Večery romských vyprávění

PŘEDNES: Radim Vašinka

 
Jak šel Rom pro jablka mládí

Večer, věnovaný romským pohádkám, jak je podle Gejzy Pešty, Šalamouna Daniela-Diliňákose, Josefa Migry a pana Badži zaznamenala a do češtiny přeložila aniž upravila Milena Hübschmanová a jak je čte Radim Vašinka.

Půvab těchto romských pohádek je právě v tom, že je paní Hübschmannová vůbec neupravovala. Život z nich zrovna srší, i když samotné příběhy jsou tématicky tu a tam tradiční, t. j. společné všem pohádkám světa. Jen autorský podíl, daný vkladem vypravěče, je rozdílný. Všem pak je společné adaptování prvků současné reality, mnohdy právě té, která ztrpčuje Romům jejich život. Zajímavé na tom je, že toto připomínání není plačtivé, ale spíše humorné, mírně provokativní. I míra poetičnosti záznamů je rozdílná a zřejmě opět závislá na osobnosti vypravěče. Někdy ovšem je pohádkový syžet naprosto originální a charakter pohádky je zachován jen stylem podání. Jde o jakousi úsměvnou mystifikaci, kde autorský podíl vypravěče je zcela absolutní. Autorský po všech stránkách.

I romské pohádky jsou pozůstatkem dob, kdy si lidé dovedli spolu sednout a vyprávět si. Kdy nebyla televize ba ani rozhlas. Kdy lidé spolu mluvili a uměli se poslouchat. Kdy patrně byl člověk člověku spíše člověkem než vlkem.

 

A tady pár řádků z jedné té pohádky: 

…sedl si na kámen a začal hrát na housle. Hrál tak pěkně, že to bylo slyšet až do zámku. Princezna povídá: „Tati, kdo to může hrát? Ten člověk hraje přesně moji písničku!“

Král povídá: „Nevím, holčičko.“

A princezna povídá: „Pošli sluhu, ať se podívá, jsem moc zvědavá, kdo takhle krásně hraje.“

Sluha jde ven, koukne, vrátí se zpátky. „Nejjasnější princezno, u vody na kameni sedí špinavej žebrák, otrhanej, usoplenej. Ten hraje. Zkrátka cigán.“

„Poslyš tati, nech všeho a přiveď mi sem toho člověka. Chci si s ním trochu popovídat.“

Přivedli romského chlapce, posadil se vedle princezny. Ale bojí se, má strach. 

„Poslouchej člověče, když mi nezahraješ dnes večer ve vinárně moji písničku – vidíš támhletu šibenici?“

„Jo.“

„Na tu tě pověsím.“

„Poslouchej holka, než bys mě pověsila, to ti radši zahraju.“

 


Dnes ráno
jedli naši lidi škvarky.
Jedli, až se dusili,
ani kousek mi nedali.
Jen jezte, jen se uduste!
Já se jdu vyspat.


Nepřišla jsem k vám
prosit o chleba,
prosím vás, dejte mi
aspoň trochu úcty

 

(Z romských písní)

 

Radim Vašinka čte romské pohádky (foto: Tomáš Kubeš)

 
O sestře dvanácti bratrů

Poslední z trojice našich romských pořadů v interpretaci Radima Vašinky zahrnuje kromě romských pohádek, zaznamenaných paní Hübschmanovou, i pohádky české, jak je v okolí Cerhovic zapsal před sto lety Zdeněk Václav Tobolka, etnograf, zakladatel knihovny Národního muzea. Vzhledem k tomu, že oba tito sběratelé zaznamenali a vydali pohádky bez vylepšujících stylistických úprav, nabízí se zajímavé srovnání národní mentality obou etnik, jejich humoru a fantazie…Do zápisů se tedy nepromítají životní pocity nebo osudy sběratele, jak tomu bylo například v pohádkách vydaných Boženou Němcovou, není v nich patrná žádná snaha o jejich zušlechtění, zespisovnění, zmravnění, nahrazení slov nebo i situací. Nejsou literárním dílem spisovatele, ale generací, které vytvářely jejich proměnlivý tvar, zachovávajíce mnohé z předchozího.

Při romských pohádkách, ostatně jako při pohádkách všech národů, je dobré si uvědomit, že nebyly určeny ve velké většině pouze dětem, že to byla vyprávění, která jste mohli slyšet na přástkách, při draní peří, všude,kde se sešli lidé ke společné práci nebo ke společnému posezení a nezvažovalo se tedy, co je „vhodné” nebo „nevhodné” pro děti. Jak nám to vyčítali rodiče dětí, které se vesele smály pohádkovým příběhům, jak jsme je přednášeli na Zlaté koruně.

U Tobolkových záznamů setkáváme se pak se slovy, na která nejsme v pohádkách běžně zvyklí. Tady bych si dovolil odcitovat několik řádků z nedávno vydaného reprintu Kryptadyí K. J. Obrátila:

„…Některá slova udělala necudnými civilizace. Ze starých literárních dokladů víme, že Řekové a Římané (Aristofanes, Horac, Martial aj.) užívali takových slov, dle našeho pojmu oplzlých, zcela veřejně, v literatuře, na jevišti i v rodinném kruhu. A ještě ve středověku např. Hus užívá ve své Postile výrazů, jichž dnes ve slušné společnosti nelze vůbec užíti.

Ačkoli tedy oplzlá slova původně oplzlými nebyla, časem se vyslovovala s vyvinující se kulturou a jemnocitem méně a méně často, až se stala sama sebou nedovolenými, proskribovanými, necudnými, a lid, jenž zakrývá z vnitřního pudu vše, co se týká pohlavní otázky nebo co se mu hnusí, jako výkaly apod., chtěje míti výrazy, nad nimiž by se nikdo nepozastavoval, byl nucen vymysliti si pojmenování nová, slušná, ale nahrazující pojmenování dřívější. Časem se však i toto eufemistické pojmenování opotřebovalo a nabylo opět neslušné příchuti, a bylo potřebí opět označení nového, aby se mohl neslušný výraz nahraditi slušným. A tak se věc stál opakovala až po dnešní doby.” 

 

Pár řádků z romské pohádky O mrtvém princi

„…Svatá Irenko, řekni mi,” povídá ten mrtvý, „proč jsi mě tehdy nechala? Proč jsi mě nechala, když jsme se tak krásně milovali?”

„Proč? Protože požíráš lidi. Živé lidi požíráš, proto jsem tě tehdy nechala.”

„To jsi mi měla říct hned. Kdybys mi to byla řekla, byl bych věděl, na čem jsem, a přestal bych ty lidi požírat. Přestal bych je požírat kvůli tobě, pro tvou lásku.”

Jak to řekl, začal zvracet, zvracel živé lidi, které požral, padali mu z pusy a rozcházeli se do svých domovů. A on už byl vysvobozený. Stal se z něho krásný princ. …

 

A něco řádků z cerhenických pohádek:

…Honza šel za babičkou. V lese uviděli před sebou raubíře. I vylezli na strom. Raubíři pod nimi pak vařili knedlíky a kaši. A když to vařili, chtělo se Honzovi chcát a povídal: „Babičko, mě se chce chcat.” Ale babička řekla: „Honzíčku, nechčí, prozradili bysme se.” „Již chčiji, babičko.” A raubíři povídali: „Padá rosa, bude brzy den.” …

(O hloupém Honzovi)

 

Scéna k představení Strejček Koňská noha (foto: Tomáš Kubeš)

 
Strejček Koňská noha

Večer romských vyprávění, jak je zaznamenala a z romštiny přeložila Milena Hübschmanová, v podání Radima Vašinky - doplněno nahrávkami romského folklóru, zaznamenanými rovněž paní Hübschmanvou, záznamy autentickými, nekoncertními, nahranými v bytech, v kuchyni, na louce...

Autory večera jsou Ruda Dzurko (Strejček Koňská noha), Marynda Kešelová (Janči), Baty (Hrabě Hiči) aj.

Autentičnost záznamů paní Hübschmannové je největší devizou romských vyprávění a pohádek. Takže se k nám, „bílým kůžím“, dostávají v nezkreslené podobě, neobtěžkány osobou zapisovatele, jeho názorem, jeho psychickým rozpoložením. Je to podmíněno dokonalou znalostí romštiny, kterou paní Hübschmannová zvládla celkem bez problémů, když předtím byla vystudovala hindštinu na filosofické fakultě UK v Praze. Znalost romštiny jí umožnila získat důvěru romských vypravěčů, kteří navíc mohli nahrávat svá vyprávění ve svém rodném jazyce. Překladatelka záznamy neupravovala, zásahy do textu jsou minimální, nenarušující styl vyprávění. Radim Vašinka propaguje tuto romskou literaturu - ne psanou, ale mluvenou, protože většina vypravěčů jsou negramotní Romové - už přes dvacet let. Se vznikem Krytového divadla pak hlavně v něm. A v létě když kočujeme po republice. Snaží se o „neprofesionální" autentické pojetí, přibližující posluchači i onu chvíli, kdy vypravěčovou zásluhou právě vzniká onen tvar, zaznamenávaný magnetofonem. Kromě syrové autentičnosti, jadrného jazyka, hovorového a přitom osobitě poetického (nevím, jestli se v romštině dá odlišit spisovná romština od hovorové), je to humor, na kterém tato vyprávění stojí. Humor osobitý, pracující s nadsázkou, založený na vymýšlení si, pábení, cigánění a na druhé straně přirozeně vznikající ze životních situací, podmíněných romským způsobem života, temperamentem, střetem s neromskou realitou. Pozoruhodně se promítá do vyprávění (a ještě výrazněji do pohádek) střet tradice a současnosti (romská žena nese v plachetce na zádech televizor). Je to prostě nádherný svět plný barev, emocí a fantazie.

 

Měl jsem strejčka, říkali mu Koňská Noha nebo taky Maďarská Ruka, teta na něj volala Kurevníku a jmenoval se Pali, on na tetu volal Poljááák a jmenovala se Margita...

(Ruda Dzurko: Strejček Koňská Noha)

 

...Jednou jsem se ho zeptal: „Janči, byl jsi v Praze?“ 

„Samozřejmě.“ 

„A jaká je Praha?“

„Krásná, člověče, měl jsem tam ženskou, kozy měla TAKOVÝHLE!“

„Za kolik s tebou šla?“

„Z lásky, člověče, ta mě milovala, ta po mně bláznila!“

„Ano dáreček jsi nedal?“

„Dal, sedum stovek jsem jí dal a ještě mi osm stovek ukradla.“

Stejně si nedal vymluvit, že ho milovala. ...

 (Marynda Kešelová: Janči)

 

...Byl jeden hrabě. Jmenoval se Hiči. ... Měl ženu, krásnou, taky hraběcí holku, dejme tomu z Itálie nebo z Holandska, zkrátka odněkud odtamtud. A protože věděl, že umře, povídá své ženě takto:

„Poslechni, ženo, toho a toho měsíce umřu. Toho a toho dne. Ty to ovšem nesmíš jít nikam hlásit, nikomu to nesmíš prozradit. Jak někomu řekneš, že jsem umřel, dlouho naživu nezůstaneš. Já tě tak zmorduju, já tě tak domorduju, že budeš muset taky umřít. Na mně to nebude totiž vidět, že jsem mrtvý."

Ona povídá: „Ty ses zbláznil!" a dala se do smíchu, ne. Posmívala se mu ta jeho žena. ...

(Baty: Hrabě Hiči)