Vlčí mák

 

Večer milostné poezie a vzpomínek Jaroslava Seiferta v podání Radima Vašinky, za nepominutelné spolupráce Leny Tomšů osobně i za záclonou.

 

    Setkání s poezií Jaroslava Seiferta bylo přemnoho – a každé bylo úplně jiné.

    Poprvé mne okouzlil – jak jinak – když jsem bral rozum o děvčatech:

“ – A k ústům přiblíží se ret;
ke kterým čí? Můj vždycky ke tvým.
Chci býti s tebou jako květ,
jenž úzce přimyká se k větvím.
- Ne, nikoli! To můj vždy ke tvým,
k tvým ústům přiblíží se ret.”

    To pro mne mělo tehdy skoro příchuť zakázaného ovoce. A je mi líto, ze srdce líto, všech těch mladých, kteří nemohou, díky světovému pokroku lidstva, pochopit, co s těmi verši zbavovalo člověka dechu, že mu bylo najednou slabo na omdlení.

    Už o pár let později zjistil mladík, a znovu s bezmezným údivem, že je i úplně jiný Seifert, a bylo mu žasnouti nad poetistickými verši, na světě jedinečnými:

“Tvůj prs
je jako jablko z Australie.
Tvé prsy
jsou jako dvě jablka z Australie.
Jak mám rád toto počitadlo lásky!”

(Počitadlo)

Nebo:

“…Manévrující dreadnought
potkává housle na vlnách,
kapitánovi ulétla čepice
a krouží kolem lodi. Bílý pták.”

    Mé okouzlení musí být vám, co jste tehdy nebyli, nepochopitelné, tak jako nemůžete pochopit, co byla tehdy ta padesátá léta. Století již minulého.

    Rýmující Seifert mne zanechal bez následků, aby mne zcela nečekaně šokoval ten nerýmující: a Morový sloup byla ranou do černého. Znovu nepochopíte neznající realitu 70. let, jakou oporou.

“…Jako kouř marihuany
jsou verše básníků.
A jestliže její lehký kouř
otevře dvéře neznámých krajin,
odkud nám s úsměvem běží vstříc
rozkošné chvíle štěstí
a drží se za ruce
s chvílemi šťastné rozkoše,
proč by to nedovedly i verše?
 
Stačí jen jediná píseň,
aby lidem zatajil se dech
a aby dívky, až ji zaslechnou,
daly se do pláče.
 
Jak rád bych to uměl!
Zvláště dnes,
kdy už jsem stár a přešlapuji
a slova mi skřípou v zubech.
 
Kdybych však se zaposlouchal do ticha
a donutil své pero,
co myslíte, že byste zaslechli?
 
Leda tu píseň,
kterou s podříznutým hrdlem
zpíval Jan Jakub Ryba,
když mu břitva vypadla z ruky
a ještě stál opřen o borovici
sám a sám
v lese u Rožmitálu.”

(Kouř marihuany)

 

    Politická témata této samizdatové sbírky tehdy převážila i krásu milostných básní sedmdesátiletého básníka. Jeho nepřeslechnutelný hlas mi byl nad všechny Charty. Tehdy jsme hráli na Hřebenkách. Dvakrát se sešel plný sál a v napjatém tichu s úžasem poslouchal oněm samizdatovým veršům Jaroslava Seiferta. A také Jana Skácela. Fízlové zaregistrovali, jak jsem později zjistil, ale nezasáhli.

    A nám šel tehdy krásný mráz po zádech: z veršů, trochu ze strachu, ale i z toho, že se nás sešlo tolik.

    A teprve po převratu se člověk mohl dosyta pohroužit do bilancování lyriky Jaroslava Seiferta, tak blízké každému, kdo už trochu přemýšlí o tom jak a proč žil.

    A to je mé poslední setkání se Seifertovou poezií. Hořkosladké, protože trpké i ty úsměvné vzpomínky tak korespondují s mnohým, co člověk sám zažil. A s tím, co už nezažije.

    Osm let už mám Vlčí mák na repertoáru (premiéru měl ještě v Bytovém divadle, v 93. roce), přežil už tři derniéry…

    A pořád mne okouzlují verše, téměř obsedantně, řekl bych, kdyby to slovo nebylo tak nepoetické:

“Někdy jsou lásky jako květ
vlčího máku,
nedoneseš je domů.”

Radim Vašinka

Z prostějovského zájezdu

Osvěžujícím prvkem principálova seifertovského recitálu je i Lena Tomšů (zachycena při svém "nesnovém", tedy oblečeném vstupu).

FOTO: Bob Pacholík

AUDIO UKÁZKA 1

AUDIO UKÁZKA 2

AUDIO UKÁZKA 3