Principálovo prohlášení ke znovuuvedení skečů P. H. Camiho 
na půdě sklepa Krytového divadla Orfeus

Nejsem již nejmladší a proto se vyhýbám všemu, co mne unavuje. V poslední době pak ale přibývá velice únavných dotazů mladých lidí, které se obracejí na naše solitérní podzemní divadlo s dotazy: „Dědeček mi vyprávěl, jak kdysi, když byl ještě mladý, zažil neuvěřitelně krásné večery na inscenacích minidramat P. H. Camiho v Orfeovi. To jste vy? A je to pravda?“ 

Nesnesitelně tedy unavován těmito dotazy, rozhodl jsem se revitalizovat rozpadlé trosky této slávy formou jejich pokusu o vzkříšení. Bylo to velice obtížné, protože mnozí z dávných představitelů našeho prvního Camiho vašich dědečků, milí mladí přátelé, jsou dávno po smrti, jiní zase v průběhu let doznali tak podstatných změn své vizáže a v neposlední řadě i mentality (z hejsků se stali mnohočetní otci rodin, z úspěšně propadajících studentů ambiciózní úředníci, z mužných vitálních interpretů málem vozíčkáři, neschopní samostatného pohybu, ze štíhlých bystrých dívčin macaté, vdavekvhodné matróny, či beznadějí života zmítané alkoholičky), nicméně po několika návštěvách našeho předního fitcentra a absolvování aerobikových lekcí podařilo se nám mnohé z těchto trosek restituovat do vizuálně i mentálně přijatelné podoby, umožňující jim zúčastnit se této reinkarnace. Někde ovšem muselo nutně dojít ke změnám v obsazení: dřívější jinoch dnes hraje starce, stařec dělá inspicienta, několikanásobně rozvedené dámy těžko mohou dnes přesvědčivě poprvé sdílet milencovo lože, namísto bachratých herců, kteří nemohli projít úzkým vchodem na scénu, jsme byli nuceni najmout náhradníky toho schopné. 

Navzdory těmto obtížím podařilo se přece jen vzkřísit ducha Camiho komedií, o čemž svědčí i účast jednoho z jeho překladatelů na samotném představení. 

Doufáme, že při poctivé snaze podaří se nám zamezit onomu únavnému přílivu výše uvedených otázek, aniž mladí dojdou zklamání a starým spadnou klapky pamětnických očí.


Lidstvo se nedělí na třídy podle vztahu k výrobním prostředkům (Karel Marx), ani podle toho, kdo jimi disponuje (Bondy), ale podle vztahu k humoru (Vašinka).

„No právě,“ dodává principál, „Cami se totiž tváří jako autor zcela jednoduchý, takřka lidový. Těm, kteří ho mají rádi, aniž by o tom přespříliš meditovali, nepřijde nijak složitý. Ale narazí-li Cami na milovníka realistického dramatu nebo klasického tradičního divadla, preferujícího sledování děje a neschopného ocenit způsob, jímž je děj traktován, jak slovně, tak i samotnou hereckou akcí, narazí-li na diváka puritánského, sexuálně zakomplexovaného, vycmrndlého intelektuála, prasáka na duchu i na těle, nebo na diváka nacvičeného na jiný druh humoru, než na humor značně ztřeštěný, trochu přičerněný, realisticky absurdní, šťavnatý, leckdy záměrně i toporně trapný, až téměř – promiňte mi to neliterárněvědecké slovo – blbý, v souhrnu pak prostě camiovský, je ztracen. Divák i Cami. Výsledek je ve svém důsledku katastrofický. Doufám, že jsem to řekl sdostatek jasně.“


Pro pochopení Camiho poetiky uvádíme fabulační schema jeho minidramat:

Byl jednou jeden mladý muž, který velice žárlil na svou dívku, ostatně dosti přelétavou. Jednoho dne jí řekl: „Tvé oči se dívají na všechny lidi.“ I vydloubl jí oči. Potom pravil: „Tvé ruce jsou schopny vábivých gest,“ a usekl jí obě ruce. „Může také promluvit na jiné,“ pomyslel si a uřízl jí jazyk. Pak jí vytrhal zuby, aby se nemohla usmívat na případné obdivovatele. Nakonec jí uřezal obě nohy. „Takhle budu klidnější,“ říkal si. Pak teprve mohl ponechat bez dozoru dívku, kterou miloval. „Je šeredná,“ myslel si, „ale bude jen moje, do smrti.“ Jednoho dne, když se vrátil domů, ji nenalezl. Unesl ji majitel pouťového panoptika.

 

Následující ukázky by vás pak měly připravit na onen druh camiovského humoru, který se táhne večerem jako červená nit:

Zoufalým úsilím podařilo se umíněnému domovníkovi rozrazit dav a octl se před pověstnou károu právě v okamžiku, kdy jeho pán, markýz, s ní sestoupil a kráčel k popravišti. Uklonil se uctivě před odsouzencem a natáhl širokou dlaň pro spropitné: „Pane markýzi,“ pravil, „dovoluji si vám přát šťastný a veselý nový rok!“

(Za revoluce)

DOMOVNÍK: Vysvětlím vám to… Jsem slabý na nohy, mám, jak se říká, loupání v kolenou. A proto každý den, když listonoš donese poštu, místo abych ji roznášel do poschodí, posadím se na dvorku. Zazvoním na zvoneček, nájemníci se vykloní z oken, a já jim nahlas předčítám jejich dopisy.

(Záhada mrtvého boxera)