ČAN (Tomáš Ungár)
Jako když otvíráte dlouhý zip
na jejích černých šatech večerních …
PREMIÉRA: 29. února 2012
Účinkují: Radim Vašinka, Irena Hýsková, Lucie Vašinková
Režie: Radim Vašinka
Nový pořad z Čanovy osobité, křehké poezie, vychází převážně z jeho Zpěvů sokolských, doplněných několika nově zařazenými romancemi a rozměrnou Rozpravou o lásce, tentokráte v jiné verzi a v jiném provedení.
Tomáš Ungár – Čan
Principál hovoří o Čanovi v Českém rozhlase:
Get the Flash Player to see this player.
Čan - český básník-emigrant,
téměř exotického pseudonymu (tak mu říkali jeho přátelé), vlastním jménem
Tomáš Ungár, byl matematik, fyzik, informatik, fotograf, básník a překladatel.
/…/ Jmenoval se Tomáš Ungár, narodil se 2. září 1946 v Praze a vystudoval jadernou fyziku.
Nechtěl být
ani emigrantem ani českým básníkem. Emigroval, jak se říká, v podstatě
nechtěně, když si r. 1968 zajel se svými rodiči do Švýcarska, ale ze Švýcarska,
kde nedokázal žít, „utekl“ do Izraele, kde získal v r. 1978 doktorát
z teoretické fyziky a pracoval na univerzitě v Tel Avivu, nejprve jako fyzik,
později, od r. 1986, na fakultě matematiky jako vedoucí počítačové
laboratoře, kterou založil a která nese jeho jméno. Zemřel 9. září 1997
v Tel Avivu.
V úvodu našeho medailónku přetiskujeme z komentáře 1. svazku
Čanových básní, vydaných r. 2007 nakladatelstvím Triáda:
Čan napsal 12. července 1997, krátce před svou smrtí, svému příteli, Václavu
Trojanovi:
„…Ty jseš teďka odpovědnej za všechny moje publikace. /…/ Všechny
publikace taky bez životopisnejch dat. Čan. Nic víc. Ty si nedovedeš představit,
jak se mně to životopisectví hnusí. Buď to dílo má svoji hodnotu, /…/
nebo ne. /…/ Můj osobní život je můj osobní život - do toho nikomu nic
není. On se jeden vydává víc než na pospas už tím, že píše básně.“
K tomu pak ale Václav Trojan dodává:
„Když vyšla v létě 1997 Čanova báseň Červen, její autor umíral. Přál
si, aby kniha vyšla bez biografických údajů, a chtěl, aby autor byl uveden
jako Čan, pod přezdívkou, pod kterou jsme ho znali v Praze za studentských
let. Mnohým zákoutím v jeho básních se však dá jen těžko porozumět,
když nevíme, kdo báseň napsal. Tak se, Čane, nezlob pro moji užvaněnost.“
Zajímavou genezi má Čanova prvotina „Červen“- sám o
tom opět napsal svému příteli Václavu Trojanovi:
„…Bylo to v září, před tou lednovou válkou (pravděpodobně se jedná o
válku v Golfském zálivu v r. 1991 - poznámka V. Trojana). Ve vzduchu
visela válka a taky situace na hranicích byla dost napjatá. A jednou mě
napadlo napsat v hlavě takovou pohádku. Tak přes den jsem to napsal v
hlavě a večer jsem to napsal do sešitku. Když jsem měl noční hlídku, tak
jsem skládal v noci a přepisoval ve dne.“
Čan znal starý Orfeus na Malostranském náměstí. Jednou do něj dělal i konkurs. Přednesl rusky Hamletův monolog. Přijat nebyl. Po třiceti letech pak požádal přes V. Trojana, jestli by mu náš principál nemohl nahrát jeho Červen a Sonety na kazetu. Principál souhlasil, dokonce si s Čanem vyměnili i nějaký ten dopis, ba poslal nám i peníze na divadlo, které s jeho programem uvádění poezie, považoval za nanejvýš úctyhodné, což rádi citujeme. Než stačil principál splnit jeho přání, Čan zemřel.
Jako splátku pozdního dluhu uskutečnili jsme dva večery jeho veršů pro přátele, které obeslal V. Trojan. Přijeli i Čanovi rodiče ze Švýcarska, jeho žena a děti z Izraele. Syn se poté rozhodl učit česky a principál se rozhodl sestavit z Čanovy poezie repertoárový večer. Je to poezie rozverná, hravá, krásná. Verše z nejosobitějších v české poesii. A že česká poezie je pěkně košatá…
„...přestal jsem v češtině psát,“ píše v r. 94. Čan z Izraele Radimu Vašinkovi, zklamán nezájmem redakcí českých kulturních časopisů, odmítajících jeho verše, „je to nesmyslný. Sedět tady a psát do prázdného vzduchu. Píšu v jiných jazycích. V češtině si pište vy v Praze. Já si myslím, že ani moc nechcete, aby se v tý češtině psalo někde jinde,“ pokračuje v zatrpklém tónu, „Nějak to asi vadí. Dneska mně vrtá hlavou, jak jsem si toho svého pomyslného čtenáře mohl vymyslet. Ten neexistoval a neexistuje.“
Mezitím, po mnohaletém úpěnlivém snažení se Václavu Trojanovi podařilo získat vydavatele Čanova díla a nakladatelství Triáda je uspořádala do tří svazků. Poslední vyšel před rokem.
Historii uvádění Čanovy poezie v Krytovém divadle doplňujeme sdělením,
že nový pořad, který v premiéře uvádíme, se vyznačuje věru jedinečnou
kuriozitou: verš, který dal název celému večeru, nenajdete v žádné básni
ve večeru zastoupené:
Jako když otvíráte dlouhý dlouhý zip na jejích černých šatech večerních…
Byl k tomu vyvolen pro svoji uhrančivost a protože patří mezi ty nejkrásnější
a přitom i nejtypičtější mezi Čanovými verši. Charakterizuje i celou
jeho tvorbu. A když už jsme citovali verš, který neuslyšíte (ale měl by vás
nalákat) ukončím tento medailonek i celou básní, která nebude:
Hrajte mi Schuberta pane Konvalinka
tiše a lehounce zpomalinka
hrajte mi Schuberta pane Konvalinka
jako když otvíráte dlouhý dlouhý zip
na jejích černých šatech večerních
jako bych ani nebyl poslední váš host
a tohle snad nebyla poslední má sklinka
Hrajte mi Schuberta pane Konvalinka
hrajte ho odboku
lehce zpomalinka
jako bychom tu byli navěčnost
pan Schubert já a vy pane Konvalinka
P.S.: Nelze mi vydržet s nervy na uzdě a nemohu odolat pokušení - snad vás
nezahltím - dát k lepšímu přece jen jednu báseň, která v pořadu bude:
Měl jsem bílého slona
slona z bílého plyše
hodil se krásně do podpaží
a dýchal zcela tiše
byl to takovej správnej slon
zmizel mi jednou v lese
až dodnes je ve mně po něm shon
špatně se mi to nese
najdu ho plného sladkostí
nebude dělat voloviny
neb jeho zuby moudrosti
budou z té nejčistší slonoviny
vezme mě do podpaží
podpaží z bílého plyše
já v tom podpaží tiše usnu si
a budu dýchat tichounce tiše
A když už chutnáme na půnebí křehkou krásu Čanových veršů, zakončeme
- ale už skutečně - jeho povzdechem, jenž je i povzdechem naším:
jaké je to krásné
dnes už se nečtou básně
zůstal jen stále menší
hlouček jak palouček
těch
kterým to tak trochu chybí
a ti mlčí
jako ty ryby