Něco z historie camiovskýc představení

S Camim se seznámil principál ještě v minulém století. Již tehdy ve sklepě: na Malostranském nám. 9, kde měl Orfeus své divadlo. Dnes je tam místo nás Rubín.

Bylo to v roce 1967 možná 68. Na představení k nám chodívali občas tehdy ještě neznámí výtvarníci (Olbram Zoubek, Aleš Veselý, Petr Šmaha, Budil, František Pacík a j.), rád se zastavil Ludvík Vaculík, chodil básník Zogata, Petr Chudožilov, fotit u nás začínal Bohdan Holomíček, fotili i Jaroslav Krejčí, Laco Déczi nejen že u nás hrával, ale chodil i na naše produkce, stejně jako Vlasta Třešňák, opruzoval nás svým věčným opilstvím a žebráním bezdomovec Benýšek, stálými hosty byli redaktoři z Odeonu, zásobující nás četnými dramaturgickými nápady (ne vždy realizovatelnými) – Irena Wenigová, Eva Štrebingerová, Miroslav Žilina, Vlasta Dvořáčková, Alena Hartmannová, cestou z Národního se stavoval pan Macháček, bylo jich mnoho – úplný seznam je někde v archivech StB.

A chodíval i pan Konůpek. Překládal z franštiny. Konečně se vracím k tématu. Tehdy – tedy v tom 67. nebo 68. se vrátil z Paříže (svých snů) a přivezl vzácný úlovek: dramatické texty Pierra-Henri Camiho. To že by pro nás bylo asi jako stvořené. A bylo. Začali jsme Camiho hrát ještě z mokrého rukopisného překladu. Hrajeme ho podnes. I když se na něm vystřídaly skoro generace interpretů.