. přepisovače) byla k popukání.

Jediné, co bych - s odpuštěním za tu dilatanskou drzost - vynechala, by byla kněžna z Lucerny. Nějak mi tam nepasovala.

Verše byly výtečné - na takové slyším ráda a s požitkem. Těžko stravuju poezii o ničem či s obsahem tak skrytým, že se ho nedovedu dopátrat. Mea culpa?

Přeji krásný víkend po dobře vykonané práci a moc se těším na další setkání. Čechy krásné bych si dala ještě jednou...

S mnoha pozdravy M. S.



Milý pane řídící,

díky za včerejší představení, moc se mi to líbilo.

Naložil jste si na sebe těžké břímě, s tím putováním. Jakkoli krásné a důkladné ve svém obsahu i formě, považuji jej za prakticky neuhratelné. Je tak různě (hrůzně) vysilující, že udržet je do konce bez újmy na hercích a divácích se nedá. Přemýšlel jsem pragmaticky za jakých podmínek by se dalo, zvláště když přestane být vyprodáno. Jednou z možností je pozvat diváky na jeviště, vlastně je tam přinutit, jako křoví, jako lid obecný, aby si to tedy sami prošli. Ve volných chvílích přestavování scény a převlékání herců by nosili principála na ramenou a on by tiše hýkal a dával režijní instrukce.

Další variantou je látku filmově natočit, dokud je čas. Mohlo by se to jmenovat Procházení...

No nic, to jsou jen takové nejapné nápady...

Mějte se moc hezky, snad zase brzy nashle.

Milan H.