PREMIÉRA: 29. listopadu 2006

V PŘEDNESU Radima Vašinky
PŘELOŽIL Kamil Bednář za jazykové spolupráce E. Jiřincové

Robinson Jeffers se narodil 10. ledna 1887 v Pensylvánii; již jako dvanáctiletý poznal Evropu - Anglii, Francii, Švýcarsko, Lipsko, později studoval nějaký čas na universitě v Curychu. 
  Od roku 1914 žije v kalifornské vesnici Karmel, od roku 1917 ve svém domě nad mořem. Prvním velkým Jeffersovým úspěchem byla jeho třetí kniha "Tamar a jiné básně" (1925). 
  Z dalších znamenitých prací jmenujme Jeffersovu verzi řecké legendy o Orestovi a Elektře, veršovanou povídku "Mara" - o muži, který řval po pravdě a nesnesl její první nejmenší záblesk - poémy "Pastýřka putující k dubnu", "Ženy od mysu Sur, "Hřebec grošák", "Cawdor", básnické sbírky "Jestřábí křik", "Básně z Jestřábí věže", "Sbohem, moře" a řadu básní, v nichž najdeme obrazy drsné krásy karmelských skal, bezvěkého oceánu, křičících jestřábů, ale i ostré odsouzení válek, jakož i osobitou filosofii, která by zasluhovala zvláštního rozboru. 
  Ve zkratce řečeno, můžeme vidět v Jeffersovi básníka, který stojí za poznání, básníka s jedinečným vztahem k živelnosti přírody, básníka tragika, básníka, který v mnohém představuje svědomí Ameriky, zvláště při své kritice civilizace, nad jejímž sklonem k úpadku se s bolestnou opravdovostí nejednou zamyslil. 
  Robinson Jeffers umírá 20. ledna 1962 ve svém Domě na útesu (Tor Hous. Karmel, Kalifornie). V době jeho skonu se strhla prudká sněhová bouře. Třicet osm let tu nikdo neviděl sníh.

* * * * * 

Slovo režiséra k Jeffersovu Hungerfieldovi, s otočkou o Iksce a E. F. Burianovi

Dávno, dávno tomu již, co se v brněnském Domě pionýrů v Lužánkách díky složitým manipulacím uchytila skupina vysokoškoláků, kteří si vzali do hlavy jevištně pracovat s poezií. 
  Odbočka (dnešní Slovo režiséra bude plné odboček): 
  Domy pionýrů byly vůbec podivnou organizací, pod jejichž střechou pracovali jacísi podivní jedinci s mládeží pohříchu velice nepolitickým způsobem, nehledě na to, že ona individua byla ve svém odborném vyšinutí - biologický kroužek, výtvarný, divadelní, přírodopisný, turistický … - názorově velice benevolentní, jak v Brně, tak - jak jsem se později přesvědčil - i v Praze a jistě i jinde. Jako by se bolševik uspokojil názvem Dům pionýrů … Konec odbočky. Tehdy si (jsme v roce 1958) dva kamarádi, Zdeněk Čecháček, později v Brně známý svojí Turbulencí, a já, vymysleli Iksku. 
  Tehdy se psala jako X a k tomu jsme přidávali číslo o rok dopředu, že jsme jako progresivní (ovšem letopočet jsme uváděli bez těch stovek, poprvé tedy to bylo X 59). Čecháček byl tuším studentem fyziky na Masarykově univerzitě, já se tam huntoval na mineralogii. A prvním naším představením byla Jeffersova poéma Hungerfield … 
  Text byl nahrán na magnetofonův přístroj, jen úvodních asi 15 cm odrecitoval švarný mladý muž, aby obdobnou metráž přednesl živě i na sám závěr. Na jevišti byl lajntuchy vydělený jevištní prostor a na nich se poflakovaly podle nějakých námi vymyšlených zákonitostí a v závislosti na textu barevné fleky, tvořené svitem reflektorů. Jeden byl zelený, druhý červený. Kdesi jsme vyšpekulovali, že zelená je barvou smrti, červená barvou života (na rozdíl od signalizace dopravních semaforů). Čili kromě toho začátku a konce účinkovaly skoro celou hodinu jen ty dva fleky. Už ani nevím, jestli ten recitátor tam trčel, nebo jestli jsme jej nechali odejít a přijít. Čecháček bloumal po těch prostěradlech tuším červenou, já zelenou, lajntuchy se i všelijak prosvěcovaly, což obstarávalo asi 10 vysokoškolských studentů převážně nehumanitních směrů (!). (Pro zajímavost uvádím jejich studijní obory: 1 medička, 2 geologové, 1 mineralog, 2 matematici, 1 biolog a můj bratr, kterému bylo tehdy asi 17 let. A já jsem k tomu hrál scénicky na basu, na kterou jsem nikdy nehrál. (Mimochodem - později se ukázka z Hungerfielda nahrávala v brněnském rozhlase. A za ten doprovod jsem dostal 40 Kčs! To byl můj první profesionální honoráři. Za hru na basu.) Kolega Čabla pak měl velice významnou roli: vyznačoval se vysokou přihrblou figurou a byl námi zrežírován jak Smrt, již házel stínem na plátno. 
  Bylo to velkolepé a inscenaci vidělo asi kolem patnácti diváků, z nichž 10 se rekrutovalo z řad mého početného příbuzenstva. Říkám "vidělo", protože slyšet moc nemohli, sál byl asi pro 400 lidí a měl pramizernou akustiku, s náhalem jeskyně, takže tomu představení vlastně nemohli ani rozumět. 
  (Pracuji tu se sebeironizující stylizací, abych se ubránil dojetí, a taky není pravda, že to nikdo neviděl - neslyšel, dávali jsme to asi ještě 2x, celkem přišlo kolem stovky diváků, a pak ještě jednou dokonce na jakési městské přehlídce!) 
  Na pozvánkách hrdě trůnilo motto z jednoho pojednání E. F. Buriana, na jehož stopu nás navedl mladistvý Ludvík Kundera, zapůjčivší nám k prostudování jeho divadelně-teoretické spisy z nichž jsme byli tehdy, v epoše kralujícího socialistického realismu, zcela konsternováni! Nabudu líný a nalistuji tu větu v archivu souboru. 
  Okamžik. Ano - tu to máme. Je to věta, tuším, z Burianovy knihy Pojďme lidi na divadla s železnýma kladivama: 

       "Je čas, kdy pro krásné umění bude třeba střílet ..." 

  A dokonce jsme byli tak troufalými nadšenci, že jsme E. F. B. napsali i dopis a snad i poslali pozvánku! Odpověděl skoro obratem, tak jsme ho vyděsili (byl rok 1959!). 
  A tady začíná moje druhá, burianovská odbočka. 
  "Jak Vám mám, proboha poradit," píše, "když ani nevím, kdo jste, jak mluvíte, můžete-li vůbec mluvit (recitovat), totiž máte-li k tomu schopnosti atd. Vaše vůle je pěkná, má rozlet, bouří, je nespokojená, to všechno by bylo v pořádku. To by mohl být základ k nějaké konstruktivní práci. Ale co teď? …" 
  Tehdy jsme to brali tak, jak bylo psáno, ale po letech: cítíte v tom ony podtexty doby, zašifrovanost odpovědi? - Nevím, kdo jste ... můžete-li vůbec mluvit... a honem dodá: (recitovat), a ještě alibisticky dovysvětlí, aby namohl být chycen za slovo: totiž máte-li k tomu schopnosti? Oceňuje rozlet, že bouříme, jsme nespokojeni... Později, po převratu je napadán (už dávno je po smrti, zemřel v onom 59., kdy nám píše), že kolaboroval s režimem. Ale zapomíná se, že přežil koncentrák, zázrakem i cestu domů. To vše v kombinaci s podpisem na protistalinském dopise, adresované samotnému báťuškovi. Po tom, co věděl s jak paralytickou podezíravosti a krutostí se mstí svým nepřátelům, když viděl, jak vládne i u nás, by byl div, kdyby se nebál i o vlastní život. Ale nikomu neuškodil.
  Vraťme se ještě na okamžik k Burianovu dopisu: 
  Nejvíce jej vyděsila slova, citovaná z jeho knihy: "Píšete, že na svém prvním vystoupení máte i citát ze mne: Je čas, kdy bude nutno pro krásné umění střílet. (Přesné znění má být:... bude třeba střílet!) Dovolím si Vám vysvětlit, jak jsem to myslel. (A zase ten přízrak strachu!) Já ztotožňuji do všech důsledků krásu umění s dělným člověkem a jeho skutečnými potřebami. Tedy ne s krasoduchy, kteří "protože se domnívají býti kulturními" se přiživují na těle dělníka. V době, kdy byl zahájen útok proti svobodě našeho pracujícího lidu, v době, kdy šlo o zotročení našeho národa, v té době jsem vyslovil tuto větu. A tak to musíte chápat. /.../" A zase by se tam dalo najít leccos dvojsmylsného … Pak už jen pár vysloveně jednoznačných alibistických vět na závěr. Tolik moje druhá, dávná odbočka k nebohému E. F. Burianovi. 
  Pak tedy šly ty dlouhé roky a najednou se mi zachtělo vrátit se zpátky k Jeffersově poémě. Těžko jsem ji sháněl - vyšla někdy v tom 59. ve Světové literatuře. Její pozdější knižní vydání Městská knihovna v Praze nemá. (Slyšeli jste, že by někdo ukradl špatnou knihu?) Nakonec kamarád knihkupec Fryč ji vyštrachal ve Světovkách, deponovaných na jeho liberecké půdě, poému zapomenutou, ale pořád stejně velkolepou. Jeffers, kterému jsem ve svém mladistvém zápalu chtěl napsat (komu já tehdy nechtěl napsat!) jakési poděkování za dar této básně, dávno zemřel. "Pastýřku putující k dubnu" a "Hřebce grošáka" ještě lidé pamatují, snad i "Maru", ale monolit Hungerfielda je - mám dojem - zasut časem do nevědomí. 
  Nevím, jak večer s touto velebásní dopadne, jestli ji vůbec i jen fyzicky zvládnu, protože je interpretačně vysilující a složitá, a už vůbec nevím, není-li na poslech příliš velkým soustem pro posluchače.  
  Říká se, ze některá básně jsou jen na čtení. Ale jako jsou dobří a špatní přednašeči, tak jsou zajisté i dobří a špatní čtenáři poezie. Protože ta má své zákonitosti rytmu a intonace a některé záludnosti básníkových skrytých myšlenek může nepoučený čtenář minout. A je lépe nechat se vést. Anebo aspoň nechat se navést na stopu.  
  Popřejme si tedy navzájem šťastnou cestu.

Radim Vašinka