JAK JSEM SE STAL POSTAVOU
Jaroslav Vanča, scenárista a pedagog FAMU


Kdepak, milí čtenáři, taková věc se jednomu nestane každý den. Někomu za celý život, a jinému dokonce ani po smrti ne. Řeč je o zážitku, jemuž jsem zřejmě věkem dorostl, a proto jsem se mohl stát jeho svědkem i aktérem v jednom. Stal jsem se totiž postavou, alespoň tedy na divadle. To se odehrálo tak: Principál mytického (abych nemusel použít dnes tolik nadužívaného adjektiva legendární, to raději významově i výrazově přitvrdím) divadla Orfeus Radim Vašinka stvořil zbrusu nový divadelní kus, jakési lyricko-epické balábile, v němž se zjevují dva pěší básníci (anebo je lépe použít jiné významové konotace v nabízejícím se výrazu básníci-chodci?), lyricko- romantičtí tuláci českou krajinou a pilní přespavači na hradních zříceninách, totiž jistý K. H. Mácha a – nastojte – Jaroslav Vanča, podepsaný rovněž pod tímto fejetonem. Je to samozřejmě celé – tedy onen divadelní kus – lyrická legrace, jakož i tento můj úvod má být spíše legrací než sebeprezentací, najmě z toho důvodu, že vám teď nechci zároveň nenápadně sdělit, kdy bude repríza a kolik stojí vstupenka, zato chci zobecnit možné konsekvence takového zážitku.

Stát se ještě za života postavou...

Jest to věc ošemetnější, než si jeden může myslet. Především principál Vašinka je o dobrých dvacet let starší, než jsem já, a přitom hraje mne, o dobrých dvacet let mladšího, než jsem teď. Cha! Co z toho vyplývá? Nejen to, že ví – podotýkám, že výhradně z mých dávných básní – kým a jakým jsem byl, ale zároveň mne anticipuje, svým podáním mé postavy ukazuje na své vlastní duši a vlastním těle, jaký bych v jeho věku, dožiji-li se jej, být mohl.

Joj, jak já bych chtěl takovým být! Nemyslím teď jen na to, že je – coby postava – provázen jakousi mladou a povýtce osobní múzou básnickou, a vůbec že je – coby principál – obklopen ve svém divadle mladými, múzám divadelním ještě spontánně, snad až idealisticky oddanými herci obojího pohlaví… Chtěl bych takovým být i proto, že jsem v jeho podání ožil nejen v dramatickém slova smyslu. Při svých inscenovaných výstupech na vrcholy hor a hradní zříceniny je jaksi stylizovaně dýchavičný – a já mám ve svém věku už velmi skutečné astma. Provázen je na své stylizované scénické cestě nejen zmíněnou múzou, ale i rekvizitou v podobě francouzské hole – a já mám ve svém věku už velmi konkrétní artrózu v koleni. Co je ale nejvíce provokující – mluví, jak já jsem kdysi stylizovaně mluvil, tedy psal... A to je teprve to pravé zcizení postavy od jejího konkrétního, živého předobrazu! Neboť, kdo je mlád, nepoznal by sebe sama v stáří, tak jako my starší jen s velkou mravní a psychofyziologickou námahou nahlédneme sebe sama v mladém vydání. Takto to znají jistě všichni, kdož se k něčemu vyjadřují, takto to znají umělci všech oborů, takto to ovšem nejsnáze zakoušejí ti psaním se vyjadřující, šrajbři, literáti. Těm je v jejich starých mladých textech nejsnáze přistihnout se ve vlastních zvetšelých ideálech, prostopravdách, a třebas i milosrdných lžích mládí...

A cože míním oněmi milosrdnými lžemi? Třeba onu známou lennonovskou maximu: „Nevěř nikomu, komu je nad třicet!“ Vícekrát jsem se k tomu výroku nikterak obezřele hlásil, dokonce snad častěji po mé vlastní třicítce než před ní. Myslil jsem to zhruba pověděno takto: Nechceme-li své vlastní mládí zavrhnout (proč bychom to také dělali, vždyť jeho překonáním jsme se dožili té nejkouzelnější výhody spjaté s dospělostí, nadhledu nad sebou samým, nadhledu nad vlastními nadějemi a snad i nadhledu nad bezdůvodnou radostí jako takovou), měli bychom po třicítce začít nedůvěřovat sobě samým; relativizovat své vlastní sny, konfrontovat ideály, prověřit naději. Neboť co nad třicítku jest, od skutečnosti jest.

A tak jsem na scéně tohoto – ještě se slavnými šedesátými léty spjatého – divadélka viděl skrze ono „postmoderně romantické“ bujení principálovy imaginace i návod na to, jak nezestárnout, jak se stát postavou v postavě, myšlenkou v myšlence, jak nikoli navzdory, ale prostřednictvím ochabujícího dechu a kloubního vaziva dospívat k romantickému žití, třebas na stylizovaných hradních ruinách. Když už se nám k jejich zlézání nedostává sil, učiníme je scénickými kulisami pro ruiny vlastního fyzického těla a tlumočíme smysl ještě živé poezie dál.

Žije-li takto poezie jaksi za nás ostatní, říkám si: co s oněmi mladými respondenty dotazníkových akcí, odpovídajícími údajně, že básně spolu s básněním jsou pro ně čímsi minulým, zmrtvělou součástí samotné historie. Mají ti mladí truhlíci ovšem jiné vyžití, jiné špumprnágle, sami se přece snadno mohou například stát postavami povýtce dramatických, „kontaktně“ virtuálních her. Jsou však v nich a potažmo i skrze sebe sama sami. Jaksi tím více sami. V divadle ne. V divadle se po premiéře povídá a popíjí. Postava se tak spontánně setká se svým předobrazem, zvláště když autor je hercem a básník divákem a poté si to u vína vyříkávají, Mácha třeba ještě v širáku a haveloku. Dramaticko-psychologické zcizení se tu stává souvěrectvím ve společné, společenské podvratnosti v časech vítězně vrcholících ekonomických vazeb. Jako scenárista rovněž vím, jak z bližního udělat postavu. Jde o to, jak udělat z postav své bližní. To umí Radim Vašinka v divadle Orfeus. To uměli básníci, to umějí básníci. Byť by měli být, tak jako jistý Mácha, vyvoláváni z minulosti.