Slavnostní vernisáž fotografií Tomáše Rychlého


PREMIÉRA: 10. ledna 2014

Z blogů čte: Radim Vašinka

Skeče P. H. Camiho: Irena Hýsková, Petr Škopek, Štěpán Smolík, Moe Binarová

Režie: Radim Vašinka

Vernisáž fotografií Tomáše Rychlého, předního činoherce Krytového divadla, obohacená ukázkami osobité humoru jeho BLOGOVÉ TVORBY, jakož i několika SKEČI P. H. CAMIHO za autorovy osobní účasti (míněn Rychlý, nikoli Cami!): Opilcovo dítě (o škodlivosti alkoholu), Fregolitto (pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí) a k tomu jedna z trapných erotických historek sexuálního tragéda barona Rice.

 

Tomáš Rychlý,

patří dnes mezi herecké opory Krytového divadla Orfeus, ač mezi nás přišel před pouhými pěti lety. Posílil řady herců v rozpuku střední generace. Původně byl přijat jako naturščik, tj. herec osobité, nenahraditelné tvářnosti, časem si s reprízami vypracoval širší výrazový rejstřík, takže dnes už je schopen zahrát leccos, byť si i nadále zachovává svoji osobitost. Od drobných, ale výrazně ztvárněných rolí, mezi něž patří i ty, ve kterých se představí v ukázkách skečů P. H. Camiho, se dopracoval až k excelentně zvládnuté hlavní roli v Detektivu Tomu Šarkovi. Při troše dobré vůle lze mu i docela dobře rozumět. Malá výslovnostní vada je zapříčiněna dlouhodobým životním návykem, ale hlavně úpěnlivou snahou co nejrychleji sdělit diváku-posluchači obsah sdělení, s nímž jej chce seznámit. Vše vynahrazuje výmluvnou mimikou a inteligentním herectvím, ne nepodobným herectví pana Tatiho (Francie).

V písemném projevu se tato drobná závada nevyskytuje, jak se můžete přesvědčit na níže uvedené ukázce textu z jeho internetového blogu.


13. 11. 2011
Jak jsem poslouchal cizí rozhovory

Díky změně pracovní doby teď jezdím ráno „školním“ vlakem. Kromě toho, že je pěkně nacpaný, to má i další nevýhodu. Není tam takový klid, jako když jedete jen s ostatními vyčerpanými pracujícími. Často se pak nedokážu soustředit na čtení a nedobrovolně dělám sondu do života dnešní mládeže. Většinou si člověk jen tak zavzpomíná, jaké to bylo v jejich věku u něj. Podobné. (Až na to, že jsem nebyl skejťák ani hiphoper a neměl jsem ajfouna.) Problémy spojené se školou, holkama, víc chuti změnit svět. Prostě nic nového.
Občas ale člověk narazí na parádní exempláře, které zaběhlou šablonu osvěží špetkou poctivé blbosti. Tentokrát to ale nebyla jen špetka, byla to přímo hrst. Možná i lopata.

Sedl jsem si ke dvěma asi sedmnáctiletým chlapcům a jedné čtoucí starší paní. Vyndal jsem si knížku, ale diskuze spolusedících mi neumožnila přečíst ani jednu stránku. Nebavili se zrovna potichu. Už z hlasu jsem zachytil alarmující dávku blbosti. Zvedl jsem oči, abych mladíky podrobil podrobnějšímu zkoumání. Vzhledově nijak nevybočovali z řady. Oháklí byli klasicky - skejťácky. Chvíli jsem zapřemýšlel, jestli je nepřebiji sluchátky s muzikou, ale pak jsem si všiml, jaký má ten naproti parádně tupý výraz. To rozhodlo. Z toho by mohlo kápnout něco zajímavého. Sluchátka jsem tedy zavrhl a začal předstírat čtení.

Rozjeli to vcelku neškodně. Jak je jejich učňák na píču, jak tam vůbec nechodí a když, tak zhulený... Blboun naproti k tomu zatrumfoval historkou, jak si zapálil jointa při hodině. Bylo vidět, že mu role machra sedí. Kolega ho evidentně žral.

Když jsme projížděli Chuchlí, vypadlo z něj: „Ty vole, představ si, že by na jiný planetě koně jezdili na lidech. To by byla prdel, co?“ Mladík vedle se rozesmál a obdivně škytl: „Ty jsi čurák, vole!“

(pokračování na vernisáži)