PREMIÉRA: pátek 30. listopadu 2012

HRAJÍ: Tomáš Rychlý, Kamil Kessler, Štěpán Smolík, Petr Veselý, Michala Součková, Lucie Vašinková, Irena Hýsková, Jiří Sládeček, Miloš Rotter, Veronika Chruščová, Kamila Trnková, Radim Vašinka

SVĚTLA A ZVUK: Jiří Sládeček

KOSTÝMY A SCÉNA: Aniela Chudzik

SCÉNÁŘ A REŽIE: Radim Vašinka

Udělen grant Hlavního města Prahy

Po úpěnlivé, vyčerpávající práci, při níž padli 3 zvukaři a osvětlovači, 6 hereček a 3 herci, dotáhlo tuto inscenaci do samého konce nakonec pouhých 12 statečných (5 dívek a žen a 7 pánů), dělících se o 42 (slovy čtyřicet dva!) rolí, v úhrnu značně překvapivém, jako jsou exekutoři, milionář, zpěvačka, kuchař, slečna, která se svléká, lúza, vodní víly, milenky aj., jimž všem vévodí Tomáš Rychlý v hlavní a titulní roli Toma Šarka!

 

 

Jan Moštěk je autor, který nás po léta přitahuje svoji nezastupitelnou originalitou autora, jímž se nechtěl stát. Podivín, který měl svůj vlastní svět. Malíř samouk, restaurátorský pomocník, podivín, žijící v ústraní v chatrči u lesa na Českomoravské vysočině a až ve stáří na faře, kam mu dopomohl jeho bratr farář, jeden z mnoha jeho sourozenců. Podivný básník, který teprve po velkém přemlouvání své sestry dal souhlas k vydání svého literárního díla, ke kterému se nechtěl hlásit, a které si získalo sice nepříliš velký, ale nadšený okruh svých čtenářů.

Jeho detektivní povídky patří k tomu nejkurióznějšímu, co ve své samotě vytvořil. Jsou jakousi láskyplnou parodií dávných šarkovém, detektivních příběhů, kterým kraloval onen chutný Tom Šark. Pro Mošťka vůbec je typické míšení chtěného a nechtěného humoru, v případě jeho detektivních povídek pak má naše chápání o to více ztíženou pozici, že jde o vědomou nápodobu šarkovém, jakýsi dětinský hold tomuto žánru. Do nějž autor přimísil ještě ozvěny svého sociálního postavení i svého vztahu k pro něj nedostupnému fenoménu ženství, které jej přitom tak přitahovalo.

Abychom mohli vytvořit jeden celistvý příběh, museli jsme spojit dva povídkové syžety v jeden, i s přihlédnutím k našim inscenačním možnostem. I tak dramaturg představení předložil režisérovi ke zpracování několik kokosových ořechů, které mu bylo rozlousknout jen se značnými obtížemi. (Snad nemusím zdůraznit, že dramaturg a režisér jsou jedna a táž osoba!) Pospojovat pak tuto mozaiku v souvislý děj se podařilo jen s vypětím všech sil, ani ne inscenátora, ale hlavně herecké osádky, která při své křehké psychické konstelaci jevila místy značnou nervozitu, podmíněnou nedůvěrou v konečný výsledek. Ne každý ze zúčastněných byl s to vychutnat slovesnou kvalitu tohoto osobitého rukopisu, z nějž měl adekvátně vyrůstat i styl jeho prezentace. A nesmělo přitom jít o lacinou parodii či primitivní zábavnost, na kterou je český lid nasměrován zásluhou všech večerních programů našich mozek vymývajících televizních stanic.

Tak dlouho jsme se s tím mordovali, až nás to nakonec začalo bavit. A teď je na divákovi, jestli našemu svěžímu dílku hodlá i on přijít na chuť. My jsme pro to udělali co jsme jen mohli.

Jen pro zajímavost: původně končil detektivní příběh, z nějž jsme převzali většinu textu slovy: „…Můžu se na to vykašlat, řekl si otráveně detektiv a poslouchal zpěv zpěvačky, která právě vystupovala.“ Ale to už se nám zdálo až příliš originální.

Radim Vašinka