Trochu chvály neuškodí, byť byla i pozdní…
dávná objevená recenze z Neviditelného psa na našeho Préverta, kterého sice mezitím už nehrajeme, ale hrajeme jiného, o kterém by to snad mohlo při troše dobré vůle taky platit!


10. 2. 2003
KULTURA: Orfeus v podsklepí
aneb zábava nemusí znamenat pitvoření

Ivan Tomek


Pokud se někdo chce pobavit trochu jiným způsobem, než nabízí většina televizního humoru (s úklonou výjimkám, naposledy nominačnímu večeru Českého lva), nabízím tip - Krytové divadlo Orfeus.

V protiatomovém krytu z let padesátých, s těsnícími dveřmi Vás uvítají členky divadla, vysvětlí Vám,kde se poskytuje první pomoc v podobě občerstvení i druhá pomoc v podobě WC, kde je klub a kde divadelní sál. Už jen prostory samy stojí za vidění, s citáty, graffiti, fotkami a objekty všude kolem (hádejte, kde najdete diplom Radima Vašinky z recitační soutěže), zjistíte, jak nahradit cigaretu makaronem, můžete si dá zelňačku nebo utopence (můj syn jich snědl takřka nepočítaně) nebo dobré víno, nealko apod. K dispozici je čtení, hry i fotografie z představení minulých, časopis Krytového divadla (podrobnosti na www.orfeus.cz).

Včera se hrály dvě francouzské aktovky, já šel, jak později vysvětlím, především na Préverta. Je to klasická fraška a současně parodie na všechno možné. Po základním vysvětlení principála se rozvíjí záplava vtipu, erotiky, divadlo, které je současně duchaplné i primitivní, s nadhledem vulgární (tedy nikoli doslovná ve stylu řady TV programů). To vše umocňuje Radim Vašinka a jeho ensemble. Herecké výkony jsou různé, od pana Vašinky, který je nedoceněným velikánem, po krásné dívky vhodně obnažované (ach, plášť Jacqueliny a záhada toho, co je pod ním) po role pánské, některé lepší, jiné o něco horší, ale o to nejde. Hraje se s publikem, s jeho reakcemi i proti nim, a aktualitkami i bez nich, ale s chutí a nadšením. Lidové divadlo nemusí dělat z lidí blbce (ač je to osvědčený recept, většinou, jak ukazují peoplemetery, také úspěšný). Nečekejte elitářství, nesrozumitelnost, ale dočkáte se radostí.

Měl jsem včera trochu obavu, protože vím, že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky, přesto jsme vyrazili s rodinou a kamarády na představení francouzských komedií. Dvakrát do stejné řeky, proto, že představení Roura k rouře pasuje hraje divadlo Radima Vašinky od roku 1968 - byť nespojitě. Tehdy jsem je viděl v bývalém Orfeu na Malostranském náměstí jenom třikrát (přítel Oskar dvanáctkrát), dodnes vzpomínám na nádherné velké masky v těch sklepních prostorách, které po vyhození Orfea zprasil tuším MV SSM skleněnými obklady a vytvořil klub Rubín. Po nedobrovolném putování přes Švédskou je dnes Radim Vašinka na Plzeňské, obklopen nonstop hernami a bary. Je to příznačné i přízračné prostředí pro jedno z vzácných divadel, které je tu s námi skoro půl století.

Klaním se hlavnímu městu Praze, že grantem podpořilo toto uskupení, které by ekonomickou šanci proti nonstop hernám nemělo a žebračky, které Vás po představení budou prosit o peníze (vstupné se neplatí) by se mohly stát realitou. Klaním se panu Vašinkovi za to, co vše mi objevil (Préverta jsem ve svých 16 znal, ale vnímal jinak), i za Camiho, pevně doufám, že se mi podaří amatérskou nahrávku barona Ritze vyčistit a zdigitalizovat, ale především za Oldřicha Wenzla, jehož fotografie visí v divadelním sále, za básníka nad jiné, na kterého bych bez principálových Kopretin asi v sedmdesátých a osmdesátých letech měl jen malou šanci narazit.

Nicméně pravím: Nevstoupili jsme včera do stejné řeky, řeka byla jiná, část koryta byla tatáž, až stará, voda byla nová, ale skoro stejná, my konec konců také nejsme stejní. Nicméně v této řece teče živá voda.

P.S.principála: Pan Tomek záznam Camiho Rice vyčistil, přehrál na CD a doručil!


Neviditelný pes, politický, rodinný a psí denní www list