Recenze na Vašinkovy básničky ve Tvaru

STARCŮV DÍVČÍ RUMĚNEC

Radim Vašinka: Vašinkovy básničky Omen, Praha 2009


Zdá se, že jsou knihy, které jako by samy od sebe působily na čtenáře, aby je nečetl jedním dechem, aby je odkládal a později se k nim vrátil. Samy se brání stát se ve chvíli vydání součástí čtenářského provozu. I proto se domnívám, že je nějak přirozené vrátit se se zpožděním ke sbírce básní principála divadla Orfeus Radima Vašinky. Podle slov autora „lyrický deník“ psaný mezi roky 1956—2000 a nazvaný Vašinkovy básničky vyšel už v roce 2009 a mé opoždění snad plyne právě z faktu, že se jedná o obsažný soubor celoživotního díla.

Na básnickém typu Radima Vašinky je nejzajímavější a nejpůsobivější právě to, jak jeho kniha čelí široké oblibě u literárního publika. Jistě, je to možná tím, jak se autor svěřuje, že kniha nebyla vydána u známého nakladatele. Snad i „příkaz texty vydat“, který přišel od „severomoravského podivína, mudrce a výtvarníka Jana Kadubce“, na ní zanechal příkrov něčeho okrajového a zvláštního. Avšak je tu i jiný, zcela integrální fakt: Bezmála dvě třetiny ze sto padesáti básní jsou totiž bez oddechu — avšak velmi svérázně — erotické.

Text, který je rozvržen do třinácti oddílů, jež částečně sledují autorův věk: Jinošství, Mužství, jindy různé zvláštní příležitosti: Verše do památníku, Tříšť, Nečekané básně z Mistrova vrcholného období (nejvyšší čas), Mé špitály a další, znovu a znovu vyvolávají a houževnatě udržují náboj ohlášený úvodním epitafem: „Nikam to nedotáhnul / Asi jako panenská blána.“

Principem poetiky celé sbírky je paradoxní přímočarost. Hra na skrývání a odhalení, přičemž se vychází ze skutečnosti, že přirozeným stavem člověka je upřímnost, tělesná obnaženost. Nahota je fakticky ve sbírce natolik dotěrná a Vašinka se jí tolik drží, že čtenář zakouší přítomnost prsou, přirození a osahávání na každém kroku. Později však pochopí, že osahávání je mimo dotýkání také, a možná především, zakrývání.

Erotika přestává být ve Vašinkově podání jen naladěním, kořením nebo ornamentem, jiskřivou náladou, smyslnost kopíruje hučení zvýšeného tepu. To, co působí rrnorně, se úmorným také stává, až si to najednou začne čtenáře získávat. V Radimu Vašinkovi potkáváme autora, který komunikuje jako vydatný déšť, průtrž mračen nebo vánice. Ten, který čtenáře buď zlomí, dostane plně na svou stranu, anebo nic. Humor, a to také tím, že jde o celoživotní dílo, zde přestal čerpat z překvapení a nečekanosti ve prospěch vytrvalého opakování.

Naléhavá nálada nemůže být jiskřivá, musí tlačit a trápit. Tak trochu jako neodbytný milenec, kterého byste se rády zbavily, typ útočný, typ mužný. Milenec, který nemá čas být rafinovaný, promarnil by chvíli, proto je také trapný, neškolený, nesalonní, snad venkovský, možná periferní: Báseň v prose:

„Slečno Milado, / přesto mi to není jasné s tím prasetem, mám-li být upřímný. Narážíte- Ji tím, jak jsem byl posledně u Vás a vy jste uklízela, sama víte, že jsem pavouky nejedl. // Narážíte-li na tu skutečnost, jak jsem Vám zajel rukama pod sukně, když jste byla na žebříku a neměla jste spodní oblečení, považoval jsem to za projev Vaší dobré vůle, neboť víte, jak jsem plachý, za krásné gesto našeho přátelství. /V žádném případě nevím, co myslíte tím pavoukem. V poslední době jsem sice trochu nervosní, aleje to spíš vinou doby a já jako voják to mám zvlášť těžké. / Co znamená ten pavouk? /Miluji Vás stále. /Musíte mi věřit. /Váš/Ing. Karel.“

Myslím, že zde je třeba hledat Vašinkovo místo v literatuře a odtud vykládat zatím netečný postoj publika. Je to bezodkladná, přímočará a hlavně, neliterární smyslnost, která se nenavozuje, ale valí, ta autora Vašinkových básniček vytlačuje na okraj čtenářského zájmu.

Avšak zřejmě tam je jeho místo a síla, která umožňuje svéhlavě držet originalitu a menšinovost jako ztracenou vartu. Smyslnost je součástí velkého unikání, Vašinkova romantického mizení, hry na schovávanou, na pravdu, která se nezakrývá, ale která se ukazuje přímo (upřímně) na povrchu, a tím také mate toho, kdo by ji chtěl pronásledovat. Neboť jak Vašinka napovídá, přirozené je být nahý.

Takový básnický typ je jako poblázněná milenka, která sní o pronásledování. Neboť Radim Vašinka netouží být a ani není zkušenou milenkou, vyhledává jen hru na toužení a pronásledování. Chtěl by se vlastně chichotat a tak nějak utíkat v přestrojení.

Grafický doprovod pracující s kolážemi a fotomontážemi starcovy osoby od Miroslava Huptycha, který autor zvolil a který, jak píše, „mu nasadil ostruhy“, rozvíjí velice přesně básníkův sen o skrývání a úniku. Listování a čtení knihy plné obrazů vždy nově nastrojeného principála je vzrušeným pronásledováním nepolíbeného děvčete — Radima Vašinky - neodbytným milencem - Radimem Vašinkou.

Explicitně jako lyrické já proto dostáváme představu muže uchváceného pohlavním životem, kdežto básníka-autora jako děvčete. Kniha je milostnou hrou, na kterou jsme zvyklí z jeho divadelní orfeovské, výrazně excentrické estetiky. Jedná se o stále stejný vztah herce a diváka. Miroslav Huptych to velmi dobře pochopil, a tak na obálce udiveně deklamující stařec Vašinka je na zadním přebalu vystřídán Vašinkou obrem pochybujícím nad prázdnými kufry otevřenými v poušti (čtenáři?) o svém rozhodnutí texty publikovat. Ale i to je hra.

I touto společenskou, avšak stále nutně sebestřednou hrou se vyhýbá provozu, širšímu zájmu, vlastně jednoduché, skoro televizní křehkosti, a nabízí erotiku nátlaku a pohlaví. Pociťuji v tom obranu před kalkulací s city a opravdovost dryáčníka. Nečtu tu jízlivost, básně nejsou ironické, nejsou vůbec rafinované a zvlášť promyšlené.

Erotiku, tak jak jí Vašinka rozumí, tedy jako neoddělitelnou od poezie, později na okamžik vystřídá neskrývaná sentimentalita a plačtivost opírající se o vzpomínky na dětství a blízké:

„A hle / před týdnem / poprvé se probíraje z krabice vysypaným novým druhem / krmiva pro hlodavce / narazil jsem na množství úlomků / svatojánského chleba ó jaké neskonalé štěstí / Postrádal sice onu trochu dávné vláčnosti / ale voněl a chutnal stejně / a já se konečně octnul v krámku pana Mottla v Řečkovicích / kam jsem chodil nakupovat s maminkou / a odtud byl už jen krůček / ke starým bruslím na kličku/šlapacímu autíčku.“ A to znovu podle výkladu osahávání jako skrývání, tedy: být sentimentální a plakat je vlastně přirozené, a naopak strojené je na chvíli v pláči a vzpomínkách na blízké ustat.

Ani převleky a neodbytná starcova přítomnost v kolážích není ironická, jak by se mohlo zdát, je jen humorně neskrývaná, je hrou s poučeným čtenářem, který by i tam hledal jinotaj či sarkasmus, ve kterých je honěný. Protože pro člověka zvyklého pátrat v hloubce je právě povrch tím, co ho znepokojí, co mu paradoxně uniká. V jeho Prohlášení autora čteme přiznání k nepřijetí vzdělanecké rafinovanosti: „Bydlím v Praze, ač srdcem pořád spíš Brňák.“

Vašinka se na stránkách své knihy ukazuje jako člověk, kterého může pobavit jen on sám. Clověk, který na sebe chystá překvapení, hledá vzrušení, líčí roztomilé nástrahy, hledá rozdráždění smyslů a požaduje neklid nervů. A v této přirozeně samotářské jedinečnosti se mi také vkrádá pocit, že je tak trochu autor, na kterém se kulturní veřejnost jednou vyřádí. Je přesně tím samorostem, ke kterému se dobře vrací, na kterého se příjemně vzpomíná. Dnes je to autor na okraji literárního ruchu, je ale stvořen stát se později jeho artefaktem, stát se objektem emocí přirozeně (i bohužel) opožděného publika.

Lukáš Prokop


Recenze z Českého rozhlasu 3 - Vltava

 

V Krytovém divadle Orfeus uvádí Radim Vašinka sumu své celoživotní poezie pod názvem Jinošství, mužství, kreténství jako bilanční inscenaci všeho, co od mládí napsal a v roce 2009 vydal v jediném „sebraném spisu“.

Radim Vašinka je posluchačům rozhlasu známý jako interpret a herec, několik let uváděl na ČRo 6 svůj autorský pořad Nežádoucí texty a na Vltavě propůjčil svůj hlas mimo jiné knihám Ivana Landsmana a Pamětem Egona Bondyho. Toho ostatně dobře znal a uváděl nepřetržitě od 60. let 20. století.

Radim Vašinka je vynikající přednašeč poezie, k níž má objevitelský vztah. V jedné ze svých úvah o interpretaci poezie píše: „Převážná část poezie vyžaduje hlasitou poučenou interpretaci. Která má ovšem smysl jedině tehdy, dostane-li se posluchači hlubšího zážitku, než jakých se mu dostává jako čtenáři. Verš je i nositelem určité zvukové kvality, které si je vědom jeho autor. [...] Chceme-li, aby poezie zaujala v lidském životě místo, které jí náleží, tj. aby se octla ‚v první bojové linii za polidštění člověka‘, je třeba skoncovat s akademickým přednesem dobře rezonujících hlavových dutin… a očistit přednes od tohoto nánosu šmíry, který se na něj lepí.“

Rozhlasové Schůzky s literaturou z poezie Radima Vašinky jsou pokusem zachytit způsob a styl „Krytového divadla Orfeus“ v inscenaci jeho vlastních textů.