PREMIÉRA: 30. března 2012

ÚČINKUJÍ: Jan Vaculík, Irena Hýsková, Radim Vašinka

SESTAVIL A REŽÍRUJE: Radim Vašinka

Rozverné poskakování po fejetonových pastvinách Ludvíka Vaculíka, značně se zaobírající existencí ženského pokolení. Již samo jméno autora je zárukou že nebudete svědky nějakého fádního literárního večera, ale že jeho téměř provokativní myšlenky a názory vás nenechají v klidu. Zvláště když mezi jeho drobnými pojednáními zazní v doprovodných sólech buben jeho syna za snaživé asistence tureckého bubnu našeho principála.

 

Ludvík Vacuík (foto Alena Janková, 2007 v kavárně u Strossmayerova náměstí v Praze)


Ludvík Vaculík
(informace pro ty mladé, kteří ještě nemají paměť)

(*23. 7. 1926) je český prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1971).

Narodil se v Brumově-Bylnici jako syn tesaře. V letech 1941-43 absolvoval dvouletý pracovní kurz firmy Baťa ve Zlíně, kde pak také až do roku 1946 pracoval. V roce 1946 však odmaturoval na obchodní akademii a odešel do Prahy, kde v roce 1950 absolvoval na Vysoké škole politické a sociální. Vystřídal několik profesí, ať už dělnických, vychovatelských nebo redaktorských. V letech 1945 až 1968 byl členem KSČ.

Jeho literární dráhu nastartovala v roce 1953 práce redaktora v oddělení politické literatury v nakladatelství Rudé právo, kde působil do roku 1957, později v týdeníku Beseda venkovské rodiny a od roku 1959 ve vysílání pro mládež v Československém rozhlase. Po celá 60. léta upoutával pozornost svou sociálně kritickou publicistikou. Roku 1965 nastoupil do redakce Literárních listů (později přejmenovány na Listy), nejvýznamnějšího periodika reformátorské inteligence, kde zůstal až do jejich zákazu v roce 1969. To již měl za sebou i prozaické začátky, jako například novelu Na farmě mládeže a román Rušný dům. Dnes se však za jeho skutečný vstup do literatury považuje až nonkonformní román Sekyra, která námětově čerpá z osudů Vaculíkova otce.

Je i uznávaným autorem celé řady fejetonů, v nichž po svém navázal na českou fejetonistickou tradici a žánr fejetonu přetvořil na útvar o poznání útočnější a kritičtější.

Na IV. sjezdu čs. spisovatelů v červnu 1967 prohlásil, že "za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka" (na tu dobu velice odvážný výrok), za což byl vyloučen z KSČ. Kromě Dvou tisíc slov se podepsal i pod Chartu 77.

Má tři syny: Nejstarší Martin žije dlouhodobě ve Francii, prostřední Ondřej je publicistou a nejmladším je Jan.

 

 
Na ochutnávku připojujeme dva odstavečky ze dvou Vaculíkových fejetonů:

Jak otec Ludvík holil syna Janka:

/…/ Nenapadá mi teď na tomto místě nic lepšího než vylíčit, jak jsem holil našeho Jana. Přišel k nám a pravil, že se míní dát vyfotografovat na občanský průkaz. „Ale nejsi oholený,“ řekl jsem. „Už zas? Vždyť jsem se holil včera!“ — „Jo, chlapče, to budeš už muset každý den,“ pravil jsem s myšlenkou o tom, jak si člověk postupně na sebe pevně obléká celý svůj osud, zapínaje jeden drobný knoflík za druhým zdánlivě nezávazně. „Víš co, já tě oholím!“ řekl jsem a Jan se začal usmívat. „No vidíš,“ potěšila se Madla, „tata tě oholí a ty místo něho podřízneš ty dveře, ať se mi ten koberec pořád neshrnuje...“ Čekal jsem, zda ještě dodá, a ona dodala: „On má tata moc práce pořád.“ /…/


A tady je ta druhá ukázka.

O hudbě na ulici:

/…/ Také v Praze se vyskytne na ulici hudba, a jako by tam vyrostl hned zelený keř, například v Celetné. Na Můstku se jednou vyskytovali dva muži, už nevím, nač hráli, odmítl jsem poslouchat je: byli oblečeni jak kašpaři, ač nešlo o „kostýmní“ hudbu. Onehdy na Karlově mostě hrála banda stávající dřív na Staroměstském náměstí. Vyznačuje se valchou a zkřiveným plechem trombonu. Živnost jim jde.

Také zpěváky sólo slýchám rád. Smutná paní před nádražím v Haarlemu, zpívající s nataženou dlaní, líbezně jak děcku: kde ho měla? Elegantní dáma v černých šatech v parku v Mnichově: zpívala spisovné písně, například tu o růžičce, co ji chtěl utrhnout ten chlapec. — Napadlo mi udělat lidem a sobě také takovou radost, a možná to jednou udělám. Stoupnout si, před sebou rozevřený futrál od tohoto psacího stroje, a zpívat:

Stála u dveří, jedla večeři,

Já měl veliký hlad...