Slovo režiséra k premiéře Nepamětí (místo recenze)

Tak máme za sebou premiéru. Nedopadla moc slavně, ale naznačila, že pořad má ve svých rezervách perspektivu.

Oč nám šlo.

V poslední době se snažíme, aby každý z našich tzv. literárních pořadů měl svoji tvář, kterou by se lišil od ostatních, tak jak se sám text liší žánrově i stylově.

Po Čanovi, kdy hlavním scénickým prvkem byly kužely malých reflektorů, těkající po interpretech, vnášejíce tak po vizuální stránce do inscenace pohyb, podporovaný motivem Reichovy minimalistické hudby a po večeru poezie Jana Vladislava, kdy part básníkových veršů přebíralo violoncello skvělé Margit Koláčkové, znásobující celkový dojem, zvolili jsme u večera z próz Ludvíka Vaculíka zase jiný inscenační postup:

Nešlo nám o večer, věnovaný jeho tvorbě, ale využili jsme jeho deníkových zápisků ze 70. let min. stol. k charakteristice doby, stejně tak, jako ukázkami jeho fejetonů byla charakterizována doba současná. Výsledný dojem pak měl vyvolat dosti věrnou kopii pocitů současníka, trpce pociťujícího nejen na duši, ale i na vlastní kůži, jisté zklamání z reality, která nesplňuje jeho poněkud naivní představy o uspořádání společnosti po pádu minulého režimu.

Tolik, pokud jde o dramaturgii.

Režie pak pracuje s prozaickým texty jako s texty divadelními: mnohé pasáže jsem přepsal na dialogy, stylizovaně ilustrované s jistou nadsázkou, někdy i poněkud riskantně: ona nadsázka má posluchače, a hlavně diváka, zneklidnět i za cenu náznaku komičnosti předváděného děje, aby posléze takto vzbuzenou pozornost přetavila v absolutní souznění s textem, který až mrazí svojí autentickou závažností.

Ze zdánlivých kulisáku, potloukajících se po scéně kolem dvojice interpretů, se stávají bachaři, či spíše postavy symbolizující orgány státní moc či státní moc samotnou, manipulující osudy dvojice herců, tlumočících party Vaculíkových textů.

Vše doplňuje alt- ba i bas-saxofon znamenitého Jana Štolby, spojující texty v jednolitý celek.

To se mělo stát.

Leč vzhledem k tomu, že režisérovi - to jsem já - se dostalo jen omezených možností zkoušek, představení poněkud kulhalo, aranžmá neměli herci zcela zažité. ukázalo se i že textu by v některých pasážích prospělo krácení – to, co nemusí vadit čtenáři při četbě, není zcela únosné při přednesu. Hudba pak byla někdy příliš dlouhá, jindy zas moc krátká. Obojí je ale zjevné až v konfrontaci s divákem a dá se posléze na základě praktických zkušeností zkorigovat.

Přednašeči-herci tlumočili text s porozuměním, které nebývá u přednesu tohoto druhy literatury běžné, vyznali se v textu, měli perfektně promyšleny slovní akcenty, což posluchači usnadňuje orientaci ve slyšeném. Vašinka - to jsem já – je vypořádal s touto problematikou po svém, u Jana Vaculíka – to je on - trochu vadila u delších textů jistá monotónnost přednesu, která je ovšem podmíněna už i jeho atypickou civilní mluvou. Možná by prospělo kdyby trochu ubral na hlasitosti.

Co fungovalo perfektně, bylo funkční svícení, přispívající značnou měrou ke zdivadelnění této prozaické předlohy.

Překvapivě malá a nezasloužená byla ale účast diváků, což nebývá při premiérách zvykem ani na Národním divadle. To ani účinkujícím, ani režisérovi na náladě nepřidá.

Radim Vašinka