ZPĚV PRO UNU

1

Stavěl jsem jí věž, jsa ještě mlád -
jedenkrát zemře mi -
vlastníma rukama stavěl a klad
až do nebes kameny.

Stár, leč ještě silný, zlézám kameny -
jedenkrát zemře mi -
sám zlézám strmé, hrubé balvany
a pláči až do nebes.

Nikdy neplač, nikdy neplač.

2

Nikdy nebuď ohromena, drahá.
Změnu vyčkávej.
Divného nic není zde.

Viděli jsme lidský rod
zmocňovat se všech svých snů,
až na jediný - o míru.

Viděli jsme lidstvo jako Krista
klopýtat výš a výš,
až na vrcholu obtížilo kříž.

Nezávidím již ptákům,
ta dávná modlitba
mít křídla - přežitkem se zdá,

proto těžké nebe Londýna,
podkovami hřebců hřmíc,
padá do ulic.

Pádem je spěch těchto let,
přehluboko klesne svět.
Nikdy neplač, nikdy neplač.
Klidným zrakem zkoumej propast,
s posvátnou hrůzou stůj
a velký ten pád pozoruj!

3

To není Evropa sama, jež padá
v krev a plameny.
Všem lidem v duších pád a zrada
dlouho již křepčily.

Jednou v posledním stonu mír se skloní
do duší všem.
Nikdy do mé, dokud neodhalím a nevyslovím
věci, jež poznal jsem.

4

Nazítří se zas pustím do té těžké básně
o Fergusonovi, oklamaném a žárlivém muži,
který křičel a volal po pravdě, a nevydržel ani
její první nejslabší záblesk. Ta báseň mne hlodá
    a bude nejspíš hlodat
i jednu něžnou duši, která ji čte, jsouc tak v mnohém
mně podobna, ale povětšině mým protikladem:
leč když jsem uvedl artilérii do bubnové palby,
musím pokračovat, až nějak skončím.

Dnes v noci, drahá,
zapomeňme to všechno, toto i válku,
a ztroskotejme na ostrůvku poněkud mimo čas,
ty se svou irskou whisky, já s červeným vínem,
zatímco hvězdy poputují nad nespavým oceánem,
a někdy po půlnoci tě ověnčím
těmi nejkrásnějšími z nich; porozprávíme o lásce a smrti,
skalně pevných tématech, starých a hlubokých jako moře,
nepřipouštějíce nic časovějšího, nic méně skutečného,
zatímco hvězdy poputují nad bezčasým oceánem,
a až zmizí, budeme mít za sebou dobře strávenou noc.