Recenze Jiřího Brixiho

 

 

TAKOVÁ OBYČEJNÁ SLOVA,

 

 

takový obyčejný kryt, takoví obyčejní lidé v hledišti i na jevišti, taková obyčejná pohoda v té nepohodě kolem, takový obyčejný úsměv v té obvyklé vážnosti. Ze zcela nového dramaturgického soudku nabral Radim Vašinka pro další středeční, tedy poetickou, premiéru ve svém krytovém Orfeu a tentokrát dokázal sám udržet v první půli představení Kam odlétají ptáci pozornost diváků interpretací víceméně vážných básní Josefa Sedláka, autora letos dvaaosmdesátiletého a přesto širšímu publiku téměř neznámého. Rodák z Velké Bíteše, do roku 1970 řídící učitel, poté kameník… debutoval již ve 40. letech minulého století v Zahradníčkově akordu, veršoval prakticky celý život, překládal. Nepublikoval, jen několik překladů mu podepsali přátelé… Ve druhé části představení Vašinka rozverně interpretuje mazurské rozprávky Siegfrieda Lenze v Sedlákových překladech. Ty básničky nejsou jenom smutné, jsou o životě, ty rozprávky nejsou jenom veselé, jsou o lidech. Josef Sedlák je tichým moravským souputníkem Skácelovým, L. Kunderovým či Kroupovým. Rezonuje jimi v představení i jeho poezie umocněna navíc výkonem podobně rezonujícího recitátora. Když představení vrcholí něžně zinscenovaným hořkým Výjevem ze života antilop Jacquese Préverta v překladu Adolfa Kroupy, recenzent si tiše povzdechne: Ta poezie nemá přívlastek. Ta obyčejná pohoda i ten obyčejný úsměv jsou trochu sladce nahořklé. Ostatně jako obyčejně…

 

jbx