„Mívám ve zvyku - jen tak, pro zábavu a vlastni potěšení - srovnat portrét předrevolučního disidenta s jeho současnou podobou. Někdy je výsledek dosti tristní, pro mnohé bylo jejich disidentství skákacím prknem na společenské plovárně. Pro jiné pak životním posláním, které neskončilo rokem 1989. A mám radost, že Ludvík Vaculík patří, aniž by se o to nějak křečovitě snažil, k těm druhým, že je pořád týmž Vaculíkem, co býval: člověkem se svědomím, s jehož, kolikráte velmi osobitými názory lze někdy jen těžko souhlasit, ale vždy je o čem přemýšlet. A nikdy mu nikdo nemůže upřít upřímnou obavu o člověka, o život na této ne zrovna nejšťastněji zařízené planetě, na jejichž osudech se značnou měrou podílejí lidé nemoudří. Je otázkou, může-li tornu být jinak ve společnosti, v níž v hlavní roli vystupuje nikoli pouhý zisk, ale maximální zisk a rozhoduje většinový vkus, projevující se tím nejpříšernějším životním stylem, se střevy naditými komercí.

Pro mne skončila ta naše slavné sametová pseudorevoluce přesně v ten moment, kdy Ludvíka Vaculíka nepřipustili na letenské plání k mikrofonu na hlavní tribuně."

 

Těchto pár předchozích řádků jsem ocitoval ze scénáře svých dávných Nežádoucích textů, které jsem před léty uváděl na vlnách Šestky ČR.

Naše krytové uvedení Vaculíkových textů se odehrává ale v jiné rovině - v rovině spíše společenské, než politické. Jde o texty rozvernější, ve kterých si ale autor uchovává stejný rukopis, originalitu svých postřehů i sršatost, byť úměrnou zvolené tématice. Nad lidskými vadami, nešvary a etickými inovacemi v lidských vztazích zachovává sice vážnou tvář, ale nezdá se mi, že by si na ní dával záležet přes míru. Zvláště když jde o ženské pokolení, pro něž měl vždycky pochopení. Promiňte mi ten neúmyslný rým, ale tak se mi tady ta slova v závěru sešla.

Zároveň bych byl rád, kdyby ten dnešní večer bral i jako moje poděkování za to, že jsme se před padesáti lety potkali.

Tak to by byl tata, jak mu říkají jeho synové.

 

Ano, Ludvík V. má tři syny. Z pojednání toho prostředního, Ondřeje, „Pohled z valašských kopců do Francie a zpět aneb Na Královci mezi levicí a pravicí",dovoluji si ocitovat pasáže, kterými vám chci představit toho nejmladšího, toho, co dnes bude v tomto večeru spoluúčinkovat. A protože je to pojednání velice zajímavé, bude má citace dosti rozsáhlá:

 

…Jednou ročně se celá naše rodina setkává na Královci, na kopci nad Valašskými Klobukami, odkud je krásný výhled do Bílých Karpat. Bydlíme v chatičkách rekreačního střediska a chodíme na výlety. Martin zkoumá všechny kytky a živočichy včetně mravenců. Ví, jak se která havěť jmenuje a chová: "Na rostlinách se prý pozná, jak se naše originální biotopy zvrhávají do normalizovaného společenství, příkladem je tento merlík zvrhlý, dříve rozšířený na rumištích. Dnes se sápe do vypjatějších poloh, kde vytlačuje vzácnější rostlinné druhy." Díky Martinovým výkladům, nebo jejich vinou, nikam daleko nedojdeme, čímž je zastřen fakt, že se mu jít daleko ani nechce.

Z pohledu současné naší politiky se Martin může jevit jako nesnesitelný levičák, který by u nás těžko hledal společenské uplatnění na své úrovni. Tak se naše bratrské diskuse často rozklenou do nesmiřitelné hádky, titulkář by to v novinách nazval bratrovražedným bojem. Nejčastějším objektem Martinovy kritiky bývá mladší bratr Jan, inženýr zvaný továrník. Zejména jemu Martin zdůrazňuje, že k zaměstnanecké kultuře patří nikdy nepřetahovat pracovní dobu. Jak padne, je třeba urychleně opustit práci, to je svatá věc, bratře. Jakmile zaměstnanec projeví dobrou vůli, hned jí kapitalista zneužije a začne s ní počítat jako se samozřejmým projevem slušnosti, ba morální povinností. Bratr Jan, který ve firmě na měřící přístroje má asi deset zaměstnanců, namítá, že on projev dobré vůle u svých lidí většinou postrádá. Oni to často balí i dřív, než padne. A přitom Jan se vůči nim nijak nenadřazuje, ani jejich ochotu nezneužívá, a sám pro ně dělá víc, než musí: například jim za krize obtížně a nad rámec své pracovní doby sháněl práci, z níž sám neměl zisk žádný. Projevil ohledy lidské, nikoli vykořisťovatelské. Martin bystře opáčil, že to stejně byly ohledy vykořisťovatelské, protože mu šlo o to, aby o své pracovníky nepřišel. Přeci je nezaměstnává kvůli nim, ale kvůli sobě. Než jsem stačil na obranu mladšího bratra něco vykoktat, Martin rozhorleně pokračoval: A co si myslíte, že je ten váš návrh zákona, aby ten, kdo opustí zaměstnání ze své vůle, už neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti, nebo aby zaměstnavatel mohl i víckrát než dvakrát uzavírat se zaměstnancem smlouvu na dobu určitou…no to by mohlo podpořit vznik nových pracovních míst, rychle namítl Jan… nikoli! Pravil Martin hodně sprostým slovem, leč přesto nonšalantně, to je plíživý konec svobody, kdy ze zaměstnance se pozvolna znovu stává nevolník v zájmu kapitalistových zisků a jeho osobní marnotratnosti. A to vy s Ondrášem nevidíte, protože naši rodiče vás vůbec nepřipravili do života, to je vlastně jejich vina. Není kapitalisty, který by ani za nejtužší krize dobrovolně slevil ze svých požitků, viď Jane, taková je už vaše morálka, vztyčil se Martin a vypadal výhružně jako Engels. Jaký já jsem kapitalista, když naše továrna nemá ani tovární komín, chtěl Jan už ukončit hádku, a smířlivě pravil "proletáři všech zemí, spojme se". To Martina rozzuřilo, takže jsem zalezl pod stůl a poslouchal, jak v chatce řinčí okenní tabulky.

Druhý den s námi Martin poněkud nemluvil a rozhodl se, že on pojede na Slovensko do termálních lázní, prohlédne si Žilinu, v centru si pěkně sedne do kavárny a bude pozorovat lidi. Já s Jankem jsme si naopak namazali chleba valašským sádlem, do batohu dali láhev s vodou a taky slivovici v placatici a vyrazili do Bílých Karpat. Po padesátce člověk začne obdivovat v krajině vše, co před padesátkou se mu jevilo jako normální. Janek to prožíval poprvé.

Bavili jsme se taky o Martinovi, na něhož se Janek dívá víc jako na originálního tvora než na bratra, protože když Martin emigroval, Jankovi bylo pouhých deset. Oba mu přiznáváme, že ve většině případů, o něž jsme se v minulých svobodných dvaceti letech hádali, se pak ukázalo, že Martin měl pravdu. Tehdy nás upozorňoval, že když je něco jen tak obecně krásného, tak vždycky si to někdo přivlastní, nebo to jiným zpoplatní a nebo to nechá zničit. Dávno před Bělohradským mluvil o tom, že zatímco zisky se privatizují, ztráty se delegují veřejnosti, a čím je kdo chudší, tím víc ho moří. Někdy jsme už byli raději, když Martin dlouho do noci zaníceně mluvil o pcháči potočním i šedém, případně o nějakém broukovi a my při tom mohli pokojně usínat. Vůči našemu tatovi je Martin velice kritický, říká, že nám zkazil život. Co nás tak rozdělilo? ptám se.

Nejspíš těch dvacet let normalizace, kterou ve Francii nepoznal. Proto jeho pohled na poměry je normální. Necítí se být levičákem, protože takoví jako on, jsou ve Francii prý skoro všichni, vyjma tupců. Důsledkem normalizace je podle Martina naše politická zaostalost. Těžko se s ní smiřuje. A nejvíc to kupodivu odnáší Jan, jehož úděl podnikatele na křivolakých cestách spíš tržní bídy než hojnosti je vlastně nejtěžší. A nejlépe se žije Martinovi. Proti nám má spoustu času stále se kultivovat hovory s přáteli ve francouzských kavárnách, má čas studovat, rozumí také hudbě, psychologii, fyzice, ba i vesmíru.