Básně ze sbírky Agogh, za bolševika zavřené do trezoru a kolující jako samizdat, přednesou Irena Hýsková a Radim Vašinka. V jeho podání pak uslyšíte i monumentální poému Utrpení starého Werthera.

 

Básník lidské existence, zejména jejího dramatického střetávání s trvalou perspektivou smrti a se zvykovostí každodenního života.

Syn železničáře, vychodil měšťanskou školu v rodišti, později absolvoval i tříletou gremiální obchodní školu (1925-27). Do roku 1930 měl jen krátkodobá zaměstnání (v továrně na cukrovinky, v cihelně, jako sběratel inzerátů apod.) nebo byl úplně bez práce. V letech 1930-33 byl tiskárenským leptačem, 1933-37 sportovním redaktorem přerovského časopisu Obzor. V roce 1937 se oženil, natrvalo přesídlil do Brna a nadále se věnoval redakční práci: 1937-45 v Lidových novinách, 1945-48 v komunistické Rovnosti, 1948-52 opět v Lidových novinách, 1952-56 v literárním oddělení Československého rozhlasu, 1957-64 v časopise Host do domu, od roku 1964 se živil jako spisovatel z povolání. Začátkem padesátých let se oženil podruhé, manželka Věra (*1928) byla redaktorkou Československého rozhlasu a posléze dramaturgyní (1990-93 ředitelkou) brněnského studia Československé televize. Syn Ondřej (*1953) je divadelní herec. Po těžkém úrazu s trvalými následky ztíženého pohybu (1967) mu byl udělen invalidní důchod.

(Sem vkládáme vsuvku, objasňující Mikuláškovy osudy koncem 60. let min. stol. a dále, až do konce jeho života. Je vyňata z rozsáhlé sudie Milana Uhdeho o Oldřichu Mikuláškovi. - autor internetových stránek)

Mikuláškovy básnické struny jsou na konci šedesátých let napjaty mezi pólem krátkých básní zasvěcených jednak úchvatu nad drobnými krásami života, jednak tragické perspektivě blížícího se konce, a mezi pólem rozsáhlejších skladeb zacílených jednak k intimním prožitkům a konfliktům, jednak a zatím spíš výjimečně k meditacím nad osudem člověka ve dvacátém století. Tehdy zasáhla do básníkova života pronikavě jak osobní nehoda, která ho posléze odkázala na chůzi o francouzských holích, tak okupace země cizími armádami a zásadní změna režimu a jeho kulturní politiky.

Oldřich Mikulášek žil od roku 1964 jako spisovatel z povolání. Po vydání sbírky Svlékání hadů jej vláda jmenovala zasloužilým umělcem, to jest doživotně jej silně sociálně zvýhodnila. Proskočily zvěsti o tom, že se brzy stane národním umělcem. Příjmy za literaturu, které by mu nestačily k obživě, doplňoval pravidelným stipendijním příspěvkem Český literární fond. Básník sice umělecky ostře polemizoval s příznaky společenské stagnace, ale cítil se vždy jako součást tehdejšího systému, ne jako potenciální disident. Přijímal výhody přesvědčen, že si je zaslouží.

V roce 1971 doporučeným dopisem vrátil komunistickou legitimaci rozhořčen pokračujícím zhoubným vývojem. Odmítl pozvání do nově zakládaného a politicky přísně výběrového Svazu spisovatelů, a navzdory čerstvému vydání výboru ze svých veršů v Sovětském svazu se tak odsoudil ke ztrátě příležitostí publikovat. Veškeré výhody tím samozřejmě ztratil. Hrdost, kterou si do jisté míry zachovával i tenkrát, když byl ještě právem považován za loajálního pěvce při socialistickém dvoře, mu však uložila nežádat jako mnozí jiní o milost, ač mu slibovali, že se mu jí dostane.

(Konec citace z pojednání Milana Uhdeho.)


V některých krajinách ještě
zešikma píše déšť
na listy katalp a limb,
že bude mor. A že všechno zčerná
krom barana,
dávno temného jak mrak –
to rouno hromohor.
A z větví těch stromů
visí kolmo lusky
jakoby posměšně drženy v prstech:
VIZ! TO JE VŠE! PÁR HRÁŠKŮ!
PÁR ZTVRDLÝCH SLZ
na horší časy,
až svět zas bude prázdný, vyprahlý a pustý.


V letech 1971-80 nesměl tedy vzhledem ke svým odmítavým postojům k srpnovým událostem roku 1968 publikovat. Byl členem sdružení Q, k jeho nejbližším literárním přátelům patřili Klement Bochořák, Adolf Kroupa, Josef Kainar, Ludvík Kundera, Jan Skácel, Milan Uhde aj.

Oldřich Mikulášek patří k nejvýraznějším osobnostem české literatury druhé poloviny 20. století. Přes určité literární vlivy je jeho poezie vyhraněná a nezařaditelná do žádného z dobových proudů a směrů. Spočívá ve svébytné básnické filozofii dialektického světa, prožívaného naplno smysly i intelektem a zprostředkovaného výrazným lyrickým gestem. Vztahuje se především k hodnotě vzrušeného prožitku lidské existence v okamžicích závrati, strmého vzestupu a pádu, tedy pohybu, vyvzdorovaného na všudypřítomném riziku nehybné lhostejnosti, poklidného živoření a pohodlí jednoduchých odpovědí, v nichž se odehrává naše „kližkovité“ pobývání. Báseň se stává prudkým dramatickým střetem protipólů života a smrti, citového zúčastnění v lásce a netečnosti, vášnivého štěstí a prázdnoty. Odtud pramení také základní kompoziční východisko básně, kterým je kontrast. Projevuje se v častém dialogickém charakteru textu, v sousedství zdánlivě nesouladných, paradoxních obrazů, v paralelismu. Jazyk básně je poznamenán vlivy lidové poezie, stejně jako je obohacován o neologismy, zaumná slova nebo hovorové výrazy. V autorově díle je možno vysledovat tradici Halasovy meditativní lyriky i projevy blízké civilismu Skupiny 42. Často bývá připomínána také inspirace Vladimírem Holanem i jeho blízký vztah k poezii Karla Hynka Máchy.

(Převzato i internetových stránek Moravského zemského muzea aj.)


  




…dosud se místo balónku
červených, zelených, modrých a bílých –
nevznášejí nafouklá bříška vyhladovělých dětí
nad olympijskými stadióny,
ale už to bude brzy,
dosud to jaksi jde
po důstojných nohách ptáků-bahňáků,
zvysoka nakračujících v jezerech krve,
mlátíme přes hlavu starší paní,
topíme děti, znásilňujeme sestry,
vháníme si slznými bombami do očí
umělý žal,
neumějíce už plakat…



Agogh

Tato Mikuláškova sbírka byla vydána v Mnichově v roce 1980. U nás až v roce 1989 - deset let od svého vzniku. Oficiálně. Neoficiálně kolovala jako samizdat mezi lidmi. S mnoha chybami, ale kolovala. Vedle Ortelů a milostí a Žebra Adamova patří sbírkaAgogh k vrcholům Mikuláškovy tvorby. Básník sám o ni řekl:

„Všichni básníci, i já, se pokoušejí každou knížkou nějak docelit, zúplnit svůj obraz o světě, do kterého jsme byli vrženi. Vím, že je to marné úsilí a že i nejucelenější dílo zůstává jaksi torzem. Ale krása je snad právě v onom úsilí i v oné srázné marnosti, tak ryze lidská, protože člověk je si jí vědom. Kdy a v čem jsme nakonec beze zbytku celí?“

Mikulášek skutečně provedl v této sbírce bravurní pokus o ucelení svého obrazu světa. Agogh - sám název navozuje představu nějaké tajemné, temné a snad i hrozivé síly, nebo možná implikuje obraz jakéhosi tragického hrdiny. Jako by ho básník přivolával, aby zodpověděl otázku, kdy a v čem jsme nakonec celí. Teprve při pozorném čtení čtyř oddílů sbírky s názvy Metafory, Nekrology, Fantómy, Meandry se nám podaří odhalit tajemství hádankovitě tajemného názvu. Původní dojem „temné síly“ nebyl falešný. V hymnickolitanickém tvaru básní sbírky je v expresívních výkřicích a metaforách vyjádřen až děsivý strach ze ztráty komunikace mezi lidmi. Z básně do básně se přelévá tragika, skepse, ohrožení světa běsy. Najdeme zde typicky mikuláškovský tvar básní konstruovaných jako složité syntaktické celky, jako básně - věty rozlévající se do šíře a působivosti někdy až biblického žalmu. Časté anafory, paralelismy, dialogy stupňují klima básně i její tempo a pak nastává zdroj k pointě, někdy šokující, tím ostřeji však vyjevují pravdu zobrazené situace. V jazykovém ztvárnění využívá básník současného jazyka, fragmentů lidové písně, někdy i způsobů složitého vyjadřování Holanova. Mikuláškova poezie, vášnivě pulsující v mikrodramatech jeho básní a přeludně sugestivní, je pro nás prahem, z něhož vycházíme k hledání vlastního jistého bodu.

(Text převzat z internetových stránek, autor neznámý.



…některý, zvláště navštěvovaný pár stehen,
přijde denně dráž
než měsíčně vesnička opuštěných dětí,
DOSUD VŠAK STEHNA JSOU STEHNA,
SNAŽ SE ROZUMNĚ VKLÍNIT,
nebudeš dělat aspoň blbosti
v nepřiměřených úhlech –
krom rozměru hrudi a pasu a boků
chápem ten čtrvtý jen jako výšku
své nízkosti…


Vyjádření Daniela Strože, mnichovského vydavatele naší samizdatové literatury, k vydání Mikuláškova Agogha

…K Mikuláškově básnické sbírce Agogh, považované často za jeho dílo stěžejní, se musím několika větami vrátit. Její samizdatová podoba mi totiž byla předlohou ke knižnímu vydání v mém mnichovském nakladatelství PmD, a to v roce 1980, u příležitosti oslavy básníkových sedmdesátin. Vyšla v ediční řadě poezie Meritum, v nákladu číslovaných tří set padesáti výtisků (kromě odlišně značených padesáti výtisků tzv. recenzních, jejichž část byla určena k propašování autorovi do ČSSR). Je dlužno zároveň poznamenat, že tato sbírka byla poněkud zkrácenou samizdatovou variantou, zatímco vydání, které čtyři roky po básníkově smrti k tisku v Praze připravil Zdeněk Drahoš, se naopak značně rozrostlo v poměru k oběma předešlým verzím. Pod názvem Agogh vyšly tedy celkem tři různé Mikuláškovy básnické knížky (neopomíjejme ani, že autor doposledka v jednotlivých básních prováděl změny), a všechny byly označeny jako „vydání první". České písemnictví má prostě svá specifika, a vyznat se ve všem není úděl záviděníhodný.


  

„ …Jsou zde dvě skladby koncipované jako tragické promluvy starců. První představuje hrdinovo intimní drama a jmenuje se Utrpení starého Werthera. Jde o závěrečnou báseň Žebra Adamova, jakousi ironickou rapsodii, pro Mikuláška vůbec příznačnou, v níž se každodennost potkává s osudem.

Druhá exponuje drama světa propadlého apokalyptické budoucnosti, monolog starozákonně zoufalého krále jménem Agogh ze stejnojmenné sbírky.“

(Z pojednání Milana Uhdeho o Mikuláškově poezii.)



Epilog

Mám k poezii Oldřicha Mikuláška osobní vztah, nejen kvůli tomu, že jsem za svých studentských let žil v Brně, stejně jako Oldřich Mikulášek, ale i proto, že v brněnské Iksce, divadle, které ve svých začátcích inscenovalo poezii a kterou jsem spoluzakládal, patřil Mikuláškova poezie k těm nejfrekventovanějším a sám Oldřich Mikulášek chodíval na představení tohoto souboru.

Později, tuším někdy v r. 1982, dostalo se mi pak shodou okolností té pocty, že jsem byl prvním interpretem Mikuláškových veršů, které se směly, byť podivným omylem, ale přece jen, po letech mlčení kolem jeho jména, objevit na televizní obrazovce. Dokonce i s jeho souhlasem, byť zprvu litoval, že mu jako interpreta nepovolil režim Rudolfa Hrušínského. Ale po odvysílání relace nelitoval.

P.S.: Naše pojednání je doplněno několika citacemi z Mikuláškovy básně Metafora sedmá (Trůnní řeč Agogha krále, lítosti krále a smutku.)

Radim Vašinka