Vzhledem k tomu, že čas od času je třeba se u nadřazených institucí i tiskovými úsudky o našich produkcích, a přitom oněch se nám nedostává, píšeme si a zveřejňujeme recenze na svá představení sami. Zde je další z nich:

Není čeho se bát
aneb
Ten bláznivý dětský svět nedělního rána

(divadelní inscenace ze vzpomínek J. Préverta,
z jeho „Pohádek pro nehodné děti“ a poezie)


Svět Prévertova dětství, resp. připomínka zašlého světa, tak odlišného od toho dnešního, je tématem návratu Krytového divadla, nebo lépe řečeno divadla Orfeus vůbec, k autorovi, s nímž se principál tohoto spolku poprvé setkal ještě v Brně, v Iksce, v souboru, ve kterém začátkem 60. let začínal. Projděme tedy úvodem oblíbenou principálovu trasu: jinošství, mužství, kreténství, sklenutou jeho Prévertem do oblouku.

V Brně to byly hlavně Prévertovy básně, milostné, nebo i provokativně protiměšťácké, z velké části z rukopisných překladů Adolfa Kroupy, ředitele brněnského Domu umění, kdy Ikska, odkojená teoretickými znalostmi Burianova voice-bandu aplikovala na přednes jeho principy.

Po příchodu do Prahy, s příklonem k činoherním žánrům došlo na Prévertovy hříčky, mezi nimiž vévodila jednoaktovka Roura k rouře pasuje, která se dočkala mnoha premiér v nejrůznějším obsazení, počínaje starou gardou ve starém Orfeovi, po vyhnání pak na Hřebenkách ve Švédské, po zhroucení bolševického režimu, kterému jsme tehdy velkohubě říkali sametová revoluce, už v naprosto jiném obsazení i v našem Krytu.

Letos se principál rozhodl v souladu s Prévertovými vzpomínkami přiblížit se dnes už neexistujícímu světu jeho dětství, s jeho radostmi i smutky, rozpomenout se na svět, na který snad má ještě alespoň matné vzpomínky generace principálových vrstevníků, a tak se můžeme zamyslet se nad krutou daní kterou platíme za podivný vývoj světa, za způsob života, daný technickým pokrokem, „moderním“ pojetím hodnot, vyčíslitelných jen a jen penězi, nostalgicky posmutnět nad nelítostnou likvidací mnohého z jeho nepraktických krás života, bilancovat nejen s Prévertem, ale i sám se sebou. S dětskou naivitou pak oživit svět dětských her, do nichž už zpoza rohu nakukuje právě ta proměna světa, v pohádkách, zdánlivě líbezných, ale v podstatě smutných a někdy i krutých. A občas dát zajiskřit kráse a průzračné čistotě Prévertových veršů.

Sám se ujal partu vypravěče a recitátora. Obého s nadhledem, daným věkem a životnímu zkušenostmi. Interpretace vypravěčova partu je však prosta sentimentality, nepostrádá ani smysl pro humor. Svým způsobem je dojemný principálův zpěv (!), ve kterém se i on poohlédne zpět a s nelítostnou odvahou zanotuje melodii, kterou kdysi obdařil jednu báseň ještě v Iksce Petr Skoumal. I ukázka sólového voice-bandového přednesu, zafixovaného z mládí (Vojákovo volno), je hodna uznání. Do vypravěčského partu jemně a citlivě, téměř snově, vstupují pak i herci, představující Prévertovy rodiče i jeho samotného v různých životních situacích, neodolatelným půvabem okouzlují pouťové scény se svými klauny, krasojezdkyněmi, siláky aj. jarmarečními postavičkami.

Zvláštní kapitolu tvoří interpretace „Pohádek pro nehodné děti“. Koncepci, z bezradnosti vnucenou hercům, tj. aby si hráli jak malé děti, podařilo se režisérovi prosadit snad i proti jejich vůli, s výslednou lehkostí a samozřejmostí, která je nakonec při věku interpretů i obdivuhodná. V představení jsou mnohá místa čisté krásy, která člověk vnímá se slzami v očích, byť objektivně jde kolikráte o situace zcela absurdní, neuvěřitelné, jako např. když střelená antilopa tančí na hudbu Saint-Saënsovy umírající labutě, slavného čísla světových primabalerin. A mnohé jiné stylově čisté výstupy.

Herci sami se snaží ze všech sil. Způsob, kterým dovedou dát najevo své zaujetí pro všechny ty drobné role, kterých jim scénář štědře dopřává, je obdivuhodný – základem je bezelstná upřímnost, herecká i lidská, žádná velká gesta, žádný prázdný patos, žádná běžná pseudoprofesionální šmíra, ale s nadhledem a inteligencí podaný stylově čistý výkon, hra nejen tělem, ale i výrazem obličeje, ba i očí. Čistě odvedené vícehlasé voice-bandy lyricky ozvláštňují citově exponovaná místa, každý z herců má svůj osobitý rukopis. A jak už je u principálových režií zvykem – z lecjakého hercova nedostatku dovede udělat jeho přednost. Z níž časem při nenásilném technickém zdokonalování si herec může vypracovat svoji osobnost. Zde mají oba začínající pánové ještě rezervy, i když už nyní nikterak nevybočují z vynikající úrovně představení. Už teď můžeme typovat, že Kamil Kessler může vyrůst časem ve výborného komedianta a Tomáš Rychlý v originální a nezastupitelnou hereckou osobnost. Jako vždy, i tentokrát se osvědčuje pricipálovo heslo, že u adeptů herectví je nejdůležitější pevná vůle, protože když se chce, tak i zprvu zcela chybějící talent se časem dostaví.

U tria už zkušenějších hereček (Moe Binarová, Petra Černohorská a Lucie Vašinková) by bylo nespravedlivé kvalitativně nadřazovat jednu nad druhou, všechny jsou skvělé a každá po svém: Lucie Vašinková zaujme svojí hereckou fantazií i všemi možnými mimickými kreacemi, Moe Binarová chytrostí i jímavostí svého projevu a Petra Černohorská způsobem, jakým suverénně zvládla role v žánru, který dosud neměla příležitost si vyzkoušet.

Jednotlivé výstupy harmonicky skládají v jednolitý celek útržky dobových melodií francouzských šansoniérů a hlavně šansoniérek slavných jmen, která vstoupila i do světové literatury: Mistinguett, Baker, Trenet, Sablon, Reinhardt aj., dodávajíce tak představení opar atmosféry let Prévertova mládí. Výraznou, byť zcela nečekanou posilou Krytového divadla je Aniela Chudzik, mladá Polka, žijící v naší republice, jejíž výtvarná spolupráce (kostýmy, rekvizity a scénografické prvky) už na druhém repertoárovém titulu je výrazně znát: inscenace začínají být výtvarně sjednocené a svědčí i o jejím dokonalém porozumění pro styl tohoto osobitého divadla a jeho režiséra. Její rukopis je nápaditý a přitom neokázalý, bez tendence narcisistického exhibování.

Krytové divadlo znovu akcentovalo ve své dramaturgii snahu uvádět inscenace stranící kladným hodnotám lidského života, dávajícím divákovi pocit štěstí a radosti, ignorujíc tendence adorace současného kultu hnusu, ošklivosti, krutosti, sexuality, amorálnosti, fetování a citové vyprahlosti. Otázkou patrně zůstane, jestli se taková dramaturgie může dočkat i patřičné divácké odezvy.

vr-haf