Slovo interpreta

 

V mládí si člověk žije celkem bezstarostně, v porovnání s tím, co jej v životě čeká. I když podmínky, v nichž mi bylo tehdy existovat, nebyly zrovna idylické. Ale světlé momenty na ně dávaly kolikrát zapomenout. Jedním z takových momentů bylo mé setkání s Klubem přátel poezie, organizace, která měla trůnní zásluhu o vydávání poezie, vycházející v dnes už neuvěřitelných nákladech desetitisíců výtisků. A dobré poezie. S povinnou daní poezie méně dobré, ba prachšpatné, leč ideově na výši. Tajemnice klubu, Zdena Bláhová, pak organizovala zájezdy básníků, převážně mladé generace, mimo Prahu. Za desítkami až stovkami po ní prahnoucích posluchačů a ctitelů. Poezie tehdy pomáhala žít. A tak z Prahy za nimi vyjížděli mladí básníci Antonín Brousek, Pavel Šrut, Karel Šiktanc a jiní, mezi nimi i František Vinant. A doprovázeli je interpreti jejich veršů, protože autorský přednes má sice svůj půvab, ale odtud potud, mělo by se to taky umět. A já byl jedním z těch doprovázečů. Tak jsem se seznámil s Františkem Vinantem. A od té doby narůstal můj dluh za ty dny, které jsme na oněch zájezdech, mnohdy i vícedenních, spolu strávili. Dny příjemné, vpravdě harmonické atmosféry, kdy se mluvilo o všem možném a žil jsem z toho pěkných pár těch následujících dnů.

Občas jsme se po příjezdu ještě chvíli poseděli v klubovně Vysokoškolského uměleckého souboru (šlo tedy cca o rok 63.-65. min.stol. (tento údaj mne vždycky fascinuje, ach ano, bylo mi tehdy 30 let (je to možné?), František měl třináctiměsíční náskok, resp. předskok), kde jsem byl zaměstnán jako umělecký vedoucí souboru, ale spíš jako úředník, poseděli jsme, někdo doskočil 
pro pivo – tehdy bylo za babku, takže jsme na ně měli, dnes už si na ně musím našetřit – seděli jsme a plkali. Všelijak. Poněkud stísněnější, ale přece jen verze rozmarného léta, i s tím, že onen způsob zdál se nám sice také poněkud podivným, ale ve vzduchu už byla atmosféra onoho nadcházejícího a dodnes nedoceněného ale zato pilně pomlouvaného 68. roku. Pro pivo se chodilo s baňkou od lustru, asi tak čtyřlitrovou, pamatuji si, jak jednou pro ně šel Pavel Šrut a cestou se dostal do debaty (to už šel asi potřetí!) s hlídkou VB a přesvědčoval příslušníka, že mu musí darovat svoje boty, pro Vašinku, že je to chudák a potřebuje nové a nemá na ně a on jako policajt, že může nafasovat nové - dopadlo to bez následků. I pikle jsme kuli: já tehdy začínal s "divadlem poezie" (teď si vzpomínám: tehdy tam s námi seděl i Jiří Šotola) a chtěl jsem z básníků vytvořit jakousi dramaturgickou radu nebo co, nakonec z toho pochopitelně sešlo, ale představa to byla povzbudivá.

A po pár letech, to už se dávno dojezdilo, to už k nám dojeli Rusáci, aby zachránili náš socialismus, jak se tomu zřízení říkalo, jsme se s Františkem kdesi potkali, tehdy, v 72. roce, byl můj Orfeus honěn po Praze z místa na místo, my neměli kde hrát, ale nechtěli jsme přestat existovat, a nebylo kde zkoušet, František tehdy měl nějaký pracovní úvazek ve Vinohradské nemocnici a zařídil nám přístup do jejího přednáškového sálu, takže nějakou dobu jsme měli střechu nad hlavou. Pár týdnů – a pak jsme se už spolu neviděli a já jej vídal jen na fotografiích cimrmanovských představení.

A teprve r. 2009 mne napadlo (tak svět odplácí) o Františkových 75. narozeninách, kdy mu konečně vyšla i kniha jeho básní, splatit dluh za ty krásné dny. Kterých s léty moc nepřibývá a proto se člověku vynořují z paměti, jak z amarcordové mlhy.

A letos poznovu, kdy je mu už 80. Inu - i básníci stárnou…

Radim Vašinka