PREMIÉRA: 9. prosince 2009

HRAJÍ: Radim Vašinka, Moe Binarová, Petra Černohorská, Lucie Vašinková, Kamil Kessler, Tomáš Rychlý

SVĚTLA A ZVUK: Jan Lukeš, Petr Škopek, Pavel Urík

REŽIE: Radim Vašinka


Po jednoaktové komedii „Roura k rouře pasuje“ (neopomeňte si osvěžit svoji případnou vzpomínku nově zveřejněnou recenzí, vyzdobenou kolážemi jedné z našich divaček, Marie Niklové! – viz oznámení na titulní stránce našeho divadla!) tentokráte k jeho vzpomínkám na dnes již neexistující svět jeho dětství, který zanikl, vymlácen civilizačním vývojem, stranícím technickému pokroku, který, žel, likviduje poezii, přispívaje tak k citovému vyhasínání lidského cítění, když ruku v ruce s jeho likvidací přeměňuje lidský život v honbu za penězi, postavením a mocí.

Náznaky krutosti, která je dnes běžným artiklem naší denní existence, ostatně už klíčí v náznacích i v jeho Pohádkách pro nehodné děti, jejichž inscenace se prolíná celým naším představením. Nostalgii večera ovšem ozařují záblesky Prévertovy poezie, přispívající tak k jeho smířlivě harmonickému závěru.

Ano, inscenace sama není zatížena touto prózou výkladu, je hravá, jiskří humorem, i ta Prévertova nostalgie je úsměvná, smířená s prozaičností civilizačního vývoje, ale ve všem lidská, odkazující diváka i na jeho vlastní vzpomínky na léta dětství. Je pestrou podívanou, kterou doplňují i útržky populárních melodií francouzských hitů 20. a 30. let min. stol. a chýrná jména tehdy proslulých interpretů, důvěrně známých i generaci našich prarodičů: Mistinguet, Chevalier, Trenet, Arlety Prejean, Sablon aj., písní svým humorem, lyričností, textovou i hudební inteligencí ve srovnání s dnešní produkcí tak přesvědčivě dokládající vyprahlost dneška.

Inu, jak říká otec svému synkovi, malému Jacquesovi, porovnávaje rozdíl mezi stínáním hlavy sekerou a gilotinou: „Pokrok, to je moc hezká, moc praktická věc, ale pěkné to není.“