zpět do rubriky Z divadla

Vyznání principála: Jan Moštěk mi prostě uhranul 
rozhovor (Jihlavské listy, 8. dubna 2008)

NOVÁ ŘÍŠE – Literárně-dramatický večer z díla Jana Mošťka předvedl v sobotu v Nové Říši principál pražského Krytového divadla Orfeus Radim Vašinka. Zajímalo nás, proč právě Jan Moštěk tolik okouzlil pražského umělce, že s jeho příběhy kočuje po českých a moravských městech i obcích.

„K Mošťkovi jsem přišel náhodou, jako slepý k houslím. Zcela nahodile jsem byl před lety pověřen interpretací jedné z jeho povídek v rozhlasovém pořadu na Vltavě. Pořad dal dohromady scénárista Václav Vokolek. Rukopisy mě zaujaly svým pojetím a stylem a doslova fascinovaly a okouzlily. Jan Moštěk mi prostě uhranul. Vypátral jsem tedy Vokolkovu adresu a zajel za ním, abych se dozvěděl, jestli je Jan Moštěk skutečný, existující člověk, není-li to jen nějaká fiktivní postava. A dozvěděl jsem se toho, že uši přecházely... Nakonec se nám dokonce s panem Vokolkem podařilo získat i Mošťkovu adresu.“

 

Měl jste někdy příležitost se s Janem Mošťkem osobně setkat? Věděl o tom, že čtete jeho texty v rozhlase a že patříte mezi jeho velké obdivovatele?

„Při jednom našem kočování jsme se za ním zastavili. Bydlel tenkrát na faře ve Volfířově. Věděl jsem, že Moštěk je velice plachý člověk, a tak, když mi otevřel dveře, promlouval jsem k němu takovými nejapnými otázkami a oklikou. Věděl jsem, že ke svým textům se nehlásí, že je považuje za hříchy mládí. Tak jsem se ho zeptal, dá-li se na faře pronajmout místnost na letní byt. To ale moc nezabíralo, tak jsem se ho zeptal přímo - jestli ještě maluje. On mne stejně nakonec vyhodil. Tuším, že slůvkem „Ven!“. A prásknul za mnou dveřmi. Naše první setkání se věru příliš nevydařilo. A k žádnému jinému již nedošlo.“

 

Takže jeho literární dílo upadlo v zapomnění?

„Neřekl bych. Okruh Mošťkových ctitelů se rozrůstal. Nebylo jich sice moc, ale byli starostliví. A tak se jim časem podařilo udělat výstavu jeho obrazů v Praze v galerii Franze Kafky. Na vernisáž nepřijel ­ krátce před ní totiž zemřel. A tak se tento umělec ­ podivín nedočkal ani toho, po čem prahl nejvíce: uznání svého malířského snažení. O to literární mu nešlo. To považoval za dávno skončenou kapitolu svého života, za kterou se téměř styděl. Podařilo se mu tedy vytvořit dílo, o jehož vynikajících kvalitách neměl tušení. A k jehož vydání dal souhlas jedině po naléhání své sestry. Propaguji jeho povídky už léta a propaguji je se zatvrzelou tvrdošíjností... Ti, co přijdou, jsou nadšeni, ale je jich tak málo.“

 

Dnes večer budete Jana Mošťka představovat zřejmě poprvé v místě jeho rodiště, s jakými přijíždíte pocity?

„Mám hrozně rád taková vystoupení v prostředí na malých městech a dědinách. Tam se totiž člověk dostává přímo k těm lidem, kterým to všechno ještě k něčemu může být. Tady nejsou lidé tak zhýčkaní jako ve velkých městech, kde jsou zájmy kulturního charakteru spíše povrchní. Přijížděl jsem sem rád. Mám rád zdejší kraj, je zde kouzelná krajina. Znám ji z našich kočování. A tudy jsem projížděl docela nedávno. To když jsme s kolegyní Gabrielou Vránovou společně vystupovali v Jaroměřicích nad Rokytnou v pořadu vzpomínek na básníka Otokara Březinu. Vidíte, vždyť i ten je stejně jako Jan Moštěk spjat s Novou Říší.“

 

Dana Čírtková

zpět do rubriky Z divadla