Poněkud pozdní pozornost
Zbyňku Hejdovi k narozeninám

Poezie Zbyňka Hejdy, abyste nebyli, naši případní neobeznámení diváci a posluchači, zklamáni, není pobíhání mezi břízkami s pokřikem „Že mě nechytíš!“. Je spíše opakem tohoto lehkonohého hopsání. Z mnoha rozborů Hejdovy poezie dovolím si ocitovat pár vět z jedné dávné recenze Jaroslava Meda:

„… Hejdovo básnické dílo představuje významnou básnickou hodnotu právě tím, jak neokázale, bez iluzí a bez mnohosti slov demaskuje naši smrtelnost a ukazuje, že opravdový smysl smutku je pouze v tom, poukazuje-li na to, co je věčné. Věčná může být pak i tvorba básníkova, překoná-li mámení smyslů a mluví-li o tom, v čem máme jednou provždy absolutní jistotu – že ,všechny čeká jedna noc‘ (Horatius) – to zní jako podtext veškeré poezie Zbyňka Hejdy, jako jeho vůle k přežití /…/ Jeho antiiluzivní, temně obnaživá, existenciální poezie zabývajíc se smrtí paradoxně obhajuje život.“


A ještě jedna citace, z deníků Jana Zábrany, ve kterých se o Hejdovi několikrát zmiňuje:

„Nezapomenout, jak v bývalém Svazu spisovatelů (před rokem 1968) dávali lektorovat rukopisy zakomplexovaným nýmandům, státním zaměstnancům, kteří chcípajíce vědomím své nicotnosti je šmahem odmítali. Takhle třeba O. V. de facto rozhodoval o tom, že se nevydá Zbyněk Hejda! (Hejdova skvělá poezie žloutla pět let v almaře…)“

„Vím o pěti lidech v Čechách, jejichž poezie mě v posledních patnácti letech zaujala: Zbyněk Havlíček (už mrtvý), Oldřich Wenzl (taky už mrtvý), Zbyněk Hejda, Karel Milota a Karel Zlín. Ani jeden z nich nepatří mezi oficiální básníky.“


„Slova přiléhavá jako trikoty, tak to napsal v jedné své básni Zbyněk Hejda, můj současník, český básník, kterého skoro nikdo nezná, poněvadž mohl publikovat jen sporadicky – jedna sbírka v nepatrném nákladu; druhá zabavena před vydáním; pár článků a překladů z Trakla a Benna rozhozeno po dávno neexistujících, zastavených časopisech -, ale kterého čtu pořád znovu a kterého mám rád i jako člověka, na rozdíl od mnoha jeho někdejších kamarádů z časopisu Tvář. Slova přiléhavá jako trikoty… Ano, tahle slova, taková slova… Jenže taková já nikdy nenašel.“


(Z ediční poznámky k vydání Hejdových Básní (Torst, 1996) vybral vr-haf.)


VAN VEČERA JE MÍRNÝ

Van večera je mírný.
Pozdní světlo naposled na bílé zdi.
Nádherný večerní stín dávají háje oliv,
barvy měknou, všude je hněď a temná zlatistá zeleň.
Pán už je tu, se svými prodlévá ve stínu zahrady.
Nastává noc.
Ptáci tichnou. Světla hasnou.
Temní noční obloha.
Přichází spánek po dlouhém dni.
A tu
listím stromů zachvěje vítr.
Obloha prudce klesá.
Stromy trčí v tmě.
Trn trne v příští ráně.
Padá seshora opuštěnost.
Mlčení jako za trest.
Hlas pohlcuje marně tma.
Všechno spí.
Úzkostí srdce zmítá ten zvon.
Nikde nikdo, Bože.


VARIACE NA GELLNERA III
Sergejovi

Zůstanou vody, zůstanou lesy,
města zabydlí nový lid.
Někoho pověsí, jiného nepověsí
a dál se bude šťastně žít.

Stopy vražd budou bezpečně sváty
s písku tohoto století.
A němé oběti se svými katy
dál budou trčet tu v mrazivém objetí.