Dramaturgie a přednes: Radim Vašinka

 

 

Uvádění Bondyho poezie v Krytovém divadle má svoji letitou tradici,

Egon Bondy a Orfeus, to je kapitola tolikráte už prolistovaná, že v ní musíme obrátit pěkných pár stránek, aby dostala zas trochu inovovanou tvář. Verše z Malé, a hlavně Velké knihy jsou dnes skoro až zprofanovány povrchním chápáním svých prvoplánových kvalit, nepochopením těch druhoplánových a propagací Plastiky, Zbytky eposu pak odrecitoval principál už nejmíň stokrát. (I když na rozdíl od Plastiků, v tomto ohledu šťastnějších, vydavatele bondyovských CD nezaujal.)

Novou dramaturgickou tendenci bylo možno zaznamenat, když jsme před lety uvedli verše, věnované Bondyho družce, Julii Novákové.

Pak se „proflákla“ Bondyho spolupráce s StB a principál se zatvrdil. Teprve Bondyho nešťastná smrt všechno vyřešila. I když si stále myslíme, že básník je neoddělitelnou součástí autora coby člověka, došli jsme k názoru, že Bondy je prostě Bondy, se vším, čím byl, a poezie posledního údobí jeho tvůrčího života si svým varovným buřičstvím zaslouží být slyšena. Je – žel – víc než současná. A mezi všemi hlasy dnešních básníků i ojedinělá.

Premiéru nového pořadu jsme uvedli konmcem minulé sezony a měla nečekaně velký ohlas. Takže ji necháváme na našem repertoáru i za cenu její menší popularity, než jakou měl ranný Bondy.


Každý mladý muž si představuje že v životě něco udělá
Ke třicítce začíná vidět že to moc nejde
Přeorientuje se tedy na dobré bydlo
a ke čtyřicítce zjistí že se to tak moc nedaří
a je rád že vychází se slušnou životní úrovní tak – tak
Zaměří se tedy na rodinu. Aby z dětí něco bylo a aby
bylo pohodlné stáří
K padesátce zjišťuje že to moc neklape
Kouká rychle napnout síly – dohnat co se dá
Šedesát let je tu a jde do penze a zjišťuje
že už musí nechat běžet všecko jak to běží
už je dokonce rád že to
už dál ani nekontroluje a teď začíná
muset žít s tím že život je prohraný nic se neuskutečnilo
Měl nejenom naděje nejenom velké oči
měl možnosti i předpoklady
nadání schopnosti ambice a dokonce třeba i vzdělání
A všecko zůstalo jak zakopaná hřivna
Nic z toho S prázdnýma rukama
stojí nad porážkou kterou ani sám tak moc nezavinil
A je to k nenapravení je to definitivní
Brzy umře A přece ho ještě čeká tolik let
a to stále rychleji ohavnějších
Co zbývá Jedině si ze sebe dělat srandu

(23. 9. 1992)

Ti mladí kteří dnes pochopitelně mají dojem
že se jim otevřely nekonečné možnosti
budou naprosto samozřejmě zklamáni ve svých očekáváních
za ještě dřív než dvacet let ba možná už za deset
Tak to vždycky bylo když shora lidi podvedli
ať už ve jménu revoluce nebo restaurace je to stejné
Za těch dvacet (ba možná deset) let
budou ti zatím dospěvší
obviňovat kdekoho
že byli podvedeni
že za „jejich mladých let“
to vypadalo jinak
a slibovalo se jim něco jiného
že jsou oběti
- čertvíčeho
A dlouho bude ovšem trvat
než začne docházet to poznání
že vládnoucí ať si říkají jak chtějí
žijou a tyjou jen na úkor ovládaných
že vykořisťovaní a vykořisťovatelé
jsou reálné společenské skutečnosti
a kdo se neustále nebouří
kdo si dá nasadit chomout
krasořečnění demagogie
bude dál jen hadr na podlahu

Absolutní destrukce tohoto zřízení
se ukazuje stále více v průběhu historie
jako jediná možnost

(konec listopadu 1991)

V průběhu večera se potěšíte i Bondyho přednesem jeho vlastní poezie i osobitým pěveckým uměním, které by mu mohl závidět nejeden český písničkář, včetně Karla Gotta a Heleny Vondráčkové. Městský folklor, jak jej Bondy nádherně nazpíval s bratislavskou kapelou Požoň, s níž jako její zpěvák vystupoval i v Rakousku a Maďarsku, prokazuje, že jeho pěvecké mistrovství by se bylo jistě výborně uplatnilo i na Národním divadle, např. jeho obsazení v roli Jeníka ve Smetanově Prodané nevěstě by tuto národní operu o koktavém hlupáčkovi a kulakově synkovi rozhodně zdravě obohatilo. Ve velkoplošné projekci videozáznamu Tomáše Mazala projdeme se s Bondym starou Prahou, která, žel, mizí tak, jak mizela už za bolševika.

A cože bychom si nedali na závěr našeho propagačního počinu ještě jednu roztomilou Bondyho báseň. Je stejně veselá, jako ty z 50. let. I když dnes si žijeme nesrovnatelně lépe a radostněji. (Pomlčíme-li taktně o zklamaných nadějích, ve které jsme, my hlupáčci poněkud slabomyslní, tehdy věřili.)

 

 


Na Karlově mostě sedí mladý muž bez nohou a žebrá
Zatím jeden – dva Zítra může stát vedle mladý co by mohl skály lámat
- a žebrat Nevím Nejsem ekonom ani finančník
V novinách čtu o soukromé škole pro vzdělávání na prostitutku
Po zaplacení školného dostanou diplom
platný pro okresní úřady
V Brně od nádrží ČSAD k nádraží ČSD
jdu jakousi třídou vítězného kapitalismu
Nabízejí tam hadry cigarety a prošlé kazety
čímž se rozvíjí ekonomika

Na úřadě práce v různých městech jsem četl:
„přijmu na tu a tu práci . . . nikoli romského původu“
vítejte dary svobodného světa!
Od bídy přes prostituci k zlodějům a k rasismu
vede skutečně přímá a logická cesta
A na plakátech čtu:
„Nezraďte svoji budoucnost! Jdeme správnou cestou!“
o té budoucnosti jsem se za svého života naposlouchal
už hodně blábolu
ale takováhle je opravdu jak klackem do hlavy

(25. 5. 1992)

Vybijeme dobytek
neosejeme pole
zastavíme výrobu
a budem si pískat kudlu
Bude nám hej!
Konečně se nebudeme muset dřít na bolševiky

Taky nepotřebujeme ani atomové ani tepelné ani vodní
elektrárny
hyzdí krajinu
loučí moc nebude ale černá hodinka je příjemná
Bude nás živit mana nebeská
a konec konců jak jsem se dočetl
krása našich žen je ekonomický kapitál
Taky můžeme nosit kufry a pucovat boty
Jen aby nebyl už nikdy žádný socialismus
- ten by nás zničil

(konec května 1992)


Egon Bondy – Poezie 80. a 90. let min. století

U široké veřejnosti je jeho jméno spojováno hlavně s kapelou The Plastic People of the Universe (pro méně vzdělané: doslova Lidé z plastické hmoty Vesmíru, volně přeloženo vlastně něco jako Marťané), která zhudebnila některé jeho texty, jejichž setkání a undergroundových veselic se s chutí účastnil a neuvěřitelně šťasten mladistvě křepčil, obklopen mladými vlasatci, na jejichž vzdělávání se aktivně podílel i předčítáním svých děl.

Pak je zde široký okruh posluchačů jeho bytových přednášek, konaných ve spolupráci s Martinem Machovcem a Milanem Balabánem.

Ale nelze opomenout, že po dobu existence starého, tehdy malostranského Orfea, byl po celé ty dva-tři roky naším takřka každovečerním hostem. Ve světě, který mu svým způsobem života musel připomínat svět jeho divokých 50. let minulého století: mladí nekonformní lidé, malíři, výtvarníci, muzikanti, jazzmani, galerka, západoněmečtí levičáci, intelektuálové, spisovatelé, básníci hašišáci, herci, Leninský svaz mládeže, i pracovník ÚV KSČ se tu našel, nepochybně i estébáci… prostě neuvěřitelná směsice lidských existencí, které přitahovalo toto nekonvenční prostředí otlučeného gotického sklepení, v němž parta mladých si dělala svobodně a podle svého své divadlo s velmi neotřelou dramaturgií, s mnoha čs. premiérami, s jam-sassiony Laca Décziho, ve kterých se vystřídali v tehdejším ročním závanu svobody všichni jazzmani z celé republiky, s pantomimou Turby a Hýbnera, s projekcemi archivních filmů a… raději nevzpomínat.

A tak, ať je tomu dnes jak chce, je téměř povinností i dnešního Orfea, jeho Krytového divadla vrátit se ve svém repertoáru k dílu osobnosti, těsně spjaté s pravěkou existencí toho starého, malostranského, do dneška opomíjeného při dosti podrobném mapování tehdejších protirežimních kulturních aktivit jen pro jeho nezařaditelnou solitérnost.


V jednom Salonu z r. 2010 vzpomíná Egona Bondyho

jeho dvorní editor a vykladač Martin Machovec, při příležitosti vydání svého výboru z Bondyho díla „Ve všední den i v neděli…“



foto: Zdenko Pavelka


Jak jste se setkal s Bondym?

S Bondym jsem se setkal velice záhy, protože jako doktor Fišer, nikoliv jako Bondy, s tím pseudonymem on ne vždycky vyrukoval, byl nejdřív tak trochu žákem a poté kolegou mého otce na pražské filozofické fakultě. Otec mu mj. prosadil k publikaci jeho filozofickou studii, která v r. 1967 vyšla v nakladatelství Academia, Útěchu z ontologie.

Chodil k nám, jako chlapec jsem ho vnímal, byl ochoten se bavit, a když mi bylo čtrnáct patnáct, tak jsem se začal zajímat víc, a on mě začal půjčovat své literární texty. Mě to nadchlo a nasměrovalo dál do undergroundu, k literatuře vůbec.


Jak se stavěl k vydávání svých básní po listopadu 89? Bylo mu to příjemné nebo mu to bylo jedno?

Rozhodně mu to nebylo jedno, i když se tvářil, jako že je nad věcí. Vydával od roku 49 svoje texty v samizdatu a od 70. let, kdy se stal velmi významnou osobností v podzemním společenství, zaměstnával kolem sebe hned několik písařů. Měl tedy „svoje lidi“ na šíření samizdatu. Vydával hodně, to už se dá těžko spočítat. Byl jeden z nejplodnějších autorů samizdatu, je jedno, zda v tzv. divokém nebo v edičních řadách. Texty mu posléze vycházely i v exilových nakladatelstvích, takže pro něj rok 1989 zas nemusel být takovým zlomem.

Tehdy jsme byli amatéry téměř všichni, takže jsme udělali při vydávání mnoho chyb, vydávalo se překotně a příliš mnoho. V tom, co vyšlo v těch devíti svazcích v letech 90-93, je hodně nedostatků - a za to bohužel já nesu největší zodpovědnost. Dokud nepořídím něco lepšího, k čemuž je tento výbor jen malým závdavkem, tak mě to bude strašit.

Chyby byly i v mnoha samizdatech, ovšem to se netýká jen Bondyho, to je prokletí samizdatů vůbec, a pokud nebyli autoři pečliví, tak to pak pronikalo i do tištěných edic z 90. let.


Je známo, že Bondy se hodně zabýval Buddhou, ale když jsem si teď pročítal ten výbor básní, na nic o buddhismu jsem nenarazil. Je to jen náhoda?

To je náhoda. Výbor je samozřejmě subjektivní, ale co se týče filozofických témat včetně buddhismu, tak se literární i přímo básnické texty s filosofickými u něho často prolínají. On záměrně rozrušoval žánry, byl schopen dát filozofický traktát nebo esej do veršů a presentovat to jako poezii. Připadalo mu zřejmě, že takhle by to spíše mohlo působit. V prozaizaci poezie však jistě nebyl ojedinělý, jedním z jeho velkých učitelů byl např. Robinson Jeffers.

Našla by se řada básnických textů, kde se orientálního myšlení dotýká, ale je možné, že tady to je zastoupeno v menším počtu, než by to bylo v celku díla.


Zato jsem často narazil na stylizaci „prasáka“, ale takový on jako člověk vůbec nebyl...

Rozhodně. U něho to často svádělo k dezinterpretaci, k Bondyho nejpopulárnějším básním patří díky Plastikům takové „neumělé říkánky“, které vypadají „dementně“, ale v úhrnu jeho díla jich zas tak moc není. Takových neumětelů a hlupáků je spousty, kteří dají pár vzdechů či sprosťáren na papír a myslí, že je to poezie.

U něho to tak nebylo, když se to porovná s těmi paralelně vznikajícími texty od 50. let, šlo jen o různé autostylizace, přičemž tuto tak často citovanou já sám označuji jako „pseudoprimitivismus“. Básník zde rezignuje na tzv. vysokou poezii a oprošťuje texty od tzv. básnického krásna prostřednictvím toho, čemu sám říkal nejprve „totální realismus“, k čemuž pak přibyly další stylizace, tak třeba v Ožralé Praze je „lyrickým subjektem“ jakoby opilec. To má ovšem genealogii velice hlubokou, mohli bychom nacházet podobnosti nejen v Haškově Švejkovi, ale mohli bychom jít třeba až k Rabelaisovi. Vypadá to objevně, ale vlastně to zas tak nové není, ovšem když vezmeme v úvahu, že Bondy začínal svoji literární dráhu jako surrealistický básník, pak jeho odklon od surrealistické poetiky v r. 1950 byl vskutku velice zásadní.

Ovšem protože ve standardním literárním kontextu a provozu se jeho dílo po čtyřicet let nenacházelo, tak ještě v roce devadesát mnoho čtenářů nebylo na něco takového připraveno.


Taky jste uvedl, že některé texty vám Bondy odmítal korigovat, škrtal a vyhazoval to...

Ano, my jsme měli ohledně toho jakýsi spor, Bondy si v posledních letech potrpěl na to, aby působil hodně extravagantně, a to i v přístupu ke svému dílu. On si to představoval tak, že by vlastně jen dál a dál škrtal z původní edice Básnického díla, a to podle toho, jak by se mu v dané chvíli zdálo být nejen umělecky, ale i politicky konjunkturální. Tj. ponechávat chtěl jen to, co v okamžiku práce s textem mu připadalo jako „nejsdělnější“.

Sice je nutno připustit, že i na takovýto přístup ke svému dílu mají autoři právo, ale já jsem si „svůj“ bondyovský výbor opravdu představoval jinak: chtěl jsem, aby byl objektivnější, aby nebyl jen plodem momentálního autorova „duševního rozpoložení“.

Bondy nejprve chtěl jen pár dodatků, tak např. si přál, aby ve výboru byl i poslední zpěv poémy Pražský život, který jsem tam tedy zařadil, ale pak chtěl další a další dodatky, by i úpravy jednotlivých textů, a tehdy jsem pochopil, že se neshodneme. Bondy ovšem na své koncepci trval a posléze „svůj výbor“ předložil bratislavskému nakladateli Augustinu Fischerovi, který stále počítá s tím, že jej časem vydá. To je v pořádku, ať si je pak čtenáři porovnají. Nikterak si nemyslím, že by „můj výbor“ měl být jednou pro vždy směrodatný, závazný.


Mám pocit, že ke stáří trpěl Bondy více depresí, a proto chtěl všechno škrtat.

To je samozřejmě možné, já se neodvažuju reprodukovat jeho diagnózy, ale to, že měl co dělat s psychiatrií už od roku 1948, s tím se on sám netajil. Často se však v souvislosti s jeho hospitalizacemi zmiňovala tzv. maniodepresivní psychóza a ví se, že u tvůrců takto postižených se vyskytují období euforie a období, kdy všechno spalují a ničí.

Jak řekl jednou znalec Bondyho poezie Radim Vašinka: ve jménu díla je třeba před samotnými autory jejich dílo hájit a chránit a nedovolit jim, aby je znova a znova předělávali – žel ne vždy ku prospěchu věci.


Vždy mě na Bondym trochu mátlo, jak se stavěl k marxismu.

Patřil k marxistům z přesvědčení, jeho marxismus byl vlastně jakýmsi kvazináboženstvím. Bondyho marxismus byl především učením o tom, že je nutno bojovat proti vykořisťování, proti zotročování lidí, k němuž dochází jen pro maximalizaci zisku, že je třeba jednou přece jen nastolit onu „říši svobody“.

Bondy naprosto nezavíral oči před tím, co se dělo v SSSR, naopak, byl jedním z prvních u nás, kdo postavil mezi stalinismem a nacismem rovnítko, ale to ho nedonutilo k tomu, aby škrtl to, co vnímal na marxismu jako pozitivní, osvobodivé. Ovšem pro to, co se v Československu učilo na vysokých školách pod označením „marxismus-leninismus“, tzv. „marxák“, měl jen posměch. Bondy snil o tom, že svobodnou lidskou společnost se přece jen jednou podaří uskutečnit. Proto se zajímal už v 50. letech o trockismus a proto v 60. letech inklinoval k maoismu, i když ten si v dobové konjunktuře nepochybně strašně idealizoval. Chtěl ho vnímat jako nástroj, jehož prostřednictvím by šlo zničit třídní společnost nejen na Západě, ale především v tehdejším SSSR a v sovětském bloku vůbec.



Egon Bondy. Vzpomínky na malinkána
14. 4. 2007, František Kostlán
Umřel „profesionální“ udavač. Pojďme si o tom pomlčet

 

Motto: Pokud ti lidé skutečně jednali se záměrem obnovit kapitalismus, bylo mi lhostejné, jestli za to budou postiženi.


Egon Bondy, nejmenší autor 70. let, zemřel ve své bratislavské emigraci. Častěji se připomíná jeho spolupráce s StB, než jeho tehdejší spisy. Bondy si to rozhodně zaslouží.

Myslím, že parafráze titulku a perexu článku Petra Holuba (netučná kurzíva) plně vystihuje zdejší oblíbený sport: Vytváření kýčovitých legend, namísto snahy o dobrání se pravdy. U publicisty formátu Petra Holuba je takové počínání obzvlášť tristní. Pravděpodobně nesmrtelným se stane jeho výrok: "Dnes veřejnost básníka Bondyho především odsuzuje za spolupráci s StB. Ale je to skoro stejné, jako mít někomu za zlé, že tehdy dělal kulturu na nejvyšší úrovni."


Komentáře

Bedřich, 23.4.2007 20:19

Ty ošklivý hochu, primitivní antikomunisto, takhle shazovat undergroundového titána Bondyho, hanba Ti!


František Kostlán, 23.4.2007 21:32

Bedřichu díky. Už jsem se lekl, že jsem nějak vadný, když toho velikána adorují i jinak rozumně uvažující lidi, z nichž někteří jsou naši společní kamarádi.


weishaar, mail, 23.4.2007 22:15

Františku Kostláne, hrdino s rovnou páteří a čistým štítem, to se ti to plive na kotníky Velikána, když je po smrti. Stýkal jsem se s Bondym od roku 1980, tedy celých 9 totalitních let, a to asi 5 let aspoň 4 x týdně a spolupracovali, na tu dobu, na dost "ostrých" materiálech, m.j. i pro Pavla Tigrida (klidně si plivni i na něj, Velikánům to nevadí a plivačům to odebere jedu z huby). Nikdy nikoho z nás neudal. Věděli jsme, že nemusí vědět vše a on ani nechtěl, věděli jsem že je to člověk chatrný, který by komunistický koncentrák nevydržel. Neměl ten kořen Ivana Martina Jirouse. On by nepřežil. Byl to Velký filosof, avšak s křehkým tělem. Nebyl to ten typ filosofa jakým byl Ladislav Klíma, který své tělo i ducha huntoval o sto šest - a taky se dožil jen padesátky. Bondy už ve svých 20 letech byl vystaven situacím, kdy kolem něj byli lidé popravováni a skákali z oken, to nebyla žádná prdel, vašnosto vznešené mysli! Nevím sám zda bych to zvládl. Pokud vím, nikomu Bondy nějak zásadně či fatálně neublížil. Když šlo do tuhého raději se stáhl do ústraní. Nebyla to žádná svině, jak se z něj snažíte už v titulku vašeho plivance. A těm kterým ublížil, když ze strachu příliš hovořil, ti mu již dávno odpustili. A vy se proto uklidněte. A to co Bondy řekl o důvodech udávání - vy jste ho asi neznal, protože jinak byste poznal, že je to mystifikace, udělal ze sebe špatného, opovrženíhodného člověka, aby měl pokoj od vás - bulvárních hledačů pravdy. Udělal toho pro naši nezávislou kulturu víc, když byl zachován na svobodě než kdyby ho zničili či zabili. Není ho již a je to škoda, bude chybět - byl to Velikán -"květ na hnojišti, kterého sežralo to prase - Československá socialistická republika".


Marek, 26.4.2007 02:38

Víte, i když máte v lecčems pravdu, František ji má taky. Přece nejde, i když jde právě o Bondyho, zatajovat či upravovat část pravdy. Krom toho, že Bondy ovlivnil několik generací lidí včetně mě, byl dost hnusný udavač a tuhle část své minulosti reflektoval tak příšerně hnusným způsobem, že je zcela namístě na ni upozorňovat. Nikomu se neomluvil, nelitoval, ba dokonce své udavačství obhajoval! Že Bondy nebyla žádná svině? O tom velmi pochybuji. Každý člověk v sobě nosí boha i ďábla, obrazně řečeno, Bondy zkrátka nebyl výjimkou.

Sám za sebe nikoho nesoudím, že "tajným" podlehl, já sám jsem se dožil konce komunismu v tak mladém věku, že jsem se nikdy nesetkal s oním nátlakem, který znám třeba z vyprávění své matky, takže jasně říkám, že nevím, jak bych se zachoval. Co však vím, že jsem stihl za těch třiatřicet let svého života zcela prostě a hloupě ublížit spoustě lidí, pravděpodobně úplně stejně, jak to stihli všichni ostatní, a že se snažím k tomu nějak postavit. Tohle Bondy nikdy neudělal a právě tohle mu mám za zlé.

Jinými slovy - o Bondym se dá říct hodně, říká se o něm hodně a většina lidí, kteří o něm hovoří, Františkem zmiňovanou část minulosti opomíjejí. A to je špatně.


František Kostlán, 26.4.2007 21:42

Kritik plivačů plivačem. Opravdu krásná role.


mejla, 17.5.2007 12:52

Pane Kostlán tohle snad nemůžete myslet vážně!?


koza, 7.6.2007 21:52

ja ty jeho knížky četl a zaplaťpanbu za ně!!!!!!!


Radim Vašinka, 30. 9. 2011

Bondy byl prostě Bondy.

 


Bondy a Orfeus

(celý článek je v naší rubrice Z divadla -13.sezona)

Ve starém Orfeovi na Malostranském náměstí byl stálým hostem. Tak důvěrným, že ani ne hostem. Sešel se tam s námi v 67.roce. Ještě před jeho otevřením. O Bondyho existenci jsem se dozvěděl od Bohumila Hrabala. Ve 62.

Po šesti letech (!) seznámil jsem se pak s jistým Emilem Hokešem. Při jednom našem setkání padlo jméno Egona Bondyho. A toho Emil znal, tuším, že říkal dokonce z vězení, kde se octnul kvůli nějaké krádeži motorky (po čase se o té motorce zmiňuje Bondy ve svých pamětech a uvádí jako spolupachatele Iva Vodseďálka - bylo to v souvislosti s Bondyho pašováním zlata do Rakouska protihodnotou za silonky, aby měli za co žít, v epoše Honzy Krejcarové!). No a Emil věděl kde Bondy bydlí, a tak nás seznámil. A to už přišel na řadu ten malostranský Orfeus a Bondyho večercovečerní návštěvy.

Bondy zažil vznik Orfea skoro od úplného začátku a na vlastní kůži:

,,…Radim Vašinka /…/ v r. 1967 získal sklep na Malostranském náměstí a byl nadšen. Sklep byl ve stavu, v jakém bývá sklep. Skládka harampádí (to byly pozůstatky ateliéru Františka Forejta, co mu jej bolševik v Radlicích zbagroval bez náhrady ,tak si to u nás uskladnil - pozn.R.V.) a hromady uhlí ( byl to koks do amerických kamen, kterými jsme tam topili, a zatím jsme na něj neměli sklep - R.V.), stěny po staletí otloukané. Podlaha, dalo-li se o ní mluvit, ve středověkém stavu (pravda, byla cementová, nevalná, ale ne středověká, nýbrž taková, jaká kdysi byla v tomto pochybném podniku s děvčaty, jak nám vyprávěli pamětníci - R.V.). S elánem jemu vlastním nadchl svůj malý soubor k tomu, aby si to vlastníma rukama upravili na provozuschopný prostor (ale instalaci toalet, zárubní a dveří museli jsme svěřit odborníkům - R.V.). Tehdy jsme se prostřednictvím mého někdejšího přítele, jenž náhodou věděl, že jsem ještě živ, seznámili, ale Radim se prý do poslední minuty, než jsem se fyzicky objevil, stále obával, že jde jen o mystifikaci. Ale sešli jsme se s celým jeho souborem a uprostřed hald a harampádí jsem jim četl básničky. Ještě nikdo nemyslel na uvolnění, které za pár měsíců přinese rok osmašedesátý a vyhlídka na to, že by ty básně mohl Radim číst někdy veřejně, byla prakticky nulová. Mne ale celé prostředí samozřejmě hned okouzlilo a i když jsem se na restauračních pracech nijak nepodílel, rád jsem si tam občas čistě naslepo zašel kvůli jakési atmosféře elánu, která tam byla doma, a kvůli kouzlu celého prostředí. Pamatuji si na tyto své náhodné návštěvy velmi přesně a vím, kolik mi to dávalo.




Jedna z mála dochovaných fotografií interiéru starého Orfea – část hlediště 2. sálu po představení: vpravo vzadu ,,milenecká lóže" (původně prezidentská), po žebříku se na na ni lozilo k osvětlovacímu a zvukovému zařízení, umístěnému na její stříšce.

Ty prostory se postupně stávaly využitelnými a podmínky jara 1968 slibovaly možnost svobodné kultury. Divadélko Orfeus zahájilo. Publikum, které si Orfea zamilovalo, se brzy našlo. Z různých malých scén, které tehdy působily, se tahle zdála nepochybně nejsvěžejší. Poprvé se tam představil se svou pantomimou Turba, poprvé se tu o něco později dostal na české jeviště Prévert (Roura k rouře pasuje). Inscenace této divadelní hříčky byla skutečně nezapomenutelná díky režii i spontánnímu hereckému projevu všech účinkujících. Radim vždycky nejraději pracoval se začínajícími nadšenci, někteří z nich se dále uplatnili i ve velkých divadlech ( no, asi tak dva - tři…R.V.). Byl jsem později překvapen, kolik herců po celé republice vzpomíná na svoje počátky u Radima. Někteří herectví zanechali, ale nepochybně pro všechny, kteří se na práci Orfea úcastnili, patří Orfeus k nejradostnějším a nejnostalgičtějším vzpomínkám z celého života.

Ke svérázu Orfea patřilo, že po každém představení zůstávali diváci v družné zábavě dále. Sedělo se jen na lavicích (teprve později se objevily nějaké židle, když už byl sklep o dvou místnostech), popíjelo se víno na improvizovaných stolech, protože pro pivo bylo daleko. Jen já jsem dostával jako honorář deset desítek, pro něž doběhl obvykle Kukuczka s velikým otřískaným plechovým džbánem ke Třem trojkám. (Někdy taky ke Glaubicům! - R.V.) Z těch piv mi ale obvykle i jiní upili, takže jsem musel taky doplňovat červeným vínem.”




Posezení s hosty po představení - vzadu sedící herečky Stanislava Vránová a Hedvika Janoušková, v řadě před nimi zleva Radim Vašinka bez hlavy, tehdy ještě s cigaretou, vedle pracovník aparátu ÚV KSČ Stich, náš stálý nezvaný host, jehož závěrečné bouřlivé polemiky dovedly zcela vyprázdnit lokál, leč přesto náš podivný ochránce, dále pak studenti architektury VŠ a zády sedící permanentní alkoholik, rychlomalíř Konůpek, přicházející k nám zásadně vždy po zavření okolních hospod.

,,Ty večery po představení se protáhly do půlnoci a stále bylo o čem povídat. Kupodivu, nestala se z toho nikdy společnost ožralců, i když třeba já jsem se samozřejmě často ožral jak zákon káže, ale málokdy jsem byl bez Julie a ta mě vždycky dopravila domů.

Snad to vypadá banálně, ale musím po pravdě napsat, že těch pár krátkých let v Orfeu tvoří nejkrásnější součást mého života - nepochybně také díky Julii - a kdybych se zabýval vzpomínkami (což jsem si už dávno zakázal), asi by oscilovaly kolem těch večerů a nocí, které jsme s Julií strávili tam.”

Orfeus měl dnes už nepředstavitelnou atmosféru - jako dnes třeba ostravská Stodolní ulice, kdyby ji navštěvovali nekonformní inteligenti. A v ní se Bondy cítil jako ryba ve vodě. Což jsem pochopil až po letech, právě díky jeho pamětem, protože tak - i když ne úplně - jsme tehdy žili my, co jsme ten Orfeus dělali. Viz foto:




Interiér 1. sálu: na schodech stojící herec Jiří Kellner, vlevo vzadu Pavel Linhart, pozdější divadelní dobrodruh, vpravo vzadu R. V., uprostřed herec Tomšů, vpravo herečka Stanislava Vránová

A k té atmosféře patřilo i divadlo, co jsme tam hráli:




R. V. jako Baal a Jan Zelenka ve stejnojmenné Brechtově hře, uváděné v čs.premiéře

Bondy miloval Camiho, v různých variantách, které jsme uváděli (přivezl ho z Francie Jiří Konůpek a hráli jsme ho z jeho rukopisného překladu), Prévertovu hříčku Roura k rouře pasuje a různé improvizované večery, zajímavá byla i společnost, která se tam scházela.

Později, v r. 1995 píše: ,,…nepochybným vyvrcholením byl Brechtův Baal, Brechtova málokdy hraná dramatická prvotina, pokládaná většinou za neinscenovatelnou. Vašinka se svým souborem hru dokonale zvládl a my všichni jsme s napětím čekali, jak se teď divadélko vyvine dál, protože laťka už byla nasazena velmi vysoko. Nevěděli jsme, byť jsme to mohli tušit, že je to labutí píseň před zavřením divadla.

Tehdy jsem začal uvádět i Bondyho poezii. Zahájil jsem ,,Zbytky eposu“. A zase přenechám slovo Bondyho dojmům“:

,,…Radim recitoval několik různých pořadů mé poezie, ale největší proslulost si právem získaly Zlomky (sic!) eposu.Bylo vždy doslova narváno, třebaže od podzimu 1968 to bylo představení neveřejné, pouze na pozvánky mou vlastní rukou psané (patrně tedy byla premiéra o něco dříve - R.V.). Dočetl jsem se už v memoárové literatuře z těch let vícekrát, jak tam bylo plno, že jablko nepropadlo, že většinou diváci celé ,,představení” prostáli. Radim četl Zbytky eposu způsobem, který nikdo více nepředčí. A přitom střídal večer od večera celou škálu možností, jak text číst.”

Jiný pořad obsahoval verše z Velké a Malé knihy, Dagmaru, jeho Legendy, tedy poezii ze sbírek od pana Hrabala, a potom už i verše, které mi dal k dispozici přímo Bondy - interpretačně značně obtížnou Naivitu, kterou měl rád víc než ty své verše z předchozích let (kromě Zbytků eposu!). Naivita byla náročná i pro posluchače, zvláště v samotném závěru, ale ona už samotná délka poémy byla vyčerpávající. A jednou se stalo, že právě v tom závěru, dosti didakticky filosofujícím, když do konce zbývalo jen pár desítek veršů a kdy jsem se musel svrchovaně soustředit, abych se neutopil v textu, začal si někdo něco špitat se sousedem. Chvíli jsem to vydržel, ale když to pokračovalo, přestal jsem, nabral zhluboka dech, vynadal jsem všem do blbců a ignorantů, doslova jsem je vyhodil ze sálu a odešel do šatny. Po čase mi přišlo, že je v celém tom našem divadle nějaké divné ticho. Ptám se kolegů co je. ,,Nikdo tam není,” odpovídají mi. ,,Jak to? Proč ?,” pokračuji. ,,Vždyť si je všechny vyhodil,” dozvídám se. Jdu vedle, a opravdu - nikde nikdo. Ještě že ten večer u toho Bondy nebyl. Ale asi by to udělal sám taky. Byl na to velice cimprlich, ,jednou jednoho takového neposluchu tloukl pěstičkou, pravda, ne moc silně, ale na tom nesejde. I takové věci se stávaly.

Bondymu hodně záleželo na básních, kterým jsem říkal filosofické. Nakonec je tak i sám nazval. Nepovažoval jsem je za poezii. Na tom jsme se neshodli. Tady jeho zaujetí pro filosofický obsah nebylo v rovnováze s poetickou formou volného verše, jazyk veršů byl vysloveně vědecký, volný verš postrádal svoji podstatu - rytmus. Ale sdostatek filosofie bylo i v těch sbírkách, co jsem z nich přednášel, takže i filosofové si i u toho mého Bondyho mohli přijít na své.

Někdy se stávalo, že po představení Bondy přednášel své nové verše. Byly to jakési hepeningy. Na rozdíl od těch, co u nás zoufale dělá v současné době Eugen Brikcius, nebyly pouze exhibicionistickou záležitostí, ale kromě ozvláštnění uměle vytvořenou situací, vybočující z reality, byly i krásné. Přizdobené aurou Bondyho osobnosti. Seděl na židli na tom našem mrňavém jevišťátku s roztaženou květovanou oponou, a Hedvika Janoušková, holička a kadeřnice, co s námi dělala divadlo, krásná mohutná ženská, jej stříhala. A on přednášel . S nonšalancí sobě vlastní, nohu přes nohu.

Nebo jednou - dělal jsem něco kdesi ve vedlejším sále - přiběhla za mnou Julie, jeho životní družka, s utrápeným výrazem: ,,Radime, pojďte se podívat, co ten blázen zase dělá.” Šel jsem se podívat: Bondy seděl na pódiu, přednášel své básně a právě si po vzoru furiantských grófů zapaloval cigaretu jakousi bankovkou. ,,No prosím,” žalovala Julie, ,,půjčí si ode mne stovku a tohle s ní dělá. A doma pomalu nemáme co jíst.” Ale stejně bylo poznat, že při své utrápenosti byla na Zbyňka hrdá. (Na vysvětlenou - Bondy měl svůj mizerný invalidní důchod a žili s Julií - tehdy ještě na Pankráci - vlastně hlavně z jejího nepříliš valného platu, který měla v Univerzitní knihovně.

Později, v r. 2000, mi o éře starého Orfea znovu zdůraznil: ,,… nikdy nikde se netajím, že prožíval-li jsem někdy krásný čas, tak to bylo v l.1967-71 právě díky Orfeu. To byl asi tak vrchol mého emocionálního života. Jelikož mne nakladatelé nyní uhánějí o pokračování mých vzpomínek, tak to asi přijmu, ale jen ve formě rozsáhlého - aspoň 150 - 200 str.- interview, na což bych si čas, když za mnou přijedou s technikou, udělal ještě letos. Tam pak o období Orfea budu mluvit zevrubně…”

I když nepochybuji o tom, že stejně emocionálně na něj působilo později následující období obliby Plastiků, potěší to. Ostatně o jeho zaujetí naším Orfeem svědčí i jeho tvůrčí spolupráce: Inspirován prostředím a tím, co a jak jsme hráli, rozhodl se, že pro nás napíše hru. A napsal Hru I. aneb Nic jsem tím nemyslel, které jsme dali název ,,Nic jsem tím nemyslel aneb Vrahem je zahradník.“ Věren své teorii, že revoluce musí přijít zezdola a ne seshora, v podstatě opovrhoval změnami, provázejícími tehdejší obrodný proces 68.roku. Neviděl v nich nic jiného, než střídání stráží u moci a u koryt. A podle toho hra i vypadala. Sami jsme z ní byli trochu rozpačití, ale jen ze začátku. A tak jsme ji secvičili a párkrát zahráli. Mezitím přišel Bondy s dalšími hrami, které začal chrlit, většinou v jednom zátahu: Návštěva expertů, Ministryně výživy a jiné, někdy šlo o i o krátké výstupy. Ale k tomu už jsme se nedostali. Nakonec nás stejně vyhmátli.


(Podstatně zkrácená verze principálova pojednání “Bondy a Orfeus”. Více na našich stránkách v rubrice “Z divadla” – 13.sezona.