CAMI Pierre (jindy Henri-Pierre) je jméno, které nenajdete v žádném literárním slovníku, v žádné literárně-historické studii. Budiž, Cami byl povoláním humorista, nikdy nesložil žádnou sonátu, nemaloval nohama, neprobádal žádnou oblast Polynézie, je tedy přirozené, že byl vyobcován z Nejvyšších Planin Velkého Pohoří Literatury. Je tedy třeba hledat níže, v zákoutích literatury, v mlžných oblastech - ve vzácných studiích, věnovaných humoru, ve specializovaných antologiích. Co se zdá být logické, stává se překvapujícím: ani zde nenalezneme zmínku. 

A přece se jedná o autora ve své době velmi slavného. 

Narodil se roku 1884 v Pau ve Francii. Původně se chtěl stát toreadorem. Jeho rodiče však nepovažovali zápasy s býky za dostatečně seriózní zaměstnání. Roku 1903 tedy vstupuje na konzervatoř a krátce poté již činí své první kroky na prknech divadla Odéon. Je obsazován do němých rolí, jedna z jeho prvních rolí je dokonce role beznohého mrzáka. Divadlo samo se mu stává nevyčerpatelným zdrojem inspirace - podstatnou a nejlepší část jeho díla tvoří krátké divadelní hry. 

Do literatury vstupuje zadními vrátky - zakládá „Malý ilustrovaný pohřební furgon“, spolkový a humoristický orgán zaměstnanců pohřebních ústavů. V časopise se to vesele hemží funebráky, mrtvolami, pozůstalými, pohřebními vozy a rakvemi. Pařížští funebráci jsou hrdi na svého Camiho. Často, ve dne v noci, ho vozí ve svých furgónech domů, když jedou právě s prázdnou. Ale protože hrkajícími pohřebními vozy se to záhy před Camiho redakcí netrhne, jak si funebráci zajíždějí cestou ze hřbitova pro „své číslo“, stěžují si nájemníci svorně na hluk a svými zákroky zabíjejí časopis. Orgán, jehož heslem bylo „Humor, Radost, Márnice“, zaniká po sedmém čísle, ironií osudu právě na Dušičky. Cami tak objevil svoji oblíbenou barvu - černou, a užívá-li někdy i jiných barev, tedy jen proto, aby ji mohl lépe oslavit a dát jí vyniknout. 

V roce 1914 vydává svoji první knihu - „Muž se špendlíkovou hlavičkou“. Odtud i jeho portrét: buclatý mladík, oblečený v černém, s černou kravatou a právě tak černými uhlazenými vlasy, baculatá, bledá, hladce vyholená tvář a velmi tmavé kulaté oči, zářící jako dva uhlíky. Cami je již všeobecně znám, má styky s divadelníky a filmaři, byl objeven i Amerikou. Vrcholu popularity dosahuje ve 30. letech, kdy spolupracuje s desítkami věhlasných časopisů. Je autorem i několika románů, textů písní a operet, rozhlasových a filmových scénářů.

Charlie Chaplin, se kterým si Cami pilně dopisuje, jej považuje za největšího světového humoristu. Octave Aubert nazývá ho Balzacem fantazie, Ramon Gomez de la Serna jej má za nejreprezentativnějšího spisovatele své doby a zároveň za nejnapodobovanějšího. Mezi jeho přátele patří i Jacques Prévert. 

V letech 1921–1951 napsal a vydal přes padesát knížek. 

Po druhé světové válce se stává úplně zapomenutým. Život má pro něj už jen strasti, které krátce před smrtí vrcholí amputací nohy. „Vidíte, končím tak, jak jsem začínal: jako beznohý mrzák,“ posteskne se svému věrnému příteli a obdivovateli, Gianninu Finlandiovi. 

Umírá 3. 11. 1958 v Paříži. Nikdo nenapsal ani nejmenší nekrolog. Mnoho lidí se ostatně domnívalo, že už je dávno mrtev.