Názor jedné z našich divaček na premiéru:

… Představení se mi moc líbilo! Je to taková barevná, svěží imprese plná roztomilého, naivního humoru. Inscenace hýří velkou hravostí a tvořivostí, myslím, že je to opravdu ojedinělé, imaginace puštená z uzdy... 

Pokud divákovi ujde, jak se rozluštila detektivní zápletka, nevadí, poněvadž je stržen barvami, operním zpěvem, pohádkovými postavami, nečekaným vtrhnutím sexy-tanečnic... 

Tomáš Rychlý (pozn. postava Toma Šarka) mi místy připomínal Tatiho tím, jak je dlouhatánský, měl dlouhý baloňák a ten deštník, a jeho roztomilá nemotornost... 

Hudba to dobře stmeluje, propojuje. Přestavby jsou vtipné! To se, myslím, v žádné inscenaci ještě nepodařilo. Herečky jsou všechny krásné a mají jiskru.

Morálně-sociální vyznění musí být všem divákům jasné, ale zdá se mi, že je to vyjádřené „akorát“, ne tak na plné pecky jako ve Vavřincovi, líbí se mi, že na prvním místě je především fantazie, umění, tvořivost - flašinet... Je moc hezké, jak na závěr zůstane jako jediný obraz „Moštěk“…



Radim Vašinka hovoří o představení
v reportáži Českého rozhlasu

Reportáž naleznete NA TOMTO ODKAZU



KULTURA: Jan Moštěk v Krytovém divadle
1. května 2013

(Převzato z www.neviditelnypes.lidovky.cz.)

Byl to sice Václav Vokolek, kdo objevil pro českou kulturní veřejnost Jana Moštěka (1923-2001) (Radim skloňuje Mošťka a já koneckonců kolegovi Houdkovi říkám Houdeku jenom když chci zdůraznit náš československý původ) a kdo dokonce dokázal vydat i knihu jeho "sebraných spisů" Tenkrát v Paříži (ISBN 80-90-901861-3-0), ale je to Radim Vašinka, kdo dokázal skutečně objevit prozaika Mošťka pro nepříliš širokou širší veřejnost. a jsem to já, kdo potřebuje k opravdovému vychutnání Mošťkových próz Vašinku, který jej na rozdíl od autora této recenze dovede, jak říkával jeden prezident, smysluplně přečíst i v okamžiku, kdy jeho slova moc smyslu nedávají…

Jan Moštěk měl totiž svůj vlastní svět. Byl to malíř samouk, restaurátor, podivín, který žil v obecní chatrči u lesa na Českomoravské vysočině a až ve stáří na faře, kam mu dopomohl bratr farář, jeden z jeho čtrnácti sourozenců. Svérázný autor, který teprve po velkém přemlouvání dal souhlas k vydání svého literárního díla. Nerad a velmi neochotně se k němu totiž hlásil. Neměl zkrátka svého Vašinku (a když se ho ten jednou pokoušel navštívit, zvítězila Mošťkova nekomunikativnost, a milého Radima prostě vyhodil). Cítil se koneckonců spíše malířem a také jeho povídky se týkají především malířů, ať už francouzských, které bez ohledu na nějaké zbytečné časové limity navštěvoval v té své Paříži, nebo třeba Josefa Mánesa.

Jeho detektivní povídky patří k tomu nejkurióznějšímu, co ve své samotě vytvořil. Jde vlastně o jakousi láskyplnou parodii dávných šarkovek. Pro Mošťka je typické naivní míšení chtěného a nechtěného humoru. V případě těchto povídek jde navíc o vědomou nápodobu šarkovek, jakýsi dětinský hold žánru detektivní literatury, v níž postavu bájného detektiva vytvořila před 2. světovou válkou německá autorka (!). Navíc obsahuje i nevědomé ozvěny autorova sociálního postavení, postavení bezdomovce své doby i jeho vztahu k fenoménu ženství, který jej celý život beznadějně přitahoval.

Takřka osudový materiál pro divadelníka Vašinku! Vzal dvě Mošťkovi povídky a vytvořil z nich ve skromném prostoru velkolepé (podle vlastních slov) sociálně detektivní drama Detektiv Tom Šark, které není ani sociální ani detektivka, ale jakási feérie rychle se střídajících obrazů příběhu detektiva, který v podání Tomáše Rychlého zdaleka není takovým supermanem, jakým kdysi býval (blíží se spíše Sharkovi Michala Dočolomanského z ještě nevečeřící Adély) a milionářI, skvěle podaném Štěpánem Smolíkem, který je podobně naivní a bezprostřední jako Šark a původní autor sám. Aby byl příběh, jak je u Vašinky – režiséra zvykem, kompletní a komplexní, jsou dvě ústřední postavy ve výpravě a kostýmech Aniely Chudzik a sedmnácti obrazech doplněny množstvím dalších figur. Děj skvěle posunuje především trojice ženských postav, které se v ději stále proměňují (střídají se tu talentované Veronika Chruščová, Michala Součková, Kamila Trnková a Lucie Vašinková). Především ony děj skvěle dynamizují i svým půvabem i zlyričťují.

Zkrátka k dosavadnímu trháku repertoáru Krytového divadla, podobně naivistickému představení Vrať mi moje játra, přibyl v této sezóně u Vašinků další trhák. Jen škoda, že jsou tyhle spektákly ve Vašinkově divadle komerčně (dá-li se v jeho případě mluvit o komerci) úspěšnější než pořady, v nichž je největší Vašinkova tvůrčí síla – v oduševnělých a obohacujících pořadech interpretace poezie tu Egona Bondyho, jindy beatníků, Vladimíra Holana či Jaroslava Seiferta. Nakonec i to je výpověď o této naší době a i za to vlastně patří nestárnoucímu Vašinkovi dík!

Jiří Brixi