Osmnácté vánoce v krytu

Tradiční oblíbeny pořad z barokních textů, veršů, prózy a vánočních her (Rakovnická vánoční hra v našem originálním nenapodobitelném provedení, Staropražské jesličky, Chudé děti a opomenut není ani Děda Mráz), při němž každý z účastníků přispívá na společný stůl přineseným vánočním cukrovím, nejmilejší bývá to podomácku vyrobené a kromě sladkého i to slané.

Vánoce v Krytu, kterých se účastní všichni členové našeho divadla, mají svůj původ ve Vánocích v Bytovém divadle, kde jsme s nimi začali hned po převratu. Přicházejí na ně většinou diváci, kteří už to u nás znají, ale to neznamená, že bychom bránili těm, kteří to ještě neznají.

Ve svátečně vyzdobeném prostředí mohou tu zažít uprostřed cizích lidí takřka rodinný večer plný pohody a vzájemného porozumění s texty barokních kázání, vánoční poezie, na vážnou i veselou notu, jakož i a vánočních her a hříček, jimž vévodí naše krevnaté provedení Rakovnické vánoční hry, nevšední svojí jadrnou češtinou.

Neméně pozoruhodné jsou pak i prózy s vánoční tématikou, jejichž autory jsou Jan Skácel, Jaroslav Seifert, Vladimír Preclík i úsměvná vánoční povídka našeho principála.

Návštěvníci sami pak přinášejí nejrůznější vánoční pochoutky, sladké i ty všelijaké, neškodí i něco slaného, přičemž až dosud měly převahu ty vlastnoručně vyrobené, které jsou našimi herci rozděleny na všechny stoly vánočního literárního salónu. Nad pažravostí rozdělovačů pokroutek bdí bdělé oko principálovo, snažící se udržet vše v normách serióznosti našeho podniku.

Snaživě se přizpůsobuje i náš minibufet první pomoci. I o Vánocích se pak lidé vzájemně zdraví, usmívají se na sebe, dávají si přednost ve dveřích - laskavost tohoto setkání činí všechny účastníky tohoto večera blízkými. Tento hřejivý pocit lidské sounáležitosti odnášejí si pak naši hosté i do svých domovů a možná i trochu do života.





Něco ukázek z našich vánoc

 

Silentium! Silentium! Pst! Pst! Mlčte! Mlčte! Spí miláček, umlkněte. Spí. Abyste nevzbuzovali ani procitnouti nedali milému, dokavadž sám nebude chtíti.

 

+ + +

 

Pravíš, že jsou svátky k tomu, abys pro vyražení do šenku šel, při muzice sobě poskočil a dobrým truňkem se občerstvil? Jdi, nešťastný ožralče, do hospody! Ale ne k Černému koníčku, kdežto opilci řehtají jako kůň a mezek, jenž nemají rozůmu.

 

+ + +

 
Rosa mladá
s kvítím padá,
zem a svět opojují,
hlavně uši,
tak jak sluší,
andělé potěšují.

 

+ + +

 
Nu, pospěšme tedy hbítě -
hyn, zdá mi s´, leží to dítě!
Slyš, Pindare, na mou přísou:
již s tím dítětem tuto jsou,
vo kterém nám anděl pravil,
když s námi při stádě mluvil!
Poďmež tedy a nestůjme
a něco mu obětujme!

 

+ + +

  

…již buší na dveře! „Otevřete! Pro smilování boží, honem, pospěšte!“ Dveře se konečně otevírají. „Zde! Chlapeček! Zachraňte jej, je jeden střechýl!“ A továrník bezvládně klesá k zemi, vyčerpán únavou. „A zde,“ šeptá z posledních sil, „Ohonovy kopačky! Vydražil jsem je! Motoricky indisponovaným dětem věnuji za ně ještě tři elektrické vozíčky pro mrzáky navíc! Ale…“ více nestačil říci a omdlel.

 

+ + +

 

„Nedejž Bůh, aby zásady pouze fabrikantské, zlatu co nejvyšší modle se kořící, všechněch člověčenstva sil se zmocnily, tehdáž by pokolení lidské, zkoumání vyššímu jsouc odcizeno, odurváno kořenům historickým i náboženským - bez vědomostí dob bývalých, bez uvážení života budoucího po koře zemské se potácelo, považujíc se plodem býti náhodou uvrženým na kouli tuto, aby zde co nejpilněji a nejhbitěji číši blahostí pozemských prázdnilo.“
 

+ + +
 
Vladimír Holan: Sníh


Sníh začal padat o půlnoci. A je věru pravda,
že se nejlíp sedí v kuchyni,
i kdyby to byla kuchyně nespavosti.
Je tam teplo, vaříš si něco, piješ víno
a hledíš oknem do důvěrné věčnosti.
Co by ses trápil, zda narození a smrt jsou jenom body,
když přece život není přímka.
Co by ses mučil pohledem do kalendáře
a staral se, kolik je ve hře.
A co bys doznával, že nemáš
na střevíčky pro Saskii?
A pročpak by ses holedbal,
že trpíš víc, než jiní.
I kdyby na zemi nebylo ticha,
to sněžení je už vysnilo.
Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv.