zpět do rubriky Z divadla

Proč a jak?
aneb
Kterak se dělá dramaturgie

(Pojednání věnované našim návštěvníkům,
dárcům, přispívajícím na naše konto pak zvláště)

Je dramaturgie Krytového divadla dílem kolektivním, nebo to oddře jeden za všechny? A kdo asi?

Dramaturgii našeho ctěného spolku si principál už pradávna představoval tak, že členové, tj. herectvo, bufet, uklízečky, technický personál a intimní příznivci jej budou nepřestajně zahrnovat desítkami titulů, se kterými se ve své životní praxi seznámili. Původními profesemi byli všichni většinou vysokoškoláci, tedy nastávající inteligence, u níž se počítá s jistou kulturní gramotností, někteří pak dokonce i absolventi hereckých škol, a dalo se i předpokládat, že chodí do divadel, u mladistvých našich hereček jsem doufal, že snad i okoušely známostí s mladými umělci, trávíce část svého volného času bouřlivými debatami o umění, s představou, že hlavně pak dramatickém.

Nebylo tomu tak. Nikdy.

Dřina s vymýšlením repertoáru spočívala vždycky jen na bedrech principálových.


Začínali jsme nejen s poezií, ale i za bolševika

Dokud se Orfeus věnoval převážně poezii, bylo hej. Principál, jako spoluvynálezce osobitého tvaru inscenování poezie neměl nouzi o nápady, a tak to šlo jako po másle: co rok, to titul. To nějaký ten metál, udělovaný v tomto oboru. Byla to slavná léta: Inzerát na skřivánka, 3 wenzlovské tituly (A já tak dlouho budu psáti básně, dokud zralé hrušky s chutí jísti budu, Rozházené kopretiny, Loučení není tak těžké, jak by se zdálo, ale nemám je rád), Tajemství vodních květin (Josef Frič), Kozma Prutkov, Loď bláznů (bratří Čapkové), z nebe spadl i Čaj Šárky Smazalové (tedy – přinesl nám jej Bondy) a Lidunka z textů Václava Svobody Plumlovského (ty dostal principál od jedné z pořadatelek WP v Prostějově). Pak už to bylo horší.


Piráti z Penzance – první setkání s homosexuálním pojetím dramatického umění

Žánrovým přínosem byli Piráti z Penzance, slavná opereta Gilberta a Sullivana, jejíž libreto nám přinesla na Hřebenky jedna redaktorka Mladé fronty, která je přeložila. Principál zrýmoval, pokud to uměl, zpěvní party. A protože jsme nemněli k dispozici ani operetní orchestr ani zpěváky, nahradili jsme zpěvní party voice-bandem, někdy i dosti komplikovaným. To byla naše nejmasovější inscenace, které se účastnilo kolem 25 účinkujících, mezi nimi i hosté, s kterými jsme se později rozloučili. Paní redaktorka se neměla zrovna nejlépe, protože její manžel byl evangelicko-českobratrský farář, a tak o pár měsíců později (asi 1976) emigrovala. Ani netušila, že jsme se s jejím překladem zúčastnili Šrámkova Písku, tehdy vrcholné přehlídky našich divadel malých forem.

Na předváděčce se nám dostalo vzácných uměleckých rad, dokonce ústy vedoucího kulturního oddělení ÚV SSM. Nelíbilo se mu, jak vymyslel principál začátek představení: se zataženou oponou se rozezněl úvodní sbor z Prodané nevěsty, posléze se opona otevřela a na scéně se všelijak rozloženi povalovali piráti, připíjející si operním stylem, ohlížejíce se jeden na druhého a mávajíce půllitry, a k tomu „Proč bychom se netěšili, když nám pánbů zdraví dá…“. To bylo na soudruha vedoucího trochu moc. A na začátku druhé půlky ještě dostal navíc k pirátskému tanečku skočnou z Prodané. S ruměncem ve tváři k nám pak promlouvalo Bedřichu Smetanovi. Ruměnec souvisel s jeho náturou, byl to jemný člověk. Tehdy bylo dobrým zvykem, že kulturní oddělení ÚV vždycky vedli homosexuálové. Z čehož pilně tyli někteří mladí umělci, účastnící se práce na této kulturní roli. Myslím, že jsme tehdy soudruhovi i vyhověli, pokud šlo o Smetanu. I Vladimír Iljič nás učil, že kompromisy je nutno dělat, pokud nejsou ideové. Principál tento ústupek za ideový nepovažoval. Jiná věc, to už ideové bylo (a opět, jak nás Vladimír Iljič učil), bylo setkání vedoucích souborů a porotců s vedením ruského souboru, který se účastnil této přehlídky jako host. Naši přátelé rozlévali vodku, s níž si s námi chtěli připít. Na spolupráci a věčnou družbu našich národů. To už se principálovi nelíbilo. A tak spolu s Ivanem Vyskočilem byli jediní, kteří si nepřipili. Ech, mládí nerozumné. Dnes by si připil i s dr. Jančíkem.

(Poznámka k Pirátům: Po letech jsem viděl principál v televizi (po převratu) anglické provedení této skotské národní operety: „... Nemohu si pomoci, to naše provedení se mi líbilo mnohem víc, bylo mladší, rozvernější, nápaditější, nerealistické. Ale děj se zdál být stejný.“)


Strana nás něžnými prsty své cenzury uměla vést ke správnému cítění byť tomu prd rozuměla, což bylo rozkošné

Když jsem se zase zapletl do řečí, ještě bych konkretizoval dramaturgické obtíže za bolševika. Zmínil bych se o motanicích kolem Oldřicha Wenzla. Dalo vůbec práci vyjít s ním ven, protože byl zcela neznámým autorem. Jeho poezie byla v tehdejší době (70. léta pominulého století) naprosto výstřední. Nebyla příliš „realistická”, pracoval s asociacemi, mnohdy po surrealistickém způsobu, byť báseň sama nebyla jen žonglováním, ale o něčem. Ale to, o čem je, musel člověk vycítit. A to bolševika dráždilo. Wenzla zaštítil tehdy přední komunistický recenzent Milan Blahynka, autor mnoha dobových blábolů, ale z mládí zřejmě postižený láskou k poezii Vítězslava Nezvala. A Wenzlova poetika mu proto byla blízká (bodejť by ne, byla tu shodná surrealistická minulost). Proto se dovedl Wenzla i zastat, a v opozici ke stanovisku Tváře (Doležal) jej i přivítat. Náš principál zase zdůrazňoval Wenzlův tragický osud (roztroušená skleróza), který před ním nekapituluje, naopak, dovede psát verše plné humoru (nezmiňoval se ovšem o tom, že tento humor je zároveň hořký), optimismu. (V armádní soutěži, kdy přišel s Wenzlem do ústředního kola někdy v 70. letech min. stol. Miroslav Buriánek, přirovnal Wenzla jeden důstojník v diskusi o představení k Meresjevovi (!) ). Byla to poezie, tehdy (a i dnes) fascinující obsahem i formou.


Soudružka Dolívková byla orgán nadpřirozeného formátu

A tak musely samozřejmě nastat i těžkosti, protože bolševik lecčemus neporozuměl, ale aby nebyl považován za blbce, mlčel. Ale leccos chtěl vysvětlit. A tak, abychom s naší inscenací mohli být připuštěni na Wolkrův Prostějov, (odvolali jsme se proti odmítnutí) museli jsme absolvovat ještě jednu předváděčku pro papa- láše navíc. Kromě pražských i fořti z Prostějova, v čele s tehdejší funkcionářkou (snad dokonce i starostkou) MěNV Dolívkovou (byla pověstná, že když jela služebním vozem po Prostějově, mával na policajty a vesele na ně pokřikovala, v dobrém rozmaru je zdravíc). Za spolupořadatele se tam Ústavu pro lidovou uměleckou tvořivost, nebo jak se ta instituce, metodicky spravující amatérské soubory, jmenovala, podařilo kromě zkušené a znamenitě kličkující Slávky Šrámkové přivolat na pomoc i Ivana Vyskočila, výtečně ovládajícího psychologickou praxi. Za ústřední svazáky pak tam byl další z řady homosexuálních náčelníků přes kulturu, opět růžolící chlapec. Ten se ovšem od začátku kupodivu distancoval prohlášením, že rozumí spíše baletu (!). Takže hlavní souboj se odehrával mezi inteligenty a tou krávou z Prostějova. Pod tlakem kladných názorů byla sice nucena prohlásit, že ono je to zajímavé, nebo tak něco, ale z textů že musí zmizet ty politické narážky. Všichni jsme zůstali takříkajíc štajf. Jaké? „No jak se tam říká, že OW už to má dávno za sebou.“ „Ale to přece znamená Oldřich Wenzl,“ namítal principál. „No ja, ale lidi by si mysleli Okresní výbor strany, a to nende.“ Principál se snažil vysvětlit, že to dvojité W se nedá ve výslovnosti odlišit, ale námitka byla jednoznačná: „Tož tam řekni Oldřich Wenzl a je to.“ Principálův protest, spojený s proslovem o porušení rytmické struktury verše, o narušení básníkova stylu apod., nedošel uznání. Obdobně patafyzická debata se rozvinula okolo jednoho Wenzlova verše v básni A já tak dlouho budu pozorovat hvězdy, dokud zralé hrušky s chutí jísti bud: „Ať škrtnou v mé matrici jméno Grigorij“. Principál, zkonstatovavší mezitím nebetyčnou blbost prostějovské pohromy, navrhnul jakékoli jiné jméno, což bylo přijato s povděkem. A dokonce přežila i pobyt Františka Křižíka na ruské stepi a neblahý osud jistého Kolečkina, který cucal vajíčka jen četníkům. Nakonec to bylo jedno, principál si tam pak stejně řekl jak OW, tak i svého Grigorije a ostatní. A nic se nestalo. Později, po představení, při setkání na přehlídce, mírně podnapilá, ale co bych ji šetřil, prostě ožralá, vidím to jako dnes, zastavila principála na schodech kulturáku a laškovně jej začala tahat za vousy: „Pocem, Vašinko, ty seš docela hezké kluk, ale ten Wenzl, víš…,“ ale to už ji doprovázející vedoucí ZK (závodního klubu), znalý Vašinkovy nátury, táhnul pryč, s poněkud říznějším napomenutím: „Mařeno, neser mě!“



1. pokračování


I na Praze 4 jsme měly obdobně tvarované orgány obého pohlaví

Dramaturgické manévry jsme později zažili i na okresní úrovni Prahy 4, kdy principál vysvětloval inspektorce pro kulturu, že když má Josef Frič ve své básni psáno Panenko Marja, že tím nemyslí Pannu Marii, ale že je to citoslovce, jak např. ježišmárija. I to vyšlo. Ale až na třetí pokus. Velké obavy jsme tehdy měli, když v jedné scéně, na jakémsi „ostrůvku“, ohrazeném plůtkem, byla ve vzpřímeném sedu tmavě rudým světlem nasvícená krásná dívčina s obnaženými ňadry. Otázka byla – a byla to I otázka mnohých z nás v té době - jestli onen plot je mříží kriminálu nebo ochranou. Že ona nahá dívka nebyla Múza, jak se I mohlo zdát, ale Svoboda, Pravda, to mohlo být tomu, kdo nekolaboroval s dobou, jasné… Prošlo nám to, protože pracovnice Kulturního domu, dokonce členka strany, prohlásila že to bylo krásné, a že kdyby se ani tohle nesmělo, tak nevím…“ Klasický příklad principálovy teorie o tom, že hodně záleželo na lidech, a že je pravda, co říkal pan president Klement Gottwald, že „Není Němec jako Němec,“ i když on to říkal jen o Němcích. I v tom Prostějově to prošlo. Byť ostatní herci, shromáždění na jakémsi ostrůvku svobody, učinili po jejím příkladu totéž. (Dokonce i pánové!)


Bolševik byl někdy omylem i sám sobě pátou kolonou

Někdy ovšem ideologické připomínky při schvalovacím řízení měly kupodivu opačný výsledek. V témže Fričovi, jehož poezie byla prokládána Vašinkou sepsanými dialogy, takže z toho vznikla podivná poetická hra, „Tajemství vodních květin“. Když komise (hlavně ředitel kulturáku) měla připomínku k charakteru oněch postav, které ztvárňovali bratří Vaculíkové: „...že v těch montérkách příliš připomínají dělnickou třídu, jako bychom ji zesměšňovali,” Vašinka s připomínkou ochotně souhlasil. Na opakované schvalovačce byli bratří oděni zcela seriózně, měli bílé košile, vázanky a oblek (Janek se dokonce přičinlivě oděl do obleku, který jejich rodina dostala darem od krátce předtím emigrovavšího šachového velmistra Pachmana(!) ), a ze zástupců dělnické třídy se tak stali naprosto „nenápadní” fízlové, kteří takto znormalizovaní se zaobírali charakteru jejich odění „naprosto adekvátní” činností, jako je ježdění s kolečkem, dělání plůtku, stloukání ohrady, což, pravda, svou hlučností poněkud narušovalo opodál tamtěmi podivíny interpretované lyrické verše, překypující humanitou, krásou a steskem. Donucen cenzurou musel se vlastně principál dopustit počinu, na který by si sám od sebe ani netroufnul…

Dobře to dopadlo s „Ovčínem“, který napsal Ondřej Vaculík. Vnitro mělo své podezření, zvláště když věděli, že v tom hrají oba synové Ludvíka Vaculíka, ale protože hře, metaforicky jinotajné, nemohli nic vytknout a hlavně když byl autor pokryt jménem svého kamaráda Richarda Jedličky, nechali to být.


Umění kličkovat aneb Čurat je lépe po větru

Některé dramaturgické požadavky ze strany zřizovatele (tehdy: instituce, při které bylo možno existovat, v podstatě něco jako majitel) byly dosti přímočaré. Dámy, které nás měly na starosti, říkalo se jim metodičky, nás znaly, a tak jsme dosti dlouho unikali. Ale tehdy, tuším kolem 82. roku jsme neunikli: měli jsme udělat pořad k volbám. Jakousi agitku. Přál si to sám ředitel. Principála toto přání ovšem nezaskočilo. Už delší dobu si vystřihoval z Rudého práva pokrokové básně. Ty nejpokrokovější. Klidně, takřka s radostí, souhlasil: „Chtěj agitku, maj ji mít. Když komunistickou, tak od komunistickejch básníků!“ A vybral to nejšílenější. Přišli si poslechnout i pracovníci kulturáku.

Takhle na to vzpomíná principál v Nežádoucích textech, kdysi vysílaných Českým rozhlasem 6, v díle, nazvaném „Žádoucí texty“:

„Členové spolku měli černé kalhoty a bílé košile, holky sukně a halenky stejných barev. Utvořili půlkruh a začalo to. První na řadě byla Vlaďka Dvořáková (později emigrovala do Ameriky a je tam pořád, dostala od principála potvrzení, že dělala divadlo):


Karel Boušek: Náš den

Po celých Čechách možná mrholí,
slunce vychází z plenek,
všechny rány časem přebolí,
umíráček naplní křest z plenek.
30 let se vylomilo
ze skal doby, kterou žijeme,
už ne s hladem, už ne bez práce,
zahálku nemilujeme.
Polí rozložitých sešívané cíchy
navždy opustily kravské potahy,
nastaly chvíle nové romantiky,
vesnice má parketové podlahy.
Vesnice má hřiště, ohňostroje,
její básník se však mnoho nezměnil:
bloudí ostřicí a chválí včelí roje,
pomáhá člověku a lidem ze všech sil.
Na obřích křídlech vynesl se život
do měst a dědin, i tam na horách.
Každý jsme tím letem prošli jako pilot,
vyhnali jsme bídu, přemohli jsme strach.
Nad rodným krajem přeletěly husy,
a jejich návrat – pohled do mládí.
Po silnicích do vsí jezdí autobusy,
žádný nečas nám už nevadí.


Už tady se začaly některé nezodpovědné pracovnice kulturáku chichotat. Nastoupil Jiří Oberfalzer (po převzetí moci novými vykuky ocitnul se načas na Hradě, pak přes americkou cigárfirmu se dostal až do senátu) s následující pornografií:

Arnošt Kraus (vzdělanější pracovnice zahýkaly, básník se jmenuje Arno, ale principálovi se to zdálo příliš familiární)


Vlasti

Jak jemně utkáno je sněžné krajkoví,
ukrývající tvoje ňadra bílá
hraničních hor, z kterých jsi odkojila
mou rodnou Vltavu do pražské podkovy
To naše síla do přehrad se vzpíná,
a roztéká se polím do klínů.
Jak omamný je dech, jenž vane z polí žit,
jak prudší je dech družstevního sena.
Tak teple voní lesy na tvých oblinách
zářivé krůpěje rybníků laskajíce.

Jen vzdech se hladově zakousl do krajíce,
jenž voní po šípku i českých malinách.
Tak prudce vydechuješ ze sta komínů,
v tvých očích jiskří elektřina.
I tráva parků, na ježka pokosená
nožkami dětí tvých se chvěje štěstím.
Jak prostě odříkávám vděčný chvalozpěv
na tvoji krásu, vlasti, kolébko mých dětí,
i předků mých, v nichž kráčím do staletí,
s obilím, očištěným od zbytečných plev.


Interpret odpřednášel tuto velebáseň s něhou, hodnou jeho pověsti dobyvatele spolkových dívčích srdcí, byť některé verše zazněly v jeho podání velice chlípně, téměř slinil, se zaujetím, kterému sice vypadl souček při trávě pokosené na ježka a vůni českých malin, kdy se sice dusil smíchem, ale tvářil se velice seriózně, jako prkno bez kazu, lépe by to snad neřekl ani sám nejoddanější přednašeč bolševických veršů, Fredy Strejček.

Střídal Ondřej Vaculík, v přednesu sice trochu suchoprd, ale šel po myšlence jako slepice po plivanci:


M. F.: My máme zbraně silnější

Včera nám vzkázal Bílý dům,
prezident Carter s chotí
a vojenskými poradci,
že prý nás řádně zkrotí.

(Ale přesvědčivý byl. Až jsme se zalekli, s kým to ta jejich rodina nemá spojení, ale vzhledem k tomu, že jeho otcem je sám Ludvík, zprvu jsme se nedivili.)
Z urostlé Sochy Svobody
zůstal už jenom skelet,
jenž třímá kornout buráků
a pokouší se velet…


atd., atd. Být na jeho místě nějaký smíšek, nevydržel by. Seriózní Ondřej ano.

Vystřídala jej Irena Obermannová. Trochu jsme trnuli, neb tehdy ještě nebyla postižena žádnou chorobou šílených manželek ani ničeho jiného a byla ochotný smíšek. Její přednes trochu připomínal Svatojánské proudy za první republiky, ale byla statečná. Báseň povýšila osobitou výslovností hlásky l až k oblakům.


Karel Boušek: Předpověď

Zajdeme si spolu
pro kalenou ocel, (ještě dnes slyším to bájné „l“!)
která se k budoucnu promění.
Na jitřní pole provází nás posel,
čas s nenávratnou rafijí.
Trochu se kolem porozhlédnem
po staveništích, uplynulé peřeji.
Řeky nepotečou zpátky, z minulého nestane se příští,
i když zúrodníme všechny planiny.


(Dodnes lituji, že jsem nezažil večer z Bouškovy poezie, který mu k narozeninám připravila Hanka Kofránková v Památníku národního písemnictví! Mohl to být můj životní zážitek, plně nahrazující případnou návštěvu Neapole, tehdy zcela nemožnou!)


Vypadalo to, že slečna Obermannová vyvrcholila naše vystoupení. Ne: nastoupil Pavel Hejný, zástupce dělnické třídy z ČKD, měl dlouhé máničkovské vlasy, trochu byl při těle, a hlavně, kromě toho, že si trochu šlapal na jazyk, i ráčkoval. Jeho přednes měl didaktický charakter, dokonale civilní, upřímný, a tím, že říkal naprosté hovadiny, i přirozeně blbý. Dokonale respektoval čárky a tečky, i intonačně. S významnými pauzami. Báseň to byla věru skvělá, účinek dokonalý.


Oldřich Zika: Ty jaro, já jsem optimista

Ty (pauza), jaro (pauza), já jsem optimista
všem nepřátelům navzdory.
Pro ně je v světě málo místa
(a dál pauzoval jak ďábel),
my máme širé obzory.
My půjdem jednou v čele světa
bez chudoby a bez hranic,
pod vlajkou s kladivem a srpem
jdem svorně šťastným zítřkům vstříc.

Ty, jaro, já jsem komunista, už otec říkal
už otec říkal to je čest,
ty, jaro, vem si z květů šaty
a vítej se mnou (pronesl pevným hlasem) náš patnáctý sjezd.


A zakončil to důstojnou úklonou, na důkaz, jak kultivovaně se umí máničky chovat.

Celá exhibice probíhala za značného oživení v sále. Už mi to bylo jedno – bylo jasné, že nás musí zrušit, zvláště když ředitel dostal od ředitelky předešlého zřizovatele, odkud nás před pár měsíci vyhodili, aby si nás hlídal, že jsme úskočný.

Ale to už se klaněl Milan Haluška, co o pár měsíců později emigroval přes Itálii do Ameriky, a zahájil na závěr náš nejparádnější kousek:


El Car: Předvolební znělky


(El Car se jmenoval Jiráček, byl jedním ze zakladatelů právě těch komunistických recitačních skupin za 1. republiky, jak byl Dědrasbor, Modré blůzy apod., ale čertví proč se musel pojmenovat, jako by ruský panovník byl Španěl, vyslovoval se sice El Kar, ale jak bychom to mohli my blbci vědět, a tak Haluška to vyslovil s vážnou tváří tak, jak se to píše. A měl velký úspěch!)

Hal.:
Kdo jde s lidem, má ho rád,
a vždy je hotov pomáhat,
nevidí vlastní prospěch je,
sám ostatním jde příkladem,
ten je správný, ten jde s námi,
tomu dáme hlas.

Sbor:
Ten je správný, ten jde s námi,
tomu dáme hlas!

Hal.:
Kdo nenávidí klam a lež,
co řekne, v to sám věří též,
ne vše rozumně pohlíží
a nebojí se obtíží,
ten je správný, ten jde s námi,
tomu dáme hlas.

Sbor opakuje poslední dvojverší, Haluška mele dál (absurdní na tom je, že tyto verše nabádají lid, aby nedal hlas tomu, kdo by takový nebyl, a tedy k nevolení!) :

Kdo umí držet daný slib,
za správnou věc se postavit,
o krásné budoucnosti snít,
a k činu strhne ostatní,
ten je správný…

(Tohle pak už je v podstatě kontrarevoluční výzva ke kontrarevoluci, když se to tak vezme! Ale dál už se to láme a výsledkem je trapná komunální propaganda.)

Kdo na vše stále nadává,
a kyselost jen rozdává,
komu je všechno špatné zde,
a dobrého nic nesvede, jako rak leze zpět,
je to kazisvět.

Kdo myslí, že je velký pán,
a tlačí se, kam nebyl zván,
na odiv dává nadutost,
bere, a stále nemá dost,
jako rak leze zpět,
je to kazisvět!

Kdo rozumy má u piva,
jednotu lidu podrývá,
ústa má plná frází jen
a kalí vodu den co den,
jako rak leze zpět,
je to kazisvět!

A sbor to úderně zakončil, s nadšením skanduje ono neuvěřitelné dvojverší, a za všeobecného veselí (které ovšem teď bylo ideově v souladu!) pěkně spořádaně v zástupu opustil jeviště. A ředitel to schválil (!) a my byli vysláni kamsi na sídliště na předvolební schůzi.

A tam jsem si coby posluchač uvědomil, že naše práce nese ovoce, že měla smysl.


Jak jsme agitovali

Agitační středisko na krčském sídlišti bylo zcela zaplněné. (Jak tato konkrétní vzpomínka usvědčuje z kolaborace tento národ. Jako by jej bolševik nutil pod trestem smrti účastnit se podobných cirkusů!). Vpředu seděli penzisti, odhadem pamětníci založení strany, uprostřed sráči a vzadu na první pohled rozpoznatelná inteligence, rodiče, kteří se báli, že bez jejich účasti na této šaškárně by nevzali jejich děti na vysokou. Nebo i na gymnázium. Ty jsem do jisté míry chápal.

Když jsme začali – já seděl vzadu, abych měl přehled – napjatě jsem očekával, co se bude dít. Už během první básně se začali občané vzadu tázavě dívat jeden na druhého. Při další básni se otáčeli – nevím proč – na mne a po té třetí už jim bylo všechno jasné, už se nevrtěli, ale spokojeně se usmívali. Od nás to bylo, jak praví básník, jako podaná ruka kolemjdoucímu.

Přes tento úspěch už jsme na žádnou podobnou akci nebyli vysláni. Škoda. Doma mám magnetofonový záznam předváděčky a někdy si jej i poslechnu. Je stále svěží a působivý.



2. pokračování


Kterak jsme přestavovali

Naopak zcela bez problémů jsme uvedli jednoaktovku Alexandra Serafimoviče, Jmeniny v devatenáctém, která, když v r. 1987 přispěchala naše strana a vláda se svojí verzí sovětské perestrojky, sedla době jak zadek na hrnec. Principál ji vyštrachal kdysi zcela náhodou v nějakém sborníku, uspořádaném Valjou Sochorovskou, která hru také přeložila. Pojednávala o podivuhodné vlastnosti i průměrného měšťáka měnit kabát podle potřeby. A to bylo v našich tehdejších poměrech, v této éře přestrojování spíše než přestavby, za kterou se to vydávalo, vysoce aktuální. Navzdory tomu, že šlo o kovaného sovětského autora, autora Železného proudu.

Už začátek byl docela vyvedený: hrálo se na prťavém dobeškovském pódiu, od kterého vybíhala do sálu, těsně přiražena k onomu pódiu, tabule, sestavená z několika stolů. A na tom pódiu byly dvě řečnické tribunky. Na čelní stěně jedné z nich byl portrét Leninův, na druhé Marxův. Ze zákulisí vyšel Miloš Rotter, svojí pololysou hlavou i vizáží dosti připomínající Lenina, postavil se za tribunu s tím jeho portrétem, a stál. Po chvíli přišel principál, s plnovousem, a postavil se za tribunku s Marxem. A stál. Očekávaná odezva se u publika pokaždé dostavila. A pak se perestrojkovalo. A představovala se jedna kreatura za druhou. A recenze vyšla v Tribuně (!).

A nikdy jsem si netroufnul uvést Apollinairova Zavražděného básníka, jehož dramatizaci jsem měl v šuplíku už ze 60. let. Až koncem 80. let jsem to chtěl zkusit, ale vnitřní pnutí ve spolku mi to nedovolilo. A když jsem tento svůj životní sen uskutečnil v Krytovém divadle v r. 1999 (to už nás s českou premiérou o rok předběhli plzeňáci paní Dvořákové), se skvělou muzikou Martina Smolky. Po pár představeních s kolísavou návštěvností odjel můj Croniamantal coby rodilý půlfrancouz skutečně do Francie a bylo po ptákách. S výsledkem jsem byl ovšem výsostně spokojený, byť mne mrzelo, že toto moje pojetí postmoderny (v podstatě každý obraz v jiném stylu, od realismu přes Brechta až k inscenaci poezie a výsostně stylizovanému divadlu, podle toho, co nejlépe vyhovovalo té či oné části libreta, divadelní teoretik by se mohl vyřádit) nevzbudilo žádnou pozornost. Zkurvená Praha.

Než skoncuji s bolševikem, musím učinit ještě jednu důležitou zmínku materiálního charakteru. Cenzura ovlivňovala pochopitelně nejen dramaturgii, ale i samu existenci spolku. Čili byl to nůž na krku. A proto všechno to kličkování. Ovšem na druhou stranu nutné provozní náklady hradil stát. Někdy se dostalo sice směšného, ale přece jen obolu, vedoucímu, většinou režisérovi. A neexistovala možnost jen tak vzniku nějaké profesionální party. Konec zmínky materiálního charakteru.


A je tu svoboda a sladká náděj a bařtipáni ducha

Ideová kritéria, cenzura, padla po převzetí moci. Jen několik málo dnů souhlasil principál s termínem „sametová revoluce“. Svoboda slova byla svatořečena a vstoupila na nebesa.

Když si posléze, celkem v krátké době, uvědomil, že tzv. diktatura proletariátu, ve skutečnosti diktatura aparátu strany, byla nahrazena diktaturou peněz a trhu, přešel k termínu „převrat“, který se mu zdál výstižnější, aby posléze definitivně odsouhlasil termín nejpřesnější – „převzetí moci“. A po krátkém idylickém zatím ještě bezvládí se mohl velice záhy na vlastní kůži přesvědčit, že svoboda ducha, o níž snil, je podřízena stanovisku MěČ Praha 5, srandovní instituce před tváří boží, která ovšem drží palec na penězích. A bojovat s vrchností vynese člověku jen pomstu sehrané party těchto státních aparátníků a jejich kamarádů, dávajících mu s výsměchem ostentativně na vědomí kdo je pán a kdo kmán. Vaši pravdu kopnou do zadku, aniž ji vyslechnou, natož aby ji uvážili. A grantová komise je jen zástěrkou lobistických zájmů těch okolo. Nikdo z těch, co o nás v současné době rozhodují, se na nás nepřišel podívat. Jak tedy mohou rozhodovat o tom, zaslouží-li si naše dřina nějakou podporu? Dřív tomu bylo jinak. Dřív ano – chodila za kulturní politiku na obvodě odpovídající Lubica Riedelbauchová, ale tu místní funkcionářská mafie z politických důvodů zlikvidovala. Chodila a dosud i chodí Dr. Kroupová, která taky do toho měla co mluvit, ale znechucena místními politickými poměry na MČ Praha 5, odešla z Úřadu. A od té doby máme šmytec. Náhoda? Ani náhodou.

V této nezáviděníhodné situaci, kdy patrně musíme počítat s doživotní nepřízní naší rodné MČ (i když posmrtně mohu patrně počítat se zkrácením trestu), byl nám velkou morální oporou ohlas našich příznivců na výzvu o finanční podporu formou příspěvku na konto našeho občanského sdružení, zabezpečujícího naši existenci, i příspěvek nadačního fondu Letorosty. Výsledek nás více než mile překvapil, neboť se pohybuje v řádu desetitisíců korun, zajišťujících nám krytí provozních nákladů snad i na následující sezonu. Při veškeré úctě ke všem dárcům, nejdojemnější jsou pravidelné stokorunové měsíční příspěvky (v jednom případě i pětisetkrunové), pravděpodobně formou srážky z platu. A mile působí i poznámky, kolikrát připsané k výpisům, z nich nejhezčí je ta „Vydržte.“ Z pohádky zase skokem do reality.

Takto poučeni o životě, v situaci, kdy nemůžete počítat s nějakým uznáním a podporou shora, a ta zdola nemusí být věčná, musíte tedy svobodně volit ne-li kasaštyky, protože to nedovedete, alespoň takovou dramaturgii, která by byla rozumným kompromisem mezi tím, co chcete a tím, co můžete. A musíte. Toť ona nová svoboda... Je taková básnička, kterou jsme po léta recitovali na Divadelní pouti. Od národního buditele Jana Kollára:


Možnost

Národu jest-li nyní
nesmíme to, to chceme, býti,
aspoň tehdy kolik
můžeme, buďme tolik!


Ale tyto dramaturgické úvahy, tedy úvahy, co mi jak hejno havranů táhnou hlavou již v epoše kapitalismu s nelidskou tváří, jsou ovlivňovány i jinými faktory, kterými mohu odůvodnit své tesklivé řeči o penězích a proč se jich spolkům našeho druhu nutně musí nedostávat, že to není způsobeno totálním neumětelstvím. Ano, s kulturou se u nás nakládá jako se spotřebním zbožím. Rozhodující slovo má trh. Ten ovšem prospívá skoro geometrickou řadou úměrně těm žánrům, čím méně mají s kulturou společného. Trh, a tedy finance, zároveň zdárně zastupují funkci cenzury – nic není zapotřebí ideologicky zakazovat, protože to, co by mohlo být společensky nevítané, nemá masovou diváckou podporu, není tedy nebezpečné a často samo zajde na úbytě. Svobodně a demokraticky. Vše je odvislé na mentální a citové kvalitě populace. A ta je den ze dne przněna šmejdem, který se nejlíp prodává, na kterém se nejvíc vydělá a který je nakažlivý, aniž si to člověk uvědomuje. A při onom tak neustále omílaném žebříčku hodnot, po kterém se dnes nešplhá nahoru, ale dolů, není naděje, že by kdy mohlo být jinak.


Zemský ráj to na pohled, jak zpíval ten slepý v operetě

Na frontě bojů za práva romské menšiny není klid, byť nejsme s to postoupit alespoň o krůček dopředu v odstranění příčin svárů a nesvárů, kdo není homosexuál, aby se málem styděl, soucítíme s bezdomovci, kteří nejsou bezdomovci, ale z valné části povaleči, notorici a flákači (bezdomovcem byla dříve pouze osoba, jejíž domovské právo nebylo lze zjistit, bylo totiž povinností obce se o takto podivně vegetující občany postarat, vycházelo se z toho, že každý má někde domovskou obec, což bylo zajisté principiálně jednodušší, než když dnes parazitují ve velkých konglomeracích, maskovaní svojí anonymitou, vymlouvajíce se na zlý osud), dbáme o to, aby narkomani měli dostatek stříkaček na fetování, opět řešíce povrchně jenom důsledek bezradnosti jejich životů – prostě jsme bezohledně tolerantní, až přechází zrak.

A práva menšiny, která odmítá sestupovat po onom žebříčku hodnot do marastu, z něhož penězi i postavením tyjí ti, kteří jej programově vytvářejí? Menšina lidí myslících a cítících? Kteří si hledí vyvzdorovat své právo na život, který se nevyčísluje právě jen oněmi penězi nebo postavením? A mezi které si dovolím počítat i těch pár lidí, co vytvářejí naše divadlo a divácký okruh našich příznivců? Z těch se bezděčně stávají kdysi tak populární muklové. Byť ona likvidace neprobíhá tak drasticky. Ale o to systematičtěji. O vzepře-li se mukl svému osudu, roní pot a krev. Velkomyslně přehlížen trapnou většinou, která jej likviduje zcela automaticky, aniž by při své namyšlené tuposti věděla o jeho existenci. A ví-li, tedy o to pro něj hůře.

Toto pojetí hodnot pochopitelně zasahuje do zdánlivě tak odlehlé oblasti, jako je dramaturgie. Ne naše, ale obecně. Samozřejmě, že oficiálně to označíme mírnějším výrazivem, likvidace je ošklivé slovo, abychom nepopudili ty, které je třeba nakopnout do zadku! Veškeren problém odtrhneme od kořenů, od filosofie doby a schováme za přízračné slovo „náš divák“, jde-li o dramaturgii oborů, které vnímáme zrakem, nebo „náš posluchač“, u oborů, vnímaných ušima. Nevím, jak je tomu u milovníků heavy a všech jinak kovových hudebních žánrů, neumím si představit, čím je jejich tvorba vnímána, tady patřím jen na důsledky: kým. Tedy náš divák, posluchač atd. se chce bavit. A je po ptákách. Ortel vynesen. Dál si to už dovede každý spočítat.



3. pokračování


Ono se řekne dramaturgie. Ale vyznej se v lidech. I v těch, co k nám chodí.

Jak dál, aby člověk žil a přitom se nemusel stydět? Mluvím o oné problematice dramaturgie. Ta ovšem souvisí nejen s dobou, ale i s námi jako s lidmi především, až pak jako s herci. Ale i my se musíme přizpůsobit požadavkům publika. Naštěstí toho našeho. A to je dobré publikum. Vymezuje si je samo prostředí našeho klubu, podomácku zařízeného, kde i uvádění hostů je, jak se říká, kontaktní, přirozené, lidské, někdy se povede, že i vtipné. Varujeme se neosobnosti. A z očí do očí si nemůžeme dovolit lhát. To se přenáší i na způsob našeho hraní. Nelze švindlovat, mechanicky odvést jen řemeslo. A musíme hrát to, k čemu máme vztah. Přednost mají komedie. O tom jsme se už sdostatek přesvědčili. Snažíme se, aby to byly komedie inteligentní, ve kterých upřed- nostňujeme humor před lacinou srandou. Což neznamená, že nemůžeme hrát i pěkně od podlahy. Hranice je dána mírou vkusu, pod níž se nedá jít. Musíme vybrat hry, které na jedné straně zaujmou diváka, který třeba do divadla nechodí (to neznamená, že by musel být blbec!), a na druhé straně i intelektuála (rovněž neznamená, že nemusí být blbec), věkově a myšlenkově přístupné dorostencům, střední generaci i těm starším, obému pohlaví.

Chodí k nám publikum, pro které je radost hrát. Se kterým si rozumíme. Snad i lidsky. Pro které fungujeme i jako asyl, kde se mohou cítit dobře. Ale ani u tohoto publika nám není jasné, co mu konvenuje. Abychom měli pevný bod pro dramaturgické úvahy. Původně se principál domníval, že náš divák má s námi stejný vkus: že se mu líbí, co se líbí nám: Cami, dokonce dvě inscenace, Prévert a jeho Roura k rouře pasuje, Vrať mi moje játra, prostě komedie, založené na inteligentním humoru. Othello. A tak jsme objevili Topora (Dítě pana Vavřince), představení stylově nejčistší – a návštěvnost byla mizerná. Dobrá, řekli jsme si, příliš černý humor. Zkusili jsme tedy Dubillarda (kolik kuliček je v pytliku…), s komorním obsazením, které mělo odlehčit přetíženým hercům. Osud obdobný, i když nešlo o černý humor, ale o chytrý, inteligentní, čistý humor konverzační, mírně absurdní, dokládající existenci pařížských café-theatre. Principál přišel se svým milovaným Mošťkem: přišli-li diváci, úspěch obrovský. Ale ti přišli málokdy. Jak tomu má člověk rozumět?


Pozor! I herci jsou lidé

Máme malý herecký ansámbl. Nemůžeme tedy hrát, co se nám líbí a nemít pro to obsazení. I věkově máme své meze. Mladých je čím dál méně. A oč je jich méně, o to víc jsou blbí. Chci říci – jsou pro principála jako Marťani. Něco pro Paroubka. Další omezení, dané dobou. Onehdy se principál strefil na internetu do jakési humorné ankety, kde mladincí, stále se chichotající veselí chlapci dělali průzkum veřejnosti a kladli otázky. Většinou přisprostlé. Např. co je feláh a co felace (byla dívenka, které to druhé nevěděla, principál dojatě zaslzel), co je filiálka a co filatelie apod. Výsledky byla katastofické! Zvláště u mladých. Vrcholem byla jedna z našich předních modelek, která za disidenty, chi, chi, chi, považovala ty, jak tam mlátili ty študáky na Národní!!! (Vše se odehrávalo na večírku nějakých celebrit!) Ale žijí si spokojeně. Užívají si. Proč by měli hrát divadlo? A zadarmo.

Jenže – neseženeme-li patřičné obsazení, musíme hrát jen to, co můžeme. A musíme se snažit o maximální reprízovost, Ta pokulhává, při odlehlé lokaci našeho klubu v nevzhledné části Prahy 5, špinavé a hlučné. Je tedy třeba nasadit víc titulů. Ale to nelze, protože spolek, doplněný amatéry, je závislý na jejich časových mož- nostech. A ty jsou rok od roku menší, tak jako s každým rokem se zvětšuje míra vykořisťování, která v touze po maximálním zisku nedbá na nějaké dodržování pracovní doby. A plně vytížení manuálové, byť duševní, s rostoucím věkem si pochopitelně osobují i právo na soukromý život, na známosti, rodinu, vydělávání peněz… Přicházejí kolikrát hrát s jazykem na vestě. A to mají navíc i své dobrovolné povinnosti sice divadelního, ale nehereckého charakteru: uvádění hostů, s úsměvem, údržbu všeho druhu, včetně úklidu a praní, svícení, zvučení, stavění, nahrávání scénické hudby, propagaci, spolkový internet… Takže nenasadí-li principál extra atraktivní titul, nevezmou kolikrát ani roli v nové hře. A přitom jde, jak se nakonec třeba i ukáže, o titul ve výsledku úspěšný i se zdánlivě horším obsazením. Pochopitelně, že tzv. umělecký růst herců se tím zpomaluje. O tom jsme se mohli ostatně přesvědčit ještě v dobách, kde jsme kočovali: ti, co jezdili, šli nahoru mnohem rychleji než ti, co si v létě odfrčeli do Španělska, Francie nebo Ameriky!

Výběr omluv je velice pestrý:

V prosinci jsem na stáži ve Francii. Dělám státnice. Dokončuji studia. Píši diplomku. Nemám čas. Zařizuji si byt. Musím hlídat děti. Stěhuji se. Tento rok nemohu. Odmítám hrát nahá.

Omluvy je ovšem nutno respektovat. Přesvědčování nepomůže.

Režisérovy těžkosti při výběru herců jsou rovněž velice roztodivné:

Koktá. Má velký zadek. Příliš mladý. Má komické vousy. Rychle mluví. Řve. Drmolí. Jako kurevník nevěrohodný.

Režisérovy výhrady jsou ovšem pominutelné.

Při miniaturní kapacitě nemáme naději, že by se naše herce podařilo uživit. I profesionálové u nás hrají zadarmo. Stačíme jakžtakž sehnat peníze na provoz. Museli bychom mít podporu MěČ, jak se to podařilo dejvickým nebo Špalkovi. Nebo sehnat uznalého sponzora. Ale nás na MěČ nemají rádi. A sehnat sponzora pro divadlo s kapacitou 40 diváků, ve kterém nehrají žádné hvězdy, známé z televize je vyloučeno. Jakou reklamu bychom mohli takovému sponzorovi dělat? Pro kolik lidí? Když na tolik věcí se už bez přestání žebrá: na zdravotně postižené, na povodně, na drahá lékařská zařízení, na sport (tomu se říká sponzoring), i na ten fotbal, přičemž pak ze společné kasy všichni doplácíme miliony na udržení pořádku mezi řádícími fotbalovými pseudofanoušky... S našimi pohádkami jsme jako s agenturním představením sjezdili kus republiky, jen na Praze 5 si je nezahrajeme. A přitom jsme s našimi pohádkami už po léta atrakcí pověstného jarmarku na Veselém Kopci a kralovali jsme s nimi i na pražských divadelních poutích. S podporou MČ měli štěstí právě již jmenovaní dejvičtí a Špalek (který ale nakonec stejně tře bídu s nouzí). U nás, tj. v Krytu, i profesionálové hrají zadarmo, pokud nejde o představení, které má grant hl. m. Prahy (na deset repríz).

Takže počet premiérovaných titulů přes veškeru snahu nelze zvyšovat, a tak i úroveň představení jde nahoru pomaleji, než by měla, v důsledku toho se nezvyšuje ani návštěvnost tak, jak by měla, a v důsledku toho si nemůžeme dovolit titul, odbočující z naší dramaturgie snad i dopředu, ale jinou cestou, byť by člověk chtěl. Neb závisíme na penězích a podíl peněz nám určuje trh. Bolševika při tom ideologickém útlaku, při cenzuře, člověk kolikrát ukecal, i když při veškerém tom kličkování někdy došlo i k tomu zákazu, ale peníze člověk neukecá. Ty buď jsou, nebo nejsou. Tady nemůžeš kličkovat, ani argumentovat, ať už srdcem nebo rozumem. Nanejvýš můžeš stát u dveří nějakého papaláše na prahu jeho kanceláře, poníženě žmoulat čepici v ruce a být pokorný. Pokud tě připustí. Se starostou Jančíkem se nám to nepodařilo, i když rok a půl jsme žádali o přijetí. U tohoto našeho svobodně voleného zástupce lidu. A tedy i nás. Donašeči práskali a mstili se za to, že jsme se nepokořili. Za bolševika mne se stížností přijal i stranický tajemník Obvodního výboru KSČ. A dokonce to bylo k čemu! A pak tu existuje ještě jeden faktor, přímo ovlivňující naši existenci. Navzdory tomu, že většinu našich inscenací uvádíme v českých premiérách, pozornost pražské divadelní kritiky je nulová. Pro ni nejsme divadlo. Jen Divadelní noviny se občas ozvaly, ale to jen tehdy, když potřebovali nějaký provokativní článek od principála. Ale to on odmítá, protože po jejich psát neumí a po svém mu pro ně nic nenapadá. Mlčí-li ovšem tisk, loď, v našem případě tedy loďka, se potápí. Snahou novinářů není napsat něco o divadle, navíc podivném, příliš nezařaditelném, zvláštním, o kterém se moc neví, ale psát o divadlech, která jsou známá. Ať hrají jakkoliv. Kolikrát je např. v Lidových novinách (i když v poslední době ne tak běžně) věnováno půl stránky oznámení, jakou že premiéru chystají tam či onde (většinou jde o velká divadla), s fotografiemi, aby se po premiéře člověk dočetl, rovněž na půl stránce, že to byl průser. A zase s fotografiemi. To je pak těžké.


Principál se svojí poezií to má lehké. Jen musí být trochu servilní a ohnout hřbet, potřebuje-li vypomoci...

Trochu jiné to máme s poezií. Tu si obhospodařuje principál. Většinou sám. Tyto večery vznikly před léty, jako dramaturgická výpomoc, když začaly ty první časové těžkosti členů spolku. Měly odlehčit jejich činoherní vytíženost. Zprvu to docela šlo. Později začal zájem o poezii poněkud opadat. Principál zkoušel všechno možné: střídal velké osobnosti, sice všeobecně známé, ale netradičně přednášené (Skácel, Mikulášek, Seifert), někdy i náznakově jakoby zdivadelněné, se jmény méně známými, dokonce objevnými (Sedlák, Čan, čínská poezie v různých překladech), někdy pojatými velice originálně: Moštěk uvedený principálem coby Mošťkem, který přednáší své prózy, s barevnými efekty a monumentální Haydno- vou hudbou, moc jsme si slibovali od téměř autenticky přednášených beatniků, od Ginsberga a Corsa až po ty méně známé, jako je LeRoi Jones aj. – zájem minimální. A přitom když se u nás řekne Hrabě, což je slaboučký odvar beatnické poezie, každý mladý i dnes ještě omdlívá... Pak přišly na řadu samostatné celovečerní skladby, troufám si říci, že interpretované unikátně pečlivě připraveným principálem: Jeffersův Hungerfield, Aldridgeův Sen v Lucemburské zahradě – zájem minimální. Ale kdo přišel, byl rád. Určujícím faktorem návštěvnosti je ovšem konvenční, nikomu nic neříkající lkavý způsob, kterým se v Čechách i na Moravě recituje. Bez názoru interpreta. Aby mi bylo rozuměno: způsobem odpuzujícím od poezie, protože nic neříkajícím. Jedním uchem dovnitř, druhým ven.

Nemohu si odpustit - a snad to nebude nezajímavé i pro vás – přetisknout tady následujících pár řádků ze své drobné úvahy na téma „O interpretaci poezie aneb Dá se poezie přednášet tak, aby to pro posluchače nebyla otrava či nuda?“(z naší webové rubriky „Z divadla“ 2007/08):

„Oponuji a vždy budu oponovat všem řemeslným interpretům, schovávajícím impotentní absenci vlastního názoru a zážitku, nebo existenci zážitku falešného, za službu básníkovi, exhibujíce přitom narcisisticky jen krásu svého „dobře posazeného hlasu” a dodržování přednesových konvencí, odvozených z kvalit poezie minulých epoch.

V tak intimní oblasti, jako je oblast citová, se nikdy nemůžeme vyjádřit za autora. Nikdy se jím nemůžeme stát. Můžeme tlumočit jen a jen svoje zážitky, svoji životní zkušenost na téma autorem dané. Právě z onoho hovoření za autora pochází tolik falše u našich řemeslných interpretů čehokoliv. Zvláště dnes, kdy hlavním faktorem interpretace veršů by měla být myšlenka. T.j. jak já jsem porozuměl autorově myšlence. A jak si ji beru za svou. A melodika slovního seskupení, jeho rytmus, tempo, dynamika apod., jsou jen pomocnými prostředky jejího tlumočení. A i zde pozor na zaběhnuté konvence, zvláště pak ty melodické. Pochopitelně, že kvalitativně obdobný proces probíhá pak mezi interpretem a posluchačem. V konečném výsledku pak má vazba mezi autorem a posluchačem hranice značně rozostřené. Tak, jak tomu má při vnímání umění být.“

Z teorie zpět do praxe.

U poezie menší návštěvnost ani tolik nevadí, protože principál se i sám pro sebe vrací k těmto autorům rád, a i pár diváků, na rozdíl od divadelní produkce, vytváří atmosféru, která je základem večera.


Jsou zde ještě i oblasti, v níž jsou lvi

Značnou pozornost vzbudily, nové možnosti naznačily a vyprodaným sálem se ovšem mohly chlubit večery, spojené s představením právě vyšlé knížky (Jiří Kukaň, v případě večera z veršů našeho principála z toho nakonec vzešlo i jakési podivné divadelní představení), tématický večer s funerální tématikou, realizovaný ve spolupráci s básníkem a kolážistou Miroslavem Huptychem, ten byl dokonce obohacen i kapelou, nebo autorské večery, na nichž byl přítomen i sám autor (večer Jana Vladislava u příležitosti jeho narozenin a rovněž za jeho přítomnosti i reprízovaný), nebo připomínající vydání sbírky autora již nežijícího, uspořádaný ve spolupráci s jeho blízkými (večer poezie z pozůstalosti básníka Františka Vinanta). Vydařil se i večer, věnovaný 80. narozeninám básníka Zbyňka Hejdy. (Dostal nejen kytku, ale i narozeninový dort!) A v neposlední míře se oboustranně vyplatila i dramaturgická spolupráce s knihovnou Libri prohibiti, která soustřeďuje ve svém archivu téměř kompletní samizdatovou literaturu, neoficiálně a nelegálně vycházející za bolševika (večer na uctění památky Jaromíra Šavrdy nebo večer věnovaný Jaroslavu Švestkovi).

V tom všem chceme i pokračovat, protože se nám to jeví jako nová, progresivní cesta, která by si snad mohla získat zájem veřejnosti. Je to sice velice pracné, ale vynaložená práce není – jak to tak zatím vypadá - úplně zbytečná. A dodává to přece jen trochu nějakého toho optimismu. Kterého je nám zapotřebí: v Praze je kolem šedesáti divadel a divadélek, kromě desítek klubů, někdy dokonce nejen folkového charakteru. Konkurence je obrovská. To je rovněž neopomenutelný faktor ovlivňující dramaturgické úvahy.

Tak – a teď hledejte, vybírejte, obsazujte, svobodně snujte předivo plánů, navíc v této podivně nastolené demokracii s pravidly nastavenými ve prospěch většiny, ať je jakákoliv. Jsou to voliči.


A trochu optimismu i nakonec

Je tolik definicí svobody, až zrak přechází. Až zjistíte, že něco, co se jí zdánlivě podobá, je nakonec závislé na míře peněz – kdo jich má víc, má větší svobodu, kdo míň, menší. Že se svoboda dá jen koupit. I když je rozdíl mezi láskou a návštěvou bordelu. A ono víc a míň - nepřipomíná vám to kdysi kolující sentenci, že jsme si všichni rovni, někteří víc a někteří míň? Ale nejde jen o peníze, vždycky jsme na něčem závislí. Až nakonec zjistíte, že svoboda neexistuje.

A když, tak jen jako ona intelektuály tolik vysmívaná poznaná nutnost.

Dohromady je nás nějak moc. Chtělo by to gheta.


zpět do rubriky Z divadla