Byli jsme na premiéře

Nový pořad z veršů Oldřicha Mikuláška, kterým Krytové divadlo připomenulo básníkovy sté nedožité narozeniny, je sestaven v převážné většině z básní jeho sbírky Agogh. S její historií a s historií autorova života se můžete podrobněji seznámit v předchozím pojednání na těchto stránkách. Chci se teď věnovat pouze premiérovému představení.

Na rozdíl od ostatních literárních pořadů bylo situováno nikoliv do literárního salonu, ale do divadelního sálu. Každý z těchto prostorů má svůj charakter – salon je na poslouchání, divadelní sál s náznakem jeviště pak už sám o sobě naznačuje, že by mělo jít i o podívanou. I když výtvarné a inscenační prvky, s nimiž režisér pracoval, nebyly nikterak rasantní, přece jen celkové uspořádání vybočovalo z tradičního způsobu prezentace básníků. Své hrál už prostor sám o sobě, pečlivě nasvícená scéna s nenápadným, ale působivými světelnými změnami, stejně jako za tylovým horizontem se objevující a mizející partnerka Irena Hýsková. Své pak udělala jako vždy i pečlivě vybraná hudba předělů. Začátek byl trochu poznamenán nervozitou hlavního interpreta Radima Vašinky, který zmařil dobře myšlený pokus o začlenění „přednáškového“ příspěvku Věry Mikuláškové přímo do kontextu Mikuláškových veršů, protože principál na to zapomněl (!) a hodlal text skočit, což si Lucie Vašinková, pověřená přednesem tohoto textu, nenechala líbit a vnutila se o báseň později, trochu mimo souvislosti.

Pak už vše probíhalo, jak mělo. Přednes „Plátků“, s něhou, smutkem a výsostnou citlivostí tlumočených Irenou Hýskovou, možná poněkud utrpěl na své bezprostřednosti, oddělen právě oním tylovým horizontem, možná jím i trochu utlumený, ale působivost tohoto výtvarného prvku byla nesporná. Byť zrovna nejde o nějaký originální nápad. Stejně jako i u ostatních dvou básní. Stálo by za to doplnit obraz přednesem přes mikrofon, který by zesílil reprodukci a přitom zachoval intimitu přednesu. Na zkouškách se o to místní technika pokoušela, ale chtělo by to dokonalý mikrofon a dokonalou reprodukci, na což divadlo v současné době nemá peníze. Škoda. Najít milion korun na veřejnou projekci fotbalového mistrovství Evropy místní radní umějí, aby podivní fandové mohli poskakovat a hiphopovat nesmyslný slogan „Kdo neskáče, není Čech“, ale peníze na provoz Krytového divadla nejsou. A to, čím přispějí diváci, stačí na nájem apod., v současné době důležitější účely. Leč zpět k premiéře.

Oproti tradičnímu pojetí nejen Mikuláškovy poezie, ale přednesu poezie vůbec, je pak principálovo pojetí výrazně a přitom nekašírovaně niternější, osobnější. Bere si Mikuláškovy verše za své, jejich citovost zmnožuje zkušeností vlastních zážitků a tímto osobním přístupem k interpretaci dostává se i mnohem přesvědčivěji k posluchači, než jak je možno přednesem sice kultivovaným, ale citově vykastrovaným. Čemuž napomáhá i pečlivé sledování básníkovy myšlenky, zakódované do každého slova každého verše, stavěného na významové hierarchii. Nepřehlédnutelnost správného kladení hlavního i vedlejšího důrazu na jednotlivá slova je charakteristickým interpretovým znakem. Stejně jako hledání a nalézání hierarchie jednotlivých veršů v kontextu celé básně. Tomu všemu je tu ku pomoci i snaha o netradiční intonaci, zabarvení slov, pauzování, zviditelnění práce s dechem, zlidšťující přednašeče, odlišující jej od pečlivě promazaného hlasového robota. To vše jej vede u občansky nasupené Mikuláškovy poezie k podání až téměř beatnickému, kde úporné sledování myšlenky hází za hlavu všechny ostatní atributy tzv. uměleckého přednesu, obdobně občansky vyhrocenému. Jak je tomu např. v Agoghově „Metafoře sedmé (Trůnní řeči Agogha krále, lítosti krále a smutku)“.

U této básně – poémy (Mikulášek o ní za bolševika, kdy nesměla na světlo boží, prohlásil, že jednou bude v čítankách), dnes, v době záhuby moří nikoli naftou, ale nenažraností kapitálu, snadno zopakovatelnou v kterémkoli oboru lidské činnosti, obzvláště aktuální, se na chvíli zastavme. Má rytmus zrychlovaného a zpomalovaného lidského dechu, v závislosti na emocionálním pohnutí autora a tedy i interpreta. Zádrhel pak je v tom, že to vše se musí podřídit stavbě básně, že pocity musí být korigovány tak, aby bylo možno poému i náležitě gradovat, ale nezabít pudovým řvavým rozhořčením. A to je, oč se principál už pěkných pár let marně pokouší, pořád s výsledkem nespokojen. Je to tvrdý, vyčerpávající souboj, o kterém ale stále doufá, že jej jednou vyhraje. Souboj s básní a se sebou. Tentokráte byl docela blízko, ale v závěru už mu znatelně docházely síly. Dokonalejší formu symbiózy citu a rozumu představovalo tentokráte i přednesově efektnější „Utrpení starého Werthera“, pojednané ve stoje u principálova oblíbeného pultíku, divadelně využitého jako rekvizita. Tady večer poněkud předčasně vrcholil. Zatím. Odstranění rezervy, které má interpretace Trůnní řeči, by při reprízách mohla tento kompoziční nedostatek odstranit.

Všechno toto snažení, zjevné i posluchači skryté, má jedno úskalí: nakolik se interpret tohoto typu začíná podobat člověku z masa, krve a kostí, u určitého druhu publika pak přestává platit za umělce, protože takto „dělat umění“ není u nás zvykem. Trochu se mi zde připomíná Halasovo dvojverší „pro zrcadla oblýskaných loktů / ne pro fraky“.

Máme to štěstí, že naše publikum není tvořeno estétskými sodomity, ale spíše lidmi, kteří jsou stejně normální jako všichni ti naši herci-neherci a jsou schopni vnímat poezii jako řeč nikoliv jedním uchem dovnitř, druhým ven, ale od srdce k srdci. A i když je jich kolikrát jen pár, bývá s nimi hezky a člověk má pak dojem, že všechna ta vynaložená práce má i pro ně nějaký smysl.

vr-haf





Divadlo Orfeus během festivalu Den poezie oživilo Mikuláškovy verše

V krytovém divadle Orfeus se ve středu 10. listopadu od 19 hodin konal poetický večer s názvem Mikulášek stoletý. Pocta tomuto moravskému básníkovi je jedním z literárních večerů festivalu Nekonečný kraj Den poezie.

Letošní rok není jenom dvoustým výročím narození Karla Hynka Máchy (ač je jeho jméno skloňováno ve všech pádech a na jeho podobiznu narážíme nejen v hromadné dopravě), ale také stým výročím narození Oldřicha Mikuláška, na něž se v máchovském opojení nějak pozapomnělo.


Cesta do neznáma

Krytové divadlo Orfeus však Mikuláška oživuje. Přestože cesta do divadla byla spletitá (někteří Pražané nevědí, že takové divadlo vůbec mají), po dlouhém hledání se zdařilo. Opatrné sestupování do ponurného sklepení nás zavádí až do krytu, kde se ozývá Pojďte za mým hlasem. Trochu netradiční přivítání.

To, co následuje, když vejdete, vám však trochu vyrazí dech. Jako kdybyste se ocitli v jiném světě. V pohádkovém? Možná. Červeně osvětlená místnost, křiklavé malby na zdech. O zdech se dozvídám, že trochu víc bílí, a proto je zde pohotově připraven kartáč na očištění oděvu. Dále plastické vyobrazení hory Říp a na dveřích zobrazení ideálního muže: G. Frištenského, svalovce z doby první republiky.


Atmosféra jako z filmů pro pamětníky

Nejen plakát připomíná v divadle Orfeus dobu, kdy filmy s Oldřichem Novým byly žhavou novinkou. Usměvavá slečna nás zavádí do sálu, kde si můžete před představením vypít sklenku něčeho dobrého. Stolky potažené zelenými ubrusy, židle jako v babiččině starém pokoji a k tomu hudba připomínající zašlé doby první republiky. Ocitáte se v jiném světě.

Přichází první zvonění, kovový zvonek, jímž slečna uvaděčka oznamuje, že zatím se nic závažného neděje. V sále je prý chladno a kvůli nízkému počtu diváků jsou k zapůjčení královské pláště, do nichž se vejdou i dva. „Přestože jsme v krytu, i sem zabloudí signál, proto si prosím umrtvěte své mobilní telefony.“ říká slečna.


Utrpení starého Werthera a Agogh

Představení začíná. Utrpení starého Werthera recituje či spíše žije Radim Vašinka. Werthera doplňuje úryvek z knihy Věry Mikoláškové Dům u Mikuláška. Následují verše ze sbírky Agogh – v Čechách vydané až v roce 1989. Střídání přednesu Radima Vašinky a Ireny Hýskové navíc podpořené vizuálními efekty (změna pohledu na recitaci obou umělců pomocí nasvícení) i hudby podtrhující význam slov se stává dokonalou souhrou. Jediným trnem v oku (anebo spíš uchu) zůstává hluk z projíždějících tramvají a příliš tvrdé židle ve srovnání s hodinovou délkou pořadu.

Přesto všechno divák odchází Oldřichem Mikuláškem okouzlen. Básník, jenž dokáže v sobě spojit vulgarismy i jemné obrazy květin, smutné i melancholické nálady, drsnost i jemnost vyjadřování. Možná neodcházíme naladěni příliš radostně, ale dokonale to vystihl Radim Vašinka: „Nebyl to nejveselejší večer, ale když se člověk zamyslí nad životem, občas to neuškodí.“


Převzato z www.topzine.cz