Kenneth Patchen
Smím se vás na něco zeptat,
pane Plechy a Roury, Youngstown?


Ubohé špinavé domy, rolety pořád dole
Proti hnědožlutému kouři,
co se valí dovnitř
od rána do večera den co den.
A od večera do rána noc co noc. Píct koláč nebo mít dítě
s pachutí dehtu v puse. Prát šaty nebo klohnit večeři
s pachutí dehtu v puse. Och, zato ty nádherné pohřby…
Déšť bubnuje
na lesklý pohřební vůz. „A jakej dobrák to byl, chudák matka
   v něm měla
takový zastání. - V květu mládí, jak spálenej mrazem.“
   Ložnice
šedě zamžené šepotem starého potu a moče. Dušené maso
a vařené brambory; „Lásky na ranči“ a „Krvácející srdce
Pána našeho“ - „Buď hodnej kluk … skoč starýmu tátovi
k Timovi s tímhle mrňavým džbánkem.“ Děti
rostou jak z jara zelený listí, já už ale nejsem žádnej jura
a moje už taky nemá líčka jak růžičky.
(A v sobotu večer pak u Tima O´Sullivana, přímo v krčmě U fešáka:
   „Tohle je smutnej svět, co v něm žijem, Micky, kamaráde.“
   „Jo, to je. Tak abysme se na to napili.“
   „Leda ještě jedno, už jsem měl dávno bejt doma.“
   „Jo, jenže kde je to doma pro lidskou duši?“
   „A to musí bejt sakra pařez, komu dneska večír neukápne slza.“
Déšť ucrkává z rezavého okapu
do mastné šedé škváry na továrním dvoře...
Denní směna pokračuje v práci za pět minut.

 


Třiadvacátá ulice vede do nebe

Stojíš u okna a světla pomrkávají
po obou stranách ulice. Někde rachotí
trolejbus, co veze domů prodavačky a úředníky
sabatem hodiny před večeří. V uličce zavřeští kočka,
když najde zavřenou popelnici; kluci kameloti
vyrážejí na štreku vyměnit vraždu za pár mincí.

Jsme tu zavřeni, na chvíli v bezpečí, už do zítřka
nám nic nehrozí. Svlékáš si šaty, shrnuješ
punčochy dáváš pozor, abys nezatrhla očko.
Teď jsi nahá.
Hebké světlo ti padá na hebkou pleť, na okamžik
strneš, pak se otočíš a podíváš se na mě -
usměješ se, jak to dovedou jen ženy,
které dlouho ležely se svým milence
A jenom tím víc zpanenštěly.

Večeři máme chudou, ale jsme oba moc prima.
 

 

Komu dnes nic neřekne sociální nota poezie beatniků, může se pokochat alespoň její neotřelou estetikou:

 


Diane di Prima
Píseň ve čtyřiadvaceti


Čas
spolknul mou nevinnost jak pistaciovej ořech
láska odkráčela s mou naivitou
ó patetická první lásko tak paďourská tak zelená
cos udělala s mým smíchem
cos udělala s penězma který jsem ti dávala každej pátek
a s ďourama ve střevících?
 

 

A hle, jak si dovede dělat psinu sám ze sebe zestárlý beatnik Ginsberg začátkem 80. let min. stol.:

 


Nevrlá troska

Neposílejte mi už žádné dopisy žádné básně
Pro věčné nemoci na poezii není čas
Nebe je pokryté mraky
ideální pro focení
Trpím únavou materiálu mozku
A bolest v koleni
vystřeluje mi slazami v očích
No tak máš návyk na drogy
No tak potřebuješ doporučení do Očistce
No tak jsi protestoval se studenty proti Bombě
No tak máš vysoký krevní tlak
A bolí tě palec u nohy
Jednoho dne zemřeš
No tak zpívej Hare Krišna Hare Krišna
Krišna Krišna Hare Hare Hare Rama Hare Rama
Rama Rama Hare Hare
No tak máš kancelář v posledním patře Empire State Building
Jsi mizera
Jsi pokrytec který jí hot dogy.


(Ukázky beatnické poezie přeložil Jan Zábrana.)