Jaroslav Seifert
milostná poezie a něco memoárů

PREMIÉRA: 12. dubna 2013
režie a přednes: Radim Vašinka





Kdysi jsme se Seifertem i kočovali, takhle vypadal v Prostějově 
L.P. 1996 (foto Bob Pacholík)


Setkání s poezií Jaroslava Seiferta

bylo přemnoho – a každé bylo úplně jiné Poprvé mne okouzlil – jak jinak – když jsem bral rozum o děvčatech:

„ – A k ústům přiblíží se ret;
ke kterým čí? Můj vždycky ke tvým.
Chci býti s tebou jako květ,
jenž úzce přimyká se k větvím.
- Ne, nikoli! To můj vždy ke tvým,
k tvým ústům přiblíží se ret.”

To pro mne mělo tehdy skoro příchuť zakázaného ovoce. K tomu nádavkem 50. léta min. stol., kdy převládající ráz poetické tvorby se nesl v naprosto odlišném duchu budovatelského charakteru, či spíše bezcharakteru. Kdy milostná lyrika byla na odstřel a když šel člověk na schůzku s děvčetem, připadal si málem jako zločinec. Inu budování nebyl žádný špás.A je mi líto, ze srdce líto, všech těch mladých, kteří – mám ten dojem – dnes snad ani nejsou s to pochopit, co s těmi verši zbavovalo člověka dechu, že mu bylo najednou slabo na omdlení.

O pár let později zjistil onen mladík, tedy já, a znovu s bezmezným údivem, že je i úplně jiný Seifert, a bylo mu žasnouti nad poetistickými verši, zcela jedinečnými:

„Tvůj prs
je jako jablko z Australie.
Tvé prsy
jsou jako dvě jablka z Australie.
Jak mám rád toto počitadlo lásky!”
(Počitadlo)

Nebo:

“…Manévrující dreadnought
potkává housle na vlnách,
kapitánovi ulétla čepice
a krouží kolem lodi. Bílý pták.”

Následující rýmující Seifert mne zanechal bez následků, aby mne zcela nečekaně šokoval ten nerýmující: a samizdatový Morový sloup, pokoutně za bolševika šířený, byl ranou do černého. Znovu nepochopíte, neznajíce realitu 70. let, jakou oporou.

„…Jako kouř marihuany
jsou verše básníků.
A jestliže její lehký kouř
otevře dvéře neznámých krajin,
odkud nám s úsměvem běží vstříc
rozkošné chvíle štěstí
a drží se za ruce
s chvílemi šťastné rozkoše,
proč by to nedovedly i verše?

Stačí jen jediná píseň,
aby lidem zatajil se dech
a aby dívky, až ji zaslechnou,
daly se do pláče.

Jak rád bych to uměl!
Zvláště dnes,
kdy už jsem stár a přešlapuji
a slova mi skřípou v zubech.

Kdybych však se zaposlouchal do ticha
a donutil své pero,
co myslíte, že byste zaslechli?

Leda tu píseň,
kterou s podříznutým hrdlem
zpíval Jan Jakub Ryba,
když mu břitva vypadla z ruky
a ještě stál opřen o borovici
sám a sám
v lese u Rožmitálu.”

(Kouř marihuany)

Politická témata této samizdatové sbírky tehdy převážila i krásu milostných básní sedmdesátiletého básníka. Jeho nepřeslechnutelný hlas mi byl nad všechny Charty. Tehdy jsme hráli na Hřebenkách. Dvakrát se sešel plný sál – někdy začátkem 80. let – a v napjatém tichu s úžasem poslouchal oněm samizdatovým veršům Jaroslava Seiferta. (A také Jana Skácela.) Fízlové zaregistrovali, jak jsem později zjistil, ale nezasáhli.

A nám šel tehdy krásný mráz po zádech: z veršů, trochu ze strachu, ale i z toho, že se nás sešlo tolik.

A teprve po převratu se člověk mohl dosyta pohroužit do bilancování lyriky Jaroslava Seiferta, tak blízké každému, kdo už trochu přemýšlí o tom jak a proč žil.

A to je mé poslední setkání se Seifertovou poezií. Hořkosladké, protože trpké i ty úsměvné vzpomínky tak korespondují s mnohým, co člověk sám zažil. A s tím, co už nezažije.

Pro osvěžení dovolím si přidat vzpomínku na naše bytové divadlo, které jsme provozovali pár let po převratu v r. 89 a ve kterém jsme uváděli i Seifertovu poezii:

„…Irena Hýsková si libovala, že v Seifertově večeru mohla svůj part odpřednášet vleže z postele, když se otevřely a pak zase zavřely spojovací dveře, vedoucí do „divadelního pokoje“. Nebo, v témže Seifertovi: byl ozvláštněn stylizovanými divadelními vstupy. Jedním z nich bylo ztvárnění nemravné touhy mladinkého Seiferta podívat se na slečny ve Vlašské ulici. Byl tam moment, kdy chlapec strnul při pohledu na v okně vystavené obnažené dívčí prsy, sloužící za vnadidlo na zájemce. Já četl prózu, na pódiu u stěny, a v inkriminovaném momentě se otevřely dveře v postranní stěně pokoje, cudně nasvíceny, a jedna z našich mladých adeptek herectví tam statečně vystavila dotyčné poklad své krásy v jejich pravé podobě. Pak se dveře zavřely, světlo pohaslo a děj šel dál. Jenže, jak jsem pak zjistil, nikdo si toho nevšimnul, protože to bylo mimo zorné pole diváků, a dívka tak neučinila nic víc, než marnou žertvu na oltář umění. Zcela marnou, protože byla i mimo moje zorné pole přednašeče. Tedy mne.“
Konec úsměvné vzpomínky.

A pořád mne okouzlují verše, téměř obsedantně, řekl bych, kdyby to slovo nebylo tak nepoetické:

„Někdy jsou lásky jako květ
vlčího máku,
nedoneseš je domů.”

Radim Vašinka